Zpomalený čas

Dcera v tom má jasno nejenom u svých dětí. Některé je hypo…, jiné hyper. Asi to tak nějak je, ostatně jako dětská psycholožka o tom snad i něco ví. Za mého mládí jsme podobné kategorie neznali, a tak jsem se jednou dcery ptal, zda jsem já podle jejího soudu byl spíše hypo, nebo hyper.

Dost se tím pobavila a ujistila mne, že pokud si vzpomíná, byl jsem vždy spíše hyperaktivní. Asi ano. Pokud jsem zrovna něco nestudoval, stíhal jsem i druhé vedlejší povolání, k tomu tenis, občas srandafotbálek, nohejbal, po večerech divadelní zkoušky a také jsem rád vymýšlel a vyprávěl malým princeznám pohádky. To už je ovšem minulost hodně dávná a často žasnu nad tím, jak se mi zpomaluje čas.

Neschovávám si staré diáře, ale vzpomínám si, že jsem měl často den rozdělený nejen na hodiny, ale často na ještě kratší intervaly, půl, možná i čtvrthodiny. K tomu časy na přesuny, pokud byly nutné, čas tenkrát letěl opravdu divoce, ale v něčem i opojně, svěže.

Takovým možná nenápadným příznakem stárnutí je zpomalený čas. Zatím ani tolik nestrádám úbytkem paměti, ale ten čas mi ubíhá hodně zvolněně. Den se mi už nedělí na hodiny, ale na dopoledne, odpoledne a večer. A když se zrovna na některé z asi padesáti televizních stanic potkám třeba se starým americkým velkofilmem, v němž Chick za Sedmi statecných, Bryner, hraje krále Šalamouna (rusý a kadeřavý) a ženský idol mé adolescence Lollobrigida královnu se Sáby, dívám se i v hluboké noci s vědomím, že to ráno dospím. To je takový malý bonus kmetství. Tam ten zpomalený čas tolik nevadí.

Když se ovšem potká v jednom dni několik nutných jednání na úřadech, nebo se odpoledne protne doprovod vnučky se setkáním s kamarády, už znejistím, váhám, nepatrně tápu. Diáře jsem zrušil, ale na doporučení kamarádky mám nad počítačem takový ten kuchyňský stojací kalendář a tam si barevně a výrazně značím všechna vyrušení z vláčného tempa. Nedávno mi poslal kamarád zajímavý test na Alzheimera a vyšel mi skvěle. Docela bych tomu i věřil. Paměť ještě drží slušně, ale v tempu života už pokulhávám a uvědomuji si to.

Nestýskám si ale, to vůbec. Oidipus kdysi rozluštil tajemství Sfingy a osvobodil tak Théby. Patřím prostě k těm tvorům, kteří ráno lezou po čtyřech, v poledne běhají po dvou a navečer se belhají po třech. A k té trojnožce ten zpomalený čas už patří.

Jak psal můj milovaný Šrámek: Život, život, jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme… I v tom zpomaleném tempu.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora