SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Bohdan,
zítra Evžen.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na vaše příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Lingvistické rozjímání ve vzpomínce na dětství

Když občas rozmlouvám s přáteli a vzpomínám na svoje dětství, které jsem trávil u prarodičů, mnozí, a to i místní venkovani, se pozastavují nad tím, že používám výrazy, které buď vůbec neznají, nebo jim znějí zvláštně. I mně samotnému se někdy zdá, že se mi vybavují slova, o nichž bych se domníval, že jsem je dávno zapomněl, která používali děda a babička v souvislosti s hospodářstvím. Mnohá z nich dneska už nikdo nezná, došla zapomenutí. Pravděpodobně se i vám, kdo budete číst tyto řádky, vybaví něco z dětství. Možná budete ty svoje příběhy vyprávět svým dětem a vnoučatům, a třeba jim utkví v paměti pár slovíček, jimiž obohatí svoji slovní zásobu složenou ze samých esemes, komp, disk drajf, případně vole, tráva, kérky, fesťák…

Moje lingvistické vzpomínání mi vlastně připomnělo i to, jak vlastně vypadala naše usedlost v době před dědovým „zkolektivizováním“. Potom, když byl dobytek odveden do družstevního kravína a většina věcí přestala mít praktické využití, staly se z nich přebytečné krámy a z jejich názvů jen jakýsi nepoužitelný jazykový odpad.

Projděme si tedy zemědělské stavení na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století a připomeňme si jazyk našich předků.
Vcházíme vraty, jejichž křídla jsou vrátně, podél celého domu se pod přetaženou střechou táhne záhrobec, nebo také zápraží či pražina. Pamatuji ještě dvůr vydlážděný z velkých opukových placáků, později z praktických důvodů vybetonovaný. Dveřím se říkalo zavřití – nad nimi visela odjakživa cedulka „Vítej, kdo v dobrém přicházíš!“. Ty vchodové dveře do síně byly půlové. Především v létě, nebo když se větralo, zavírala se jen spodní polovina, aby dovnitř nemohly všetečné slepice.

V síni stály veliké almary na ošacení, menší almárka se šuplíky, veliký stůl, na němž se připravovalo „vaření“, v koutě obrovská kamna – špórhelt – s medencem, což byla měděná nádrž na vodu, zespodu ohřívaná, dole byla čudlava – prostor, kam se pod sporák ukládala polena na přikládání.
Stranou od sporáku visíval pod stropem bidelec, na který se věšely zmoklé svršky, když se přišlo zvenčí v dešti.

Zatápělo se čmejřím – borovým jehličím a drobotinou z otýpek. Při kácení v lese nebo při prořezávání ovocných stromů se všechny větve zpracovaly na klacíky asi třicet centimetrů dlouhé, motouzem nebo houžví z březového proutí se svázaly do otýpek, ty se uskladnily pod střechu přístodůlku.

Ve

dle přístodůlku byla nátoň, místo s vysokým dubovým špalkem určené ke štípání dříví. Naštípaná polínka se rovnala do dřevníku nebo na dvoře do ježků – vyskládaných kruhových pyramid.
Stodola byla rozdělená na několik částí oplotněmi. Mlátek byl prostor, v němž se mlátívalo cepy obilí. Já již doma mlácení cepy nepamatuji, protože děda vlastnil mlátičku. Ale jako malí kluci jsme se chodili dívat do stodol, či spíše stodůlek, kde se ještě v druhé polovině padesátých let ta troška obilí cepy mlátila. Většinou mlátili tři chlapi – rytmu jejich klepání místní říkali podle názvu obce: Ha – si – na, Ha – si – na.

Nebo také: Pojď na mlat, dám ti plat. Mlátil-li někdo sám, to bylo zřídka, znělo to: Sám, sám, sám, ve dvou pak: Tá – ta s má – mou, tá – ta s má – mou. Čtyři mlatce prozrazovalo klepání: Snop na pa – tře, vem ho bra – tře. Když mlátilo pět lidí, cepy „říkaly“: Vo – dič – ka te – če, hu – sa se pe – če. V šesti, to jsem nikdy na vlastní oči neviděl, to prý znělo: Ra – duj – te se hol – ky, sel – ka pe – če vdol – ky.
To, co vznikalo z procesu mlácení, mělo také názvy, které už nejsou frekventované: mletivo – nejlepší zrní ke mletí, zrnivo – zrní pro setí v příštím roce, zadina – drobné obilky smíchané se semeny plevelů, plevy – obilné slupky. Takto se zrní třídilo pomocí prohazování dřevěnou lopatou – vějičkou, a pak proséváním v řešetu, nejřidšímu se říkalo řitice. Zbytky zpřerážených klasů – ouhrabky se prosévaly v řešetu – ouhrabečnici. Ouhrabky se krmil dobytek, zadina se sypala drůbeži, plevy se dávaly spařené dobytku v pití. Zdrchanou slámou se stlalo dobytku, rovná sláma se dala použít na povřísla, vázání ošatek či dalších potřebných věcí, případně na došky – pouze ječná. Sláma se skladovala v ohraničené zádni a ve veliké bedně plevníku plevy.

Po jedné straně průjezdu stodolou mezi vraty na dvůr a vraty do zahrady stály v řadě narovnané vozy – žebřiňák a fasuněk, který se zvyšoval či snižoval hundeláky – podélnými prkny, sečka, sekačka. Nad průjezdem bylo patro z narovnaných fošen na trámech pro skladování snopů mezi sklizní a mlácením. V menší polovině stodoly byla řezárna s řezačkou na píci, tady stála i mlátička a na podvozku veliký elektromotor k jejímu pohánění.

V koutě byly v sobě narovnané dvouuché koše přidáváky, na zdi visely kosy a srpy, hrábě, vidle a podávky. Odtud vedly dřevěné schody na hůru, kde se skladovalo seno a na hambalkách bylo navěšené všemožné ruční nářadí, používané jen sezónně, provazy a lana, řetězy, plachetky, ale také v kyticích sušené léčivé byliny.

Pod dřevěnými schody byly proutěné kukaně vystlané senem a opatřené sádrovým podkladkem – tam chodily snášet vejce slepice. Ale občas si našly i místečko v seně na hůře, mým klukovským úkolem bylo taková načerno obsazená hnízda vyhledávat a vajíčka sebrat dřív, nežli na ně sedla kvočna. Začala-li slípka neplánovaně kvokat, zavřela se na dva tři dny pod síto nebo do koše a přešlo ji to.

Na druhé straně dvora stál špejchar se čtyřmi komorami.

Krajní byla sušárnou na ovoce, stála tu kovová kamínka „bubínek“, v nichž se topilo dubovými špalíky, na sítech v policích se sušily švestky, křížaly z jablek, na čtvrtinky rozkrájené hruštičky, ale také houby.
V další komoře stály veliké obilnice a moučnice, na stěnách visela různá síta, řešeta, narovnané tu byly slaměné ošatky.

Třetí místnost sloužila k uskladnění zemědělského nářadí – byly tu dojačky, kbelíky, odstředivka na mléko, máselnice, trdlice, kopist a díž na zadělávání chleba, vály na těsto i na maso, necky na praní i na paření prasete, košíky, nůše a dokonce i kolovrátek, který už nejméně sto let nikdo nepoužil. V dřevěné basičce tu byl řeznický cajk – kolíbka na prejt, kudly – od malých až po obrovské dranžíráky, vocílka s mosaznou rukojetí, zvonky na drhnutí štětin, nabíječka na jitrnice. Odtud vedly také schody do sklípku na skladování ovoce.

Na zahradě děda pěstoval staré odrůdy, dnes už z těch věkovitých stromů zbyla jen jedna nachýlená jabloň s ranými „sklenáči“. Kromě nich to byly koženáče, renety, nonety, sláďata, jakoubata, ovčí hubičky, řehtáče, panenská. Z hrušní pěstoval rané muškatelky a máslovky, z pozdějších lahvice, paršlenky, slazburky a václavky. Kamínky se hodily na sušení – z usušených se pak rozvářela vynikající kočvara. Třešeň jsme měli jedinou – obrovskou sdrcovku, na ty ranější jsem stejně chodil do cizích zahrad. Švestky sedmihradky se hodily k sušení, verthaimky do knedlíků a karlata na povidla.

Poslední dveře vedly do dílny, kde měl děda truhlářskou hoblici a ponk se svěrákem a spoustu všelijakého nářadí – hoblíků, pořízů, nebozezů, rašplí, pilníků, šroubováků, pil a pilek, vrtáků, duršloků, ale také sekery a bac-hamry (kladiva) všech velikostí. Z dílny vedly schody do sklepa na brambory.
Chlív byl rozdělený na dvě části. Podél zadní stěny byla stání pro krávy s betonovými žlaby na krmení a napájení, vpravo od dveří kotce pro ovce a kozy, vlevo kotce pro prasata. Cihlová podlaha byla vyspádovaná do žlábku uprostřed, kterým stékala močůvka do senkrovny. Z ní se močůvka čerpala vysokou železnou pumpou do lejty, což byl veliký dlouhý dřevěný sud, jemuž se také říkalo voznice, v němž se na pole vyvážela močůvka.

Na závěr tohoto povídání ještě přidám jednu úsměvnou vzpomínku.

Bylo to někdy v polovině září, mě bylo tak osm let. Děda zacouval vozem, takovým tím dřevěným furberkem s prkennými postranicemi, k přístěnku, pod nímž na dřevěných kozách stála postavená na výšku ona lejta. Dnes, s odstupem času, s úctou vzpomínám, jak měl děda všechno do detailu vymyšlené, aby zvládl veškerou práci sám a ještě se u toho nadřel co nejméně. I když dřina to byla obrovská i tak.
Vylezl na vůz, voznici sklopil směrem na sebe a pomalu položil mezi postranice. Přetočil dlouhé rameno ruční pumpy, stojící hned vedle nad žumpou – jak on říkal senkrovnou, a do otvoru v horní části lejty pumpoval močůvk

u. Když byla voznice plná, vyvedl ze chléva kravku Mindu, zapřáhl ji do vozu, poplácal ji po oblých bocích, vzal u huby za kožený řemínek, aby se rozvážně a pomaloučku, kolébavým krokem vydala s těžkým nákladem na určené pole.

Já, kluk v teplákách a svetru, poskakoval za vozem. Jenže z metru dvaceti své výšky jsem nedohlédl přes lejtu a nevšiml si, že Minda právě zvedla ocas… a moje trampky sklouzly po rozpláclém lívanci. Ve chvíli, kdy člověk, ale i úplně malý človíček, ztratí rovnováhu, zoufale hledá, čeho by se zachytil a odvrátil neodvratný pád. Zvláště když se pod ním na cestě kypře roztéká teple kouřící kravinec. A tak jsem se v polovině trojitého axelpaulsenu chytil páky vypouštěcího kohoutu voznice. Páka povolila a mohutný proud červenohnědé pěnící tekutiny mne srazil na zem. V tu chvíli bylo úplně lhostejné, že přímo do kravince. Naštěstí Minda, pokyvujíc do rytmu oháňkou, kráčela nevzrušeně dál, jinak bych se v tom nadělení asi utopil. Horší smrt si nedovedu představit.

Děda se smál, až se za břicho popadal. Kohout zavřel a mě, nešťastníka, proti němuž je skunk jak voňavka živé květy, poslal nazpátek domů. Třikrát babička ohřála na plotně prádelní hrnec vody, v níž, úplně vřelé, mě čtyři hodiny louhovala v neckách a drhla hnědým jádrovým mýdlem s jelenem.

Jan Řehounek

* * *
Zobrazit všechny články autora