Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se dr¾í u zdi, snad aby nepøeká¾eli tìm, kteøí mají rychlejší krok, mo¾ná z ostychu, ¾e u¾ nejsou mladí a krásní. V oèích jsou vzpomínky, tváøe plné vrásek. Jejich spoleèníky jsou vnouèátka, psíci a hole.
Do šedivých vlasù snì¾í a spadává podzimní listí. Dùchodci. A kypící svìt se na nì dívá jako na nepotøebnou veteš, na neplodnou krajinu, kterou staèí minout s pozdravem na pùl úst a nepovšimnout si tichého smutku, který je zastírán pøekotným vyprávìním, plachým mlèením.
Jdou a sbírají lásku vnouèátek, psíkù, koèek, sypou vrabcùm na øímsy a odhánìjí vìèného hosta – Samotu. V bufetech postávají u malého piva a vzpomínají na odešlé kamarády. Vìdí, ¾e se kácí v jejich lese.
Zùstali u svých starých lásek, zvykù, povìr a pøedsudkù. ®ehrají, ¾e nehrají v rádiu jejich písnì, diví se nové módì, kupují ètvrtku chleba a jedno mléko, nadávají na politiku, na drahé telefony, vzpomínají na kouzlo èernobílých filmù, oprašují za¾loutlé fotografie. V koutì mlèí polámaný gramofon. Vypráví si o tom, jak by bylo krásné mít vìtší dùchod na jednolù¾kový pokoj v domì dùchodcù.
Jdou jakoby se stydìli za své stáøí, za své obnošené zimníèky a spravované brýle. Míjíme je a nevíme, ¾e jsou naší budoucností. Odpus»me jim nevrlost, mlèení, nálady. Jejich cesty nevedou do dálek nadìje. Vedou do èekáren nemocnic a doktorù. Buïme k nim vlídní. Stáøí je køehká kvìtina, zranitelná a bezbranná.
Úspìch
S úspìchem v jakékoli èinnosti, ztrácíme nejen soukromí, ale i pøátele. „On u¾ nemá na nás èas! To víte, zpychnul! Povyšuje se!“
Po tìchto nejèastìjších vìtách pøichází druhé stadium. „To víte, je v baliku! Je za vodou! Stejnì to bylo protekcí! Štìstí sedne i na vola!“ Dále zdraví toho co propírají a pomlouvají, v hospodì. v kanceláøi, v dílnì. Nechtìjí slyšet o ka¾dodenní práci, o létech mravenèí práce, o zklamání i nadìji. Oni ví své! Co nevidí to se domyslí.
Pøichází tøetí stadium.
„Nebojte se, on dojede! Ka¾dej si jednou zláme vaz! U¾ mele z posledního!“ A èlovìk je náhle sám. Najednou poznává, ¾e ztrácí ty, které mìl rád. Ty se kterými jej spojovaly vzpomínky. Zaèíná vzájemné vyhýbání. Jeden klasik øekl: „Úspìch je vìc, kterou ti pøítel nikdy neodpustí!“
Odcizení se nejvíce projevuje na oèích. Tìkají a vyhýbají se pøímému pohledu. Ústa jsou semknutá jakoby zadr¾ovala jízlivý výrok a uštìpaènou poznámku. Po chvíli neslané, nemastné rozmluvy se ozve: „Tak ahoj, já u¾ musím jít. Nashle!“ A jste sami.
Postava vašeho bývalého „pøítele“ se ztrácí uprostøed mìsta, které je vaším spoleèným domovem. Potkáváte babku s berlemi, kterou jste celá léta zdravili a nevìnovali ji pozornost. „Jak se máte? To je dneska hezky. Ráda vás vidím!“ Získáváte balzám na neviditelné rány. Nejsou všichni lidé špatní.
Po èase pøichází stadium ètvrté. Finální. Tvùj neúspìch je naplnìním tu¾eb. Buï jsi pøijat a stáváš se zdrojem výsmìchu, a nebo odsunut k jinému stolu.
Tví ¾ivotní sledovatelé jsou zklamáni dvakrát. Za prvé je zklamal tvùj úspìch a za druhé tvùj neúspìch. To se neodpouští. Ale nejsou všichni stejní. Jsou tací, kteøí s tebou cítí, radují se i truchlí. Klobouk dolù pøed psím plemenem.
Ukázka z knihy FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo nakladatelství - PRAGOLINE
Opuštìní