Jsou na sebe jako psi

Rád bych znal člověka, který toto rčení vyslovil jako první. Určitě to nebyl nikdo z nás, lesáků. Je to nesmyslná a nehorázná lež o psech. Bylo by dobré, kdyby se každý adept na majitele pejska zamyslel, co od svého svěřence bude požadovat a jak si představuje jeho povahu a chování. Možná, že by nebylo od věci si to napsat. Od upřímného přítele si nechat říct, jaké že to nešvary cloumají jeho osobou. Dostane tak do ruky hodně přesně napsáno, co že to vychová. Jaký je páníček, takový bývá pes. Nekompromisně plní to, co mu bylo uloženo samou přírodou a potom zkaženo člověkem.

Ochránce nás všech - Žárinka

Konec mudrování o tom, co je všeobecně známo!

Naše čubina Rony se dožívá sedmnácti let lidského věku. Kolik je to v přepočtu na pejsky, těžko říct. Stárnou nejen lidé. Neslyší, méně vidí a pořád pospává. Má za sebou pořádný kus práce na samotě. Odchovala jedna štěňátka a snad deset koček. Když se ke koťátkům nedostala tradičně, tak si došla kotě ukrást. Sice několikrát došlo k chybě. Kotě je na „olizovací“ péči psa přece jen malé a nepřežilo. A tak se stalo, že u nás na zápraží ležela Rony, cucala jí kočičí babička, tu pak její dcera a nakonec vnučka. Vše „on lain“ jak je teď moderní říkat. Kočičí „Nemrava“ kocourek chodil do pojízdné „cucárny“ snad dva roky. Není mi jasné, jak Rony dokázala „pustit“ mléko kdykoliv bylo třeba. Odměnou v jejím důchodu je, že kočka přinese myš kočičákům a Rony jí dost často rekvíruje. Jen teď jí na stará kolena potkalo neštěstí.

Protože s babičkou už je nám dost let a žijeme na malé vesničce, kde se občas vyskytnou všelijací našimi poslanci chránění šmejdi, museli jsme k Rony pořídit nástupce. A taky pro radost. To byste se divili, co ten k legraci vždy připravený uzlíček dokáže s naší, někdy už také mrzutou babkou. Mě pivo nekoupí, ale pejskovi míček a pískací stehýnko aby si měl s čím hrát. Tak daleko došla, že i „pesjkovskej“ fotbal spolu hrajou.

Tak se tedy na chaloupku dostala slečna Žárinka. Jméno má podle obce Žár odkud pochází. Podle rozsáhlého archivu genů v tom čertíkovi uloženém musí být ten Žár veliká obec. Identifikace nevychází z nějakého přešlechtěného rodu „von“. Nese si do života hrdý název „podvraťáka“. Málokdo si umí představit, co takovýto pejsek musí umět zvládnout aby byl uznáván a prošel všemi úklady života. Proto jsou to nejchytřejší. Zastávám názor, že vzdělání a původ inteligenci (navíc tu selskou, kdy se musíš nejvíc spoléhat sám na sebe) nenese. Potkal jsem v životě tolik „študýrovanejch a urozenejch“ kteří nemít vedle sebe ty „vidláky“ už dávno nebudou a naopak tolik obyčejných lidí s IQ vysoko nad úrovní tykve.

Žárinka je vzhledem cosi neurčitého. Vypadá, že nebude žádný obr. Když si lehne na záda vznikne dojem, že tady leží hlava netopýra na kůži ze zajíce. Na omak to nemá chlupy, ale je to krásná, heboučká činčila. Když běží je nejvíc podobná ježkovi v medvědím kožíšku. Zatím jejím největším atributem jsou jiskrná očka, vždy plná legrace a elánu a to nejnebezpečnější je malinká čumulka a vždy připravená olíznout růžovým jazýčkem. Podezřívám jí, že si této zbraně je jako ženská vědoma a patřičně s připojeným svádivým ksichtíkem jí zneužívá.

Rony, jakožto starý a kliduchtivý pes, její sice upřímné, ale poněkud živelné projevy přátelství nese ne zrovna s potěchou. Jenže, stalo se…

Obě ležely na verandě. Rony jako obvykle spala. Dal jsem Žárce tři granulky. Vzala je do papulky, potichoučku šla kolem Rony, jednu jí položila pod nos a zalehla za ní. Po chvilce ňafla a čekala jak si Rony pochutná. Ta, protože nos jí ještě jakž-takž slouží, granulku ucítila a slupla. V tu chvilku se před ní rozvalila Žárinka se známým psím gestem. Holé bříško nahoru a chci být s tebou kamarád. Odpovědi se nedočkala.

Tak a nyní mě vysvětlete oč šlo? Byla to po lidsku běžná korupce? Nebo opravdu projev dobré vůle a snahy o přátelství? Nebo snad náhoda…?

A teď upřímná odpověď. Chovaly se ty dvě k sobě jako psi, nebo jako lidé?

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora