SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Štěpánka,
zítra Felix.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Čtyři miliony králíků

Náležím mezi ně. Náležíte k nim i vy – babičko, dědečku, děcka školou povinná, rodičové, mladíci, dívky, invalidé, nezaměstnaní, důchodci i pracující. Našim domovům v sídlištích říkají KRÁLÍKÁRNY. Nejsme občané, nejsme lidé. Jsme králíci, kteří jsou ohroženi dle článku jistého superredaktora rakovinou. Nic proti, třeba ano, ale je to důvod, abychom byli označeni jako králíci? Není to veřejná urážka čtyř milionů lidí, kteří si zkrátka nemohli postavit domy, vily, rezidence?

Socialismus nás nastěhoval do sídlišť a to, že budeme nazýváni králíky, jsme tenkrát nevěděli. Byli jsme rádi, že vůbec bydlíme. Ona byla totiž totalita. Kdybych měl dvě stě milionů, založil bych svou vlastní televizní stanici a prosadil bych, aby naše zemička zůstala turistům zavřena v důsledku všeobecné myxomatózy. Vypoulených očí nad politikou dvou opozičně-koaličních velkostran máme nadbytek. A kdybych byl lobistou za rekonstrukci bytových panelákových jader, samozřejmě bych přestal občany nazývat králíky, ale ctěnými zákazníky.

Buďme rádi, že nežijeme v Austrálii. Tam by nás při přemnožení postříleli. Nezbývá než v těch králíkárnách dožít. Na to, aby si čtyři miliony lidiček pořídily bydlení v „Bevrlyhilech“, na to by nestačily naše solidní peněžní ústavy, ba ani kampeličky. Přesto je záslužné, že jsme označeni jako Oryctolagus cuniculus z řádu zajíců, rodu savců.

Dle odborníků se páříme od února do července a pocházíme z Afriky. Proto až nás naši zachránci vystěhují z králíkáren, budeme moci žít v norách, mít několik vrhů po šesti mláďatech za rok a dožijeme se až deseti let. A hlavně – budeme moci bydlet ve stanech a živit se trávou a pampeliškami. Je zajímavé, že ti, kteří nebydlí v králíkárnách mají stejné vzezření jako my. Povážlivé je to, že když si někdo z králíkárny vezme někoho z domkářů, křížením geneticky rozdílných rodičů vznikne jedinec zvaný bastard. Ale k něčemu jsme, my bastardi z králíkáren, přece jen použitelní. Jako čtyři miliony oprávněných voličů.

***

Autobusová siesta

Autobusoví abonenti spořádaně čekali na příjezd „harmoniky“. Čekala mne cesta autobusem v kolektivu. „Člověk je člověku blíže,“ říkal jsem si stoje v poslední řadě. Jízda „tělo na tělo“, výdechy, vůně parfémů, snídaní, hašlerek a vody po holení. Kochal jsem se krajinou i pohledem na sedící ženy a dívky.

Po chvíli se ozvala páteř zničená věkem a sportem. Přešlapoval jsem z nohy na nohu. Sílu mně dodával pohled na starou paní s francouzskou berlí. Stála a zatínala zuby bolestí. Nevěděla, jak se chytit madla.

A autobus vrněl laskavou písní lidské spolunáležitosti. Úspěšní pánové si četli v úředních listinách, studenti převraceli stránky vysokoškolských skript.

Pán s náušničkou přísně mobiloval: „Pusinko, připrav kafíčko.“ Napravo ode mne listoval pán v novele trestního zákona. Natáhl se nad sebe pro aktovku a tak jsem zahlédl pouzdro s pistolí. Před ním seděl svalnatec obecný. Sebekázní udržoval vtažené břicho a nafouklou korbu.

Po chvíli usnul a stavba se zřítila. Byl jsem nejstarší cestující. „Už se to nenosí,“ pomyslel jsem na své dlouhé vlasy. Doba hippies je už dávno pryč. Připadal jsem si jako anarchista uprostřed krátkosrstých podnikatelských holohlav. Paní s berlí nevydržela stání a usedla na zem na vyvýšený stupínek.

„Paní, dávejte pozor,“ upozornil dotčeně nechuta s řetězem na krku, „sedla jste si mi na nohu!“

„Promiňte,“ omlouvala se paní s berlí, „já mám po operaci kyčelního kloubu.“

Tvrďák sykl: „Každej máme něco!“ Konečná! Vystoupil jsem na dlažbu hlavního města. Pohladila mne optimistická nálada. Nikdo tu paní a mne nepustil sednout, protože si mysleli, že jsme mladí. Den začal krásně.

***

Je hloupost infekční?

Když mi někdo tvrdí, že nebyl nikdy hloupým, že nikdy neudělal hloupý skutek, že nikdy nepodlehl hlouposti, že ho nikdy hlupák nepodvedl, vím, že jsem se právě setkal s jedním infikovaným. Někdy nabývám dojmu, že nás infikují klíšťata, která nejdou na těle nalézt. Těmi klíšťaty jsou naše i převzaté myšlenky. Kdyby byla hloupost uznávanou chorobou, dávaly by se na ni lázně.

Po životních zkušenostech může říci i poměrně mladý člověk, kterýmž já nejsem, že hloupost infekční chorobou je. Mnozí z nás jsou jí zasažení přenosem ze všech možných zdrojů. Stačí naslouchat rozhovorům kdekoli ve společnosti.

Nebezpečnější je ale hloupost předstíraná. Je lépe být nazýván hlupákem a šířit vlastní parfém nedostatečného IQ, než být výjimečným a tím se zařadit do škály podivínů. To už hraničí s extrémismem. Když je v podezření ze zločinu člověk, který sbírá cédéčka své oblíbené muziky, nemusí být daleko doba, kdy aktivní utajený hlupák zavře za katr dědulu, který má velkou sbírku fajfek a vlastních myšlenek.

Je velmi prospěšné mít v posudku – hloupý, pracovitý, neškodí. Jsme hloupí dědičně a někteří infekčně. Naše hloupost pramení ze smysluplné historické nutnosti. Ono ukázat, že se umíte opřít místo o stranu, o sebe, to se nenosí. Každá vrchnost chce, aby byla ctěna, vynášena, chválena a hýčkána. Jestli se jí říká soudruhu, pane, Jeho Výsosti, bratře nebo šéfe nebo pane asistente, to je nezajímavé.

Není divu, že v pohádkách i neposlušní králové prchají do domečků u oceánu mořeplavců. „KdyBIS myslel, tak BIS to neřekl!“ říkáváme dětem a varujeme je před prostořekým jazykem. Není to ani půl roku. V jedné známé firmě řekli: „Fouska? Vydat desku písní? Nikdy! Ještě se nenašla vláda, která by se mu líbila! Ten je proti všem!“

Měli pravdu. Vlastně mne poučili, že v demokracii musím mít rád každou vládu. I když jsem zasažen virem infekce, myslím si pravý opak. Díky za to demokracii, že můžu mít rád, koho chci. Píši věty, které nikomu nepomohou, nikoho nevyléčí. Ne, není všechno v pytli! Můžu si vylévat srdce. A to je krůček dopředu! K čemu? K pozvolnému zmoudření bez nařízených antibiotik.

Z knihy FOUSKOVY FEJETONY, vydalo nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE

Josef Fousek

***
Ilustrace © František FrK Kratochvíl
Zobrazit všechny články autora