„Sejdeme se u benzínky," ozvalo se v telefonu. „Musím v myèce ještì umýt auto."
Byla to kamarádka Vladìnka. Domluvily jsme se, ¾e mì vezme na romantický skvost støedozápadní Moravy – bouzovský hrad, kde støedovìcí rytíøi spolu soupeøí na královském rytíøském turnaji. U¾ jsem mìla pøed oèima krásné fotky rytíøù v brnìní, s dlouhými døevci v ¾elezných rukavicích, jejich bujné konì a dámy, které vítìze ozdobí rù¾í. Pozvání na pøedstavení rytíøského støedovìkého divadla Traken na této starobylé památce jsem s nadšením pøijala. Nenechám si pøece ujít pøíle¾itost vstoupit s fo»ákem v ruce do ètrnáctého století.
„Špatnì tì slyším," hulákala jsem do sluchátka. „Odkud voláš?"
„U¾ z parkovištì u Terezské brány," chraptìlo sluchátko. „Tak tedy za dvacet minut."
Poprvé jsem se s Vladìnkou potkala pøed rokem v olomouckém sklípku U Dómu, kde pravidelnì zpívá moravské lidovky kamarádka Hanina a kamarád Roman hraje na housle. Štíhlá, perfektní úèes, francouzská manikúra. Ale mnì padla do oka proto, ¾e jí z tváøe nikdy nezmizel úsmìv a v oèích mìla pomnìnky nebo chrpy? Pøipomnìla mi porcelánovou panenku ve velkém vydání. Døíve byly malé porcelánové panenky oblíbenou dìtskou hraèkou, ale švadleny z módních salonù na nich také pøedvádìly své nové modely. Proto snad i Vladìnka vypadá v¾dycky jako ze škatulky. I její slovník je uhlazený. Nikdy jsem od ní neslyšela nezdvoøilý výraz. Má ráda poøádek a øád. Je prostì akurátní.
„Umíš se taky nìkdy hnìvat?" zeptala jsem se jednou. „Proè?" udivenì na mne hledìla. „Všechno se dá øešit v klidu."
K benzínce pøijela na minutu pøesnì. U¾ z dálky jsem vidìla, ¾e její au»ák je jako v¾dycky jeden blesk.
„Co na nìm chceš umývat?" obrátila jsem oèi v sloup.
Štítivì ukázala na støechu. „Posrali mi ji holubi."
Zaskoèilo mì to. "Ty – a takhle rozèílená?"
„Pøímo vytoèená," zlobila se. „Zrovna na stromì, pod kterým parkuju, musí hnízdit."
V myèce nebylo ani kolo, ani noha, a tak do ní Vladìnka rovnou vjela.
Sedla jsem si na lavièku a ucucávala d¾us. Slunce letnì høálo, tak jako v létì høeje, a já se tìšila na výlet.
Netrvalo dlouho a myèka vyplivla auto i s Vladìnkou ven. Ta ho pomalu obešla a opìt znechucenì našpulila namalovanou pusu. „Je to tam poøád."
Právì ve chvíli, kdy ze znaèkové kabelky Guess vylovila papírové kapesníèky, se pøiøítila honda four 750. Motorkáø v èerné ko¾ené kombinéze a v èerných vysokých botách ji zastavil pár krokù od nás.
Vladìnka si ho nevšímala. Pramálo ji zajímalo, ¾e mu pøeká¾í ve výjezdu. Pomalu tím kapesníèkem otírala støechu auta a pak druhým, tøetím a dalším. V¾dy o krok ustoupila, na auto vrhla soustøedìný pohled a nový kapesníèek støechu opìt peèlivì cídil.
Kdy¾ to motorkáø zaregistroval, nevìøil svým oèím. Nejdøív si sundal rukavice, z hlavy pomalu sòal èernou vyklápìcí pøilbu a pak se z motorky zvedl.
Prokrináèka, to je vazba! zastavilo se mi srdce. Motorkáø, v èerné kukle pod helmu, zvolna zamíøil k Vladìnce. Ta ho však stále nebrala na vìdomí. Zaèala jsem se modlit, aby pouze vylovil z kapsy dlouhý úchyt z bizoní kù¾e, svázal ho s ocelovým lanem, které pánbùví kde se¾ene, pøivázal ho k autu a stejnì tak jako jemu podobní maníci tahají v zubech náklaïáky a ¾eleznièní vagóny i on auto Vlaïky odvleèe za pomoci svého chrupu nìkam, kde nebude zaclánìt. Jinak dozajista Vladìnku zatluèe pìstí do zemì, rozmázne ji na zeï, rozcupuje na tisíc malých kouskù za její opová¾livost pøipravovat ho o drahocenný èas.
Vladìnka si ho koneènì všimla. „Dobrý den," zamávla na nìj øasami.
Snad pøijde ten vazoun k rozumu, doufala jsem. Mo¾ná Vladìnku jenom poøádnì zpucuje. Ale ty výrazy, kterými ji poèastuje, ty radši ani nechci slyšet.
Motorkáø se k ní pøiblí¾il ještì o jeden krok, mírnì se uklonil a øekl: „Madam, nebudete tìmi kapesníèky leštit celé auto, ¾e?" Pak udìlal èelem vzad a zamíøil zase ke své motorce.
Scénáø jako v kinì. U¾ chybìl jen popcorn. Èekala jsem, co Vladìnka udìlá. Ta posledním papírovým kapesníèkem doèistila støechu, vesele kývla na motorkáøe a koneènì si sedla za volant. Posadila jsem se vedle ní. Nic nám nebránilo zamíøit k Bouzovu. Ale kdy¾ se to tak vezme, ani jsem tam jezdit nemusela. Mohla jsem pøece jednoho rytíøe vyblejsknout rovnou tady.
A vùbec by nebylo na pøeká¾ku, ¾e byl z jednadvacátého století.
Jaroslava Pechová
* * *
Ukázka z pøipravované knihy Otisky úsmìvù.
Kniha mù¾e být vhodným dárkem pod stromeèek pro vaše nejbli¾ší.
V pevné vazbì je k dostání na www.knihyfenix.cz Zobrazit všechny èlánky autorky
V myèce nebylo ani kolo, ani noha, a tak do ní Vladìnka rovnou vjela.
Snad pøijde ten vazoun k rozumu, doufala jsem. Mo¾ná Vladìnku jenom poøádnì zpucuje. Ale ty výrazy, kterými ji poèastuje, ty radši ani nechci slyšet.