Olympijská medaile za pøekonání Kanálu
pøed 90 léty!
Z knihy Václava ®idka „Sám ve víru zdymadel“
Ve štìchovické zátoce Vltavy byl ji¾ skuteènì zakotvený celý mùj doprovod – tøi motorové lodi. Mimo nich ještì jedna navíc, která patøila Václavu Lochovi.
Setkání se všemi bylo upøímné a radostné. V nìkolika minutách jsem byl pøedstaven celému doprovodu a seznamuji se s tøetí lodí, Aquaarius PA-907, i s její posádkou – Erikem Bornhorstem. Lodivodu Erikovi mohlo být podle mého odhadu nìco kolem pìtatøiceti let. Jeho vysoká postava, která stála rozkroèmo na špici Aquariusu, mi trochu pøipomínala rozhlednu na Petøínì. Snad i svou loï mìl ušitou na míru – byla o hodnì vyšší ne¾ ostatní. Kdy¾ mi byl pøedstaven Vašek Loch, vyu¾il jsem jeho veselé nálady a s urèitou dávkou drzosti po¾ádal, aby mi vyprávìl, jak to vlastnì bylo tenkrát v roce 1928 s jeho cestou na kánoi do Doveru. Sedli jsme si k tomu do trávy na bøehu Vltavy.
Bylo mi tehdy jednadvacet let a byl jsem ještì student. Kdy¾ jsem se rozhodl pro dálkovou plavbu tisíc pìt set kilometrù dlouhou, nikdo z pøátel ani ¾ádná redakce nevìøili tomu, ¾e bych byl schopen celou tra» uveslovat na kánoi sám. Na tehdejší dobu to byl nepøedstavitelný výkon. Vzhledem k mým chybìjícím zkušenostem s moøem se pochybovalo hlavnì o mých mo¾nostech pøekonat prùliv La Manche. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes…
15. èervence 1928, pùl hodiny pøed polednem, jsem odrazil od prken Vojenské plovárny v Praze. Délka kánoe, na které jsem se vydal do Doveru, byla pìt a ètvrt metru, šíøe nìco pøes metr. Já jsem v ní mìl zamontovaného budíka a prachobyèejnou primitivní buzolu za ètyøi koruny. To byla celá navigaèní výstroj. Na zádi byla uchycena èeskoslovenská vlajka, v lodi slo¾ené nejnutnìjší šatstvo, potøeby pro táboøení a vaøení. Po tøech dnech jsem proplul státní hranici na Labi ve Høensku, za další dva dny dorazil do Hamburku. Po krátké zastávce pak pokraèoval pøes Stade, Ottendorf, Wilhemshaven do Emden, a holandsko-nìmeckou hranici u Delfzijl jsem pøekroèil 3. srpna.
Plavba Holandskem vedla pøes Groningen, Assen, Hardewijk a pøes Zuiderské moøe do Amsterodamu, kam jsem dorazil 7. srpna. Celý úsek od ústí Labe a¾ do Amsterodamu vedl rùznými plavebními a zavodòovacími kanály, nìkteré z nich byly znaènì zarostlé rákosím a vodními rostlinami, tak¾e se plavba zpomalila. Taky stavidla a plavební komory znamenaly další námahu pøi pøenášení lodi a bagá¾e. Bìhem celé cesty Holandskem hustì pršelo a vál silný protivítr. No, a kdy¾ u¾ jsem byl v Amsterodamu, musel jsem se podívat i na probíhající IX. Olympijské hry, ale hlavnì se mi ji¾ honily myšlenky na další cestu do Anglie.
U¾ po dvou dnech jsem pokraèoval v plavbì dalšími vodními kanály pøes Gorinchen a Terneuzen do Belgie, a potom dál pøes Burgge a Nieuport do francouzského pøístavu v Calais. Nejt쾚í úsek z Calais do Doveru byl však teprve pøede mnou. Nad Lamanšským prùlivem bylo tenkrát nepøíznivé poèasí. Pršelo a na moøí bylo silné vlnobibí. Celkem šest dní trvalo moje èekání na trochu slušnìjší poèasí. Šestý den ráno jsem se setkal s místním rybáøem, který mi nìco soustavnì vykládal. Já jsem mu však vùbec nerozumìl. Z jeho posunkù jsem se dovtípil, ¾e mi asi chce øíci, ¾e dnes bude dobré poèasí.
Za chvíli déš» ustal, ale vlny byly poøád vysoké. Na nic jsem u¾ neèekal a o pùl deváté dopoledne vyrazil k bøehùm Anglie. Poèasí bylo zpoèátku skuteènì slušné, ale velké vlny mi bránily v pádlování. Pøes veškerou námahu se mi zdálo, ¾e stojím na jednom a tom samém místì. Asi po dvou hodinách se zase pøihnal hustý déš». Já jsem mìl na sobì jen plavky a nátìlník v bláhové nadìji, ¾e kdyby se loï pøevrhla, budu plavat ke bøehu. ®ádný èlun mì nedoprovázel a o mé plavbì pøes La Manche ani nikdo nevìdìl. Vlny dosahovaly výšky kolem dvou metrù, na moøi le¾ela hustá mlha a kolem byla jen nekoneèná voda. Sna¾il jsem se udr¾ovat smìr podle ubohé buzoly, ale na tu dvakrát vyšplíchla voda a ruèièka pøestala ukazovat. Ještì ani po šesti hodinách pádlování nebyla vidìt ¾ádná pevnina a já jsem nevìdìl pøesnì, kde by mìla být. Podvìdomì mì øídil instinkt, ale zaèala se mì zmocòovat nejistota, jak to všechno dopadne. Vùbec jsem netušil, ¾e mám cíl na dosah ruky.
Z dálky najednou zaznìlo zahoukání lodní sirény, které se v krátkých intervalech opakovalo. Pádloval jsem ve smìru, odkud houkání pøicházelo. Brzy se objevily siluety britských strá¾ních lodí, zakotvených podél pobøe¾í, které dávaly za nepøíznivého poèasí výstra¾né signály námoøním lodím. Ke bøehu mi zbývalo pouhých pìt kilometrù. Po ètyøiceti minutách jsem š»astnì pøistál v pùl ètvrté odpoledne u lázeòského mìsteèka St. Margare´ts Bay, asi šest kilometrù od Doveru.
Mùj pøíjezd nebyl pøedem ohlášen, a tak si zvìdavci a lázeòští hosté mé plavidlo okukovali. Kdy¾ se proslechlo, odkud a¾ pocházím, stal jsem se støedem pozornosti a byl velmi srdeènì pøijat. Zpráva o tomhle výkonu se rozlétla do celé Evropy; na stránkách deníkù ve Velké Británii, Francii, Nìmecku a samozøejmì také i u nás doma se objevily moje fotografie tìsnì po pøistání v Anglii. V tehdejší dobì bylo pøekonání Lamanšského kanálu na kánoi za sedm hodin rekordním výkonem. Dnes tenhle èas staèí na pøeplavání prùlivu v klidné vodì samotnému plavci.
Z Doveru jsem se vypravil ještì do Londýna a odtud se vrátil parníkem a vlakem pøes Paøí¾ do Prahy. V øíjnu toho samého roku pøišlo milé pøekvapení: zcela výjimeènì a ojedinìle v dìjinách olympijských her mi byla za sportovní výkon pøi plavbì kánoí z Prahy do Doveru udìlena mimoøádná bronzová medaile IX. Olympijských her. Pøedána mi byla v Praze generálním sekretáøem Èeskoslovenského olympijského výboru Rösslerem-Oøechovským.“
Vašek Loch ukonèil vyprávìní, a ani¾ by èekal na nìjaká slova uznání, zvedl se a omluvil, ¾e musí se svou lodí odjet. Ještì nìjakou dobu jsem se díval za mizející lodí, a ještì chvíli pøemýšlel nad tímhle neobyèejným èlovìkem.
