LUCY Pes, který nejvíc štìká, nejmíò kouše.
(Jan Amos Komenský)
Jsem neuvìøitelnì š»astný! Ptáte se proè? Proto¾e mám koneènì ve svém pokroèilém vìku mého prvního psa. Døíve jsem míval koèky, proto¾e jsem si myslel, ¾e mít psa je pøíliš velká zodpovìdnost. Vìdìl jsem ovšem, ¾e mnoho mých sousedù psy vlastní, tak¾e mé starosti byly vlastnì nelogické.
Stalo se to pouhou náhodou. Moje bývalá pøítelkynì mìla psa, køí¾ence nìmeckého ovèáka s cau caua, spojení velice zvláštní, ke kterému jsem nedokázal najít vztah, proto jsem také o psech nemìl ¾ádné valné mínìní. Ale jednou si moje pøítelkynì vzala k sobì na opatrování psa svého kolegy, který se rozvádìl a hledala pro nìho nový domov. Byla to fenka, která mi pøipadala trochu neohrabaná a byla i podivnì zbarvená a tak jsem o ni ze zaèátku nejevil velký zájem.
Jaká to však byla psí osobnost! Jak pozitivnì se dívala na svìt, mávaje stále do výšky svým zdvi¾eným ocáskem! A ty pozorné oèi, které mne sledovaly upjatì po celou dobu, co jsem byl vzhùru a nebo kamkoliv jsem se pohnul. Ta pøíchylnost, která se mi nìkdy zdála a¾ pøíliš dùvìrná ve styku s úplnì cizími lidmi a psy! ®e bych se stával ¾árlivým? To snad ne! A najednou se tato nemotora stala zvláštì roztomilou, ta neobvyklá barva srsti zcela normální – zkrátka Lucy, pìtiletý køí¾enec nìmeckého ovèáka s labradorem je mým psem a vìrnou pøítelkyní.
Kdy¾ jsem nedávno byl v Èechách, velmi jsem ji postrádal. Spává obyèejnì vedle mne na posteli a kdy¾ jsem byl v Praze, byla moje postel najednou prázdná. Kdy¾ musím v noci vstát anebo se jenom v posteli pootoèím, Lucy se okam¾itì probudí a kouká na mne starostlivì, jestli se nìco nestalo a jsem-li v poøádku. Kdykoliv jsem v Praze potkal psa, okam¾itì jsem musel myslet na Lucy. I po návratu domù do Baltimore nezaèal být mùj ¾ivot normální døíve, dokud jsem si ji nepøivedl zpátky od mé bývalé pøítelkynì, která se o ni za mé nepøítomnosti starala.
Všechny mé dny nyní zaèínají velmi pozitivnì, proto¾e v tom okam¾iku, kdy se probudím je i Lucy vzhùru a provádí její ranní zdravicí ceremoniál – otoèí se na záda, mává oháòkou a hrabe nohama do vzduchu, jako by mi bì¾ela naproti. Pravdìpodobnì se to nauèila ji¾ døíve, aby dosáhla toho, ¾e ji èlovìk podrbe na bøíšku a poškrábá na krku, anebo na hlavì. Mám tenhle ranní návyk moc rád, proto¾e mì okam¾itì pøivede do dobré nálady – a i Lucy má tuhle ranní proceduru ráda.
Lucy vá¾í, i se svou psí známkou, asi 30 kilo, co¾ není moc, dokud se „nezasekne“ na vodítku jak velká ryba a nezaène táhnout, proto¾e se chce radostnì pozdravit s jiným psem nebo prohnat nìjakou tu línì na slunci se vyhøívající koèku. Psi nebo koèky, které potkáváme na našich procházkách jsou pro Lucy v¾dycky pøíle¾itostí ke høe. Táhne tak silnì, ¾e nìkdy ji jen ztì¾í udr¾ím.
Jeden z problémù je, ¾e nebyla nikdy poøádnì cvièená, a proto neposlouchá na obvykle povely jako „k noze“ nebo „sedni“. Zatím jsme se nauèili spolu pár improvizovaných povelù – ví napøíklad, ¾e pùjdeme na procházku, kdy¾ øeknu „ven“ a ví, ¾e je doba k návratu, kdy¾ køiknu „dovnitø“, a to je zatím všechno.
®iji v blízkosti historické èásti Baltimore. Pod pojmem „historické“ rozumíme na východním pobøe¾í Spojených státù dobu koncem 19. a zaèátkem 20. století. Bolton Hill, kde bydlím, je malá èást mìsta blízko jeho støedu a velmi mi vyhovuje, proto¾e sestává vìtšinou z rodinných domkù, má chodníky pro pìší a je tedy pøíjemné se tam procházet, co¾ mi pøipomíná Prahu. Lidé, kteøí tam ¾ijí dr¾í pohromadì a vìtšina z nich má zájem o umìní – koncertní síò a opera jsou lehce k dosa¾ení pìšky.
Tato malá obytná ètvr» byla postavena v šedesátých letech, podle projektu známého washingtonského architekta jménem Hugh Newell Jacobson, který celý projekt navrhl tak, aby dobøe zapadl do staršího federálního stylu mìsta. Za tento návrh vyhrál cenu Amerického institutu pro architekturu. Celý projekt má asi 30 obytných rodinných domù rùzné velikosti, postavených do oválu s parkem uprostøed, který je ideální pro psy. Zde mohu Lucy plnou energie pustit z vodítka a ona okam¾itì vystartuje jak šíp vystøelený z luku, za èímkoliv, co se pohybuje, a» je to koèka, veverka nebo pták. Jeden z mých sousedù dává chleba pro ptáky na cihlový plot. Ptáci nebo vítr ten chleba postupnì nahází na zem. Lucy to místo pochopitelnì zná a pravidelnì kontroluje, krou¾í potom jako vysavaè kolem zdi, s nosem v trávì a témìø poka¾dé všechno „vyluxuje“.
Je také velice zvìdavá a velmi ráda vbìhne i do zadních zahrádek sousedních domù. V okolí bydlí nìkolik psù a Lucy se v¾dy jde podívat, jestli nìkterý z nich není náhodou venku. Podle hurónského štìkotu dvou psù okam¾itì vím, ¾e je zle. Musím rychle utíkat, abych ji odtamtud co nejrychleji dostal. Kdy¾ nìkdy uvidí za plotem koèku, fascinovanì na ni dlouhou dobu kouká, stojí bez pohnutí, snad ani nemrká, jenom její ocas se rozèilenì pohybuje ze strany na stranu. Veverka na stromì je také dùvodem k tomu, aby se vztyèila u stromu na zadní a sna¾ila se ji svým neúnavným štìkotem pøinutit slézt dolù.
Kdy¾ nìkoho na procházce v parku potkáme, Lucy k nìmu okam¾itì bì¾í a zdraví ho – jestli to ten dotyèný chce nebo ne, to ji nezajímá. V takových chvílích se musím mít na pozoru. Dìti ¾ijící v sousedství si u¾ zvykly na to, ¾e k nim Lucy pøibìhne a skáèe po nich a štìká.
Sousedùv pes Jed se stal jejím nejlepším pøítelem. Chodíme s tímto sousedem na procházky s našimi psy ve stejnou dobu a pak necháme oba psy volnì bìhat po parku. Bìhají jako pominutí, potýkají se a zápasí i perou. Nám obìma se to líbí – máme se na co dívat – a mimo toho víme, ¾e to je pro naše psy dobré a my zatím staèíme „protøepat“ všechno dùle¾ité i nedùle¾ité, ne¾ se všichni ukáznìnì rozejdeme do svých pøíbytkù.
Pokud jde o jídlo, není Lucy vybíravá, sní témìø všechno a k tomu doká¾e ještì mistrovsky ¾ebrat. Kdy¾ já jím cokoliv, co by jí mohlo chutnat, posadí se tìsnì ke mnì, nosem zhluboka natáhne vùni pokrmu a hypnotizuje mne smutnými oèima tak dlouho, dokud se neslituji a nìco ji nehodím. Normální psí granule ji moc nezajímají, proto¾e to má asi ka¾dý pes a dává pøednost jiným psím dobrotám. Pokazil jsem ji, kdy¾ jsem jí nepøedlo¾enì dával kost nebo praseèí ucho jako odmìnu za to, ¾e právì byla obzvláš» roztomilá. A ona byla a je roztomilá stále.
Dvakrát se mi také nakrátko ztratila. Jednou vystøelila ze dveøí, ještì pøed tím, ne¾ jsem si ji staèil pøipnout øemínek. Volal jsem a bì¾el jsem za ní, ale ona nereagovala. Lilo jak z konve a já zapomnìl vodítko doma a tak jsem byl nucen bì¾et zpátky. Kdy¾ jsem se vrátil na místo, kde mi zmizela z oèí, tak jsem ji nenašel, jako by se s ní zem slehla. Stalo se to na hlavní ulici, která má ve støedu zelený pás a po obou stranách silný provoz. Pobíhal jsem, jak smyslu zbavený, sem a tam a najednou jsem ji zahlédl v dálce uprostøed trávníku. Utíkal jsem za ní, ale ona ode mne pelášila pryè, jako bych ji kousl. Neohlí¾ela se na jedoucí auta a nezajímalo ji, ¾e za ní utíkám a volám ji. Divoká honba, jak z nevydaøeného westernu, pokraèovala pøes nìkolik ulic a Lucy si staèila pøitom ještì nevinnì prohlí¾et a oèichávat rùzné vìci. Dokonce se také pustila pøes silnici, ale na štìstí ji øidièi vidìli a opatrnì se jí vyhnuli. To u¾ jsem byl u konce svých sil, dùkladnì propocen, mokrý zevnitø i zvenku od deštì. Byl jsem v oblièeji celý èervený a orosený, jak v parném létì pùllitr vychlazeného piva. Kdy¾ jsem ji koneènì „ulovil“ – byl jsem fyzicky i psychicky na dnì, ¾e jsem u¾ nemohl po celý zbytek dne nic dìlat.
Kdy¾ mi podruhé „vzala roha“, byl jsem ji¾ øádnì ponauèen a z dohledu jsem ji ji¾ neztratil. Zbìsile pelášila zase stejným smìrem k silnici se zeleným pásem, já za ní, ale tentokrát jsem ji pomìrnì rychle dohonil a pøivázal na vodítko, improvizované, jakoby za trest, z plastikového sáèku, který byl urèen na její výkaly. Z toho jsem se ponauèil, ¾e budu muset více dìlat pro svou fyzickou kondici, anebo musím Lucy nechat poøádnì vycvièit. Tak¾e pro sebe teï hledám nìjakou dobrou posilovnu a pro Lucy vhodnou vyšší školu dívèí – doufám, ¾e obojí brzy najdu.
Jedna velká nevýhoda Lucy a jejího druhu psù je, ¾e témìø stále línají. Nezále¾í na tom, jak èasto ji kartáèuji, její chlupy se povalují všude. Rozlo¾il jsem staré ruèníky na posteli kde spí a polehává a také na gauèi. To je snad jediná praktická cesta, jak tento problém vyøešit. Samozøejmì, koberce na sobì mají silnou vrstvu chlupù jen za pár dní, tak¾e musím luxovat mnohem èastìji, ne¾ jsem býval zvyklý.
Jak by mi však mohly vadit takové drobné nepøíjemnosti, kdy¾ mám nového „nejlepšího pøítele“?
Thomas Hasler
* * *
Thomas Hasler se narodil v Praze v roce 1941, mìsíc pøed tím ne¾ jeho otec Karel Hašler zahynul v koncentraèním táboøe Mauthausen. Karel Hašler byl dobøe známým skladatelem èeské populární hudby a pøesvìdèeným vlastencem. Gestapo ho uvìznilo kvùli zpívání parodie na jeho nejznámìjší skladbu Ceská písnièka. Mladý Tomáš opustil s matkou Èeskoslovensko v roce 1949 a emigroval do Austrálie, kde vyrostl a jako teenager emigroval s matkou do USA, kde studoval politiku na Hobart College. Vzdìlání ukonèil doktorátem ¾urnalistiky na michiganské univerzitì. Jeho kariéru zaèal jako ¾urnalista pro Baltimore Sun. Pozdìji byl aktivní v nìkolika podnicích informaèní technologie.
Mladý Tomáš odmítal svùj èeský pùvod a nechtìl mluvit èesky. A¾ po pádu komunismu se zaèal zajímat o svùj pùvod. Svého otce uvidìl poprvé na filmovém plátnì v New Yorku v roce 1990. Poprvé byl citovì uchvácen v Praze v roce 1993 pøi promítání filmu Písnièkáø z roku 1932, kde slyšel jeho otce zpívat „Ta naše písnièka èeská“. I kdy¾ nerozumìl slovùm, ta písnièka ho uchvátila. Po smrti své matky v roce 2001 se anga¾oval ve filmovém projektu, týkajícím se milostného vztahu mezi jeho matkou a otcem, zalo¾eného na jejích memoárech. Spoleènì s re¾isérem èeského pùvodu Georgem Tirlem momentálnì hledají v Los Angeles producenta pro tento film s názvem Lotte, má lásko.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!”
LUCY
Thomas Hasler se narodil v Praze v roce 1941, mìsíc pøed tím ne¾ jeho otec Karel Hašler zahynul v koncentraèním táboøe Mauthausen. Karel Hašler byl dobøe známým skladatelem èeské populární hudby a pøesvìdèeným vlastencem. Gestapo ho uvìznilo kvùli zpívání parodie na jeho nejznámìjší skladbu Ceská písnièka. Mladý Tomáš opustil s matkou Èeskoslovensko v roce 1949 a emigroval do Austrálie, kde vyrostl a jako teenager emigroval s matkou do USA, kde studoval politiku na Hobart College. Vzdìlání ukonèil doktorátem ¾urnalistiky na michiganské univerzitì. Jeho kariéru zaèal jako ¾urnalista pro Baltimore Sun. Pozdìji byl aktivní v nìkolika podnicích informaèní technologie.