Podzimní zamyšlení

Přiznám se, že během pobytu v různých zemích už odedávna rádi vyhledáváme a navštěvujeme místní hřbitovy. Snad všechny hřbitovy na světě mají totiž svoji atmosféru, svoje zvláštnosti, a když se dovedeme pozorně dívat, prozradí nám o životě lidí víc, než by kdy byli schopni říci ti živí. Když stojíme v Normandii u hrobů amerických a spojeneckých vojáků, kteří vlastně padli jenom proto, že Evropa svojí opatrnickostí a váhavostí umožnila Hitlerovi přivést svět na pokraj zkázy, uvědomujeme si, jaké to muselo být pro ně a jejich rodiny těžké, jít bojovat za cizí problémy, do vzdálené cizí země. Nyní tu odpočívají a je dobře, že nejsou svědky toho jak lidé dokáží rychle zapomenout. Nedaleko nás, na jihu Nizozemí, v Margraten je velký hřbitov, kde je pochováno 8.300 Američanů. Je zajímavé číst jejich jména, uvědomit si, z kolika  různých národů, z kolika různých koutů světa se proměnili v proslulém americkém „tavícím kotli“ v  Američany, aby pak v armádě této země bojovali za osvobození Evropy od fašismu. Tento hřbitov má ještě jednu zajímavost. Přes 8.000 obyvatel z okolí  „adoptovalo“ jednotlivé hroby, pomáhá při péči o ně a udržuje kontakty s pozůstalými po padlých. Často tam můžete potkat prošedivélé muže, sklánějící se nad hrobem v hlubokém smutku. Je to jejich první setkání s otcem, kterého nikdy nepoznali. V listopadu, ve dnech, kdy všichni vzpomínáme na své zemřelé, je hřbitov jediné moře květin a světel. Podle americké ústavy nesmí být padlý voják pochován v zemi nepřítele. Proto jsou zde také pochováni všichni vojáci, kteří padli u Rýna či v Eifelu při Ardenské ofensivě. Všechny tyto hroby se vyznačují vojenskou strohostí, zrovna tak jako hroby sestřelených letců nad Nizozemím. Na těchto hřbitovech můžeme nalézt také jména českých posádek bombardérů RAF, které byly sestřeleny při náletech na cíle v Porůří.

I obyčejné hřbitovy v  Nizozemí  mají svoje zvláštnosti. Záleží na tom, ve které  části  Nizozemí  převládá  jaká církev. Tam, kde  jsou protestanti,  musí býti náhrobky všechny stejné, jednoduché, kdežto v katolických oblastech je  možná určitá individuálnost. Ale i zde jsou kříže či náhrobní kameny všechny stejně vysoké. A vůbec žádné honosné hrobky.
 
Oproti těmto strohým hřbitovům, vypadají hřbitovy v jižním Německu, Švýcarsku, Rakousku či v Tyrolích doslova veseleji. Kupříkladu ze hřbitova v malé švýcarské vesničce Falera  je nádherný výhled na okolní horské velikány, na jejichž vrcholcích se i v létě třpytí sníh.  Nádherné kované kříže na hrobech svědčí o uměleckém citu celých generací místních kovářů, a záplava květin o tom,že nikdo není zapomenut.
 
V jihotyrolském Stulsu jsme byli přímo vyděšeni nezvykle vysokým počtem zemřelých dětí, uvedených na pomnících různých rodin. Z osmnácti dětí, které se narodily jednomu manželskému páru (!) jich většinou nezůstala naživu ani polovina. Dostalo se nám vysvětlení, že to dříve  bývalo běžné, v zimě se stěží dalo dojít pro doktora a když už vůbec, tak bylo pravidelně pozdě.
 
Na Korsice jsou zemřelým někdy stavěny hrobky přímo v zahradách u domu. Vendetta? Obava ze zneuctění hrobů? Chtěli jsme si prohlédnout malý hřbitůvek v horách, ale ještě než jsme stačili dojít k brance, uviděli jsme dva muže s flintami, kteří se, bojovně gestikulujíce, na nás řítili z kopce. Raději jsme honem nastoupili do auta a odjeli.
 
V Americe, v Kalifornii, jsme objevili zajímavý hrob v blízkosti Lake Tahoe, na pozemku ranče Bonanza. Je tu pochován vedle rodiny, která kdysi všechno vlastnila, také herec Michael Landon (Little Joe) , který byl jednou z hlavních postav stejnojmenného televizního seriálu. Nebyla to pro něj tedy jen kulisa, ale domov.
 
V padesátých letech jsme při svých toulkách po Slovensku cestou z Harmance na Križnou v louce u zbytků jakési podezdívky, objevili plno velkých jahod, trávnic. Ve sběratelském zápalu jsme jen zběžně pohlédli na spoustu vybělených kostí, které všade okolo ležely. Usoudili jsme,  že to jsou asi zbytky nějaké zvěře, která se stala kořistí medvěda. Okolojdoucí chatár z Križné napřed popřál dobrou chuť a potom vysvětlil, že ty kosti, které se tam už léta povalují, jsou lidské. Kosti partyzánů. Salaš vysoko v horách byla za slovenského povstání poměrně bezpečnou partyzánskou nemocnicí, ale našli se dobří slovenští lidé, kteří  ji prozradili německé posádce v údolí. Němci samozřejmě nelenili,  přišli a celý dům i se zraněnými vypálili plamenomety. Nedostatek piety, mravnosti a lidskosti vůbec zřejmě zabránil tomu, aby se později pozůstatky mrtvých pohřbily a u hrobu byl umístěn aspoň malý pomníček.
 
Velmi smutné je putování po západočeských pohraničních oblastech. Marně by člověk hledal na místech bývalých vesnic hřbitovy. Z obce Bohuslav, založené už v roce 1352 a roku 1963 i se hřbitovem srovnané se zemí, zbyl jen velký kaštan, který stával na návsi. Přežil a patří dnes k nejmohutnějším stromům na Tachovsku.
 
Takových míst je mnoho, například obec Hraničná, která vydržela od 16. století jenom do roku 1965. Mnohé hřbitovy zcela zmizely, také hřbitov v Jedlině, obci z roku 1626, kde bývala  hrobka s pozůstatky starého českého rodu Malovců. Vesnice byla spolu se hřbitovem systematicky ničena pohraniční stráží, déle přetrvala jenom nemocnice z roku 1820, která sloužila jednotkám pohraniční stráže jako ubytovna. I ta byla později zcela zničena.
 
Zmiňuji se tu jenom o několika zajímavých místech. Například symbolický horolezecký cintorín na Popradském Plese má svůj protějšek  v Českém Ráji, nedaleko Hrubé Skály, kde je možno nalézt jména všech těch, kteří se už nikdy nevydají na další horské tůry. Chodíme tam pokládat kytičku vřesu k tabulce se jménem našeho libereckého bratrance, kdysi člena Československého národního mužstva horolezců.  Zřítil se s lavinou v Tatrách.
 
Ke konci tohoto zastavení bych se rád zmínil o jednom dost zapadlém hřbitově. Leží v Německu, v Eifelu, v lese u obce Simmerath, a spí tam svůj věčný spánek Rusové, kteří byli zavlečeni za druhé světové války do Německa jako pracovní síly a většinou při náletech zde zahynuli. Velká část byla  pohřbena beze jména.
 
Určitě zde 1. listopadu opět hořela světla a byly položeny věnce z oficiálních míst – německou péčí o válečné hroby.
 
Ale světla a květiny, zřejmě od někoho, kdo ještě vzpomíná, se vždy objeví i na některých těch málo hrobech se jmény. Určitě je tam nepokládají příbuzní z Ruska.
 
Je smutné, ale současně neobyčejně poučné procházet mezi hroby, číst jména a data a pokoušet se představit si za nimi osudy lidí. Uvědomit si pomíjivost všeho. Smrt čeká na každého. Je přirozenou součástí života.
 
Ale pokud žijeme, doufáme s Otokarem Březinou, že  … nad všemi ohni a vodami, vegetacemi, / mezi tajemstvím země a světů, / které jí, chvějící se, drží nad propastmi / krouží naše naděje ve věčném jaru …

Karel A. Pokorný