Výlet tøetí, tentokrát za umìním Václava Levého
Opìt pøišla sobota a k ní vá¾ící se otázka „kam tentokrát?“ ®elízy, snad tisíckrát jsem jimi projí¾dìla, ale co tam? Pouèena, ¾e jsou tam krásné vycházky /i kdy¾ jsem pøemýšlela kde, ®elízy se nachází v údolí serpentin mezi Dubou a Mìlníkem/, se opìt pøihlásila moje nedokonalá znalost území èeské krajiny. Ponoøit se do mapy a cíl cesty je jasný: projedeme ®elízy, auto necháme v Tupadlech a vydáme se do oblasti Kokoøínska.
A tady na mì èekalo pøekvapení, kdy¾ jsme po modré turistické znaèce zdolali navýšení /Timmy opìt s námi, tentokrát nechal páníèka rybaøit u Labe na Obøíství/, ocitli jsme se na náhorní plošinì. Všude borovice /v takovém mno¾ství jsem u¾ hodnì dlouho nevidìla/, ve vrcholcích korun s èile parazitujícím jmelím, po obloze plující bílé mráèky, u¾ nám jen chybí malíøské náèiní k zachycení kouzla okam¾iku /není dùvod litovat, Kvìta se dala hbitì do focení/.
Procházíme cestou /pøíjemná chùze, píseèné podlo¾í/ a pøi pohledu na krásný les se ve mnì probouzí ryze materialistická myšlenka „tady porostou houby“. K ní se pøidává další – v lese je spousta borùvèí /zatím raší svì¾í zelené lísteèky/, pokud v dobì kvìtu nepøijdou mrazíky, mohlo by tady být v létì modro a ne¾ jsme se nadály je pøed námi Had, ne ¾ivý ale vytesaný Václavem Levým do skály. Skálu jsme obešli a proto¾e jsme na rozcestí, volíme pokraèování trasy po ¾luté znaèce k Mordlochovi.
Cestou míjíme další skály a témìø nedýcháme nad krásou pøírody a jsme u jeskynì, kde se objeví úkaz. Jmenuje se Sedm chlebù, obdivuhodné dílo pøírody nebo spíše zubu èasu, který se neúprosnì zakusoval do pískovce a¾ z toho vzniklo pøímo umìlecké dílo. Pomalu se vracíme zpìt /ne ¾e by se nedalo jít dál/, ale proè chtít všechno najednou?
Opìt jsme u Hada, slunce se pootoèilo na svoji pouti a had vypadá úplnì jinak, jen aby z té skály neslezl, svìtlo a stín umí vykouzlit sugestivní pøedstavu. Ještì se vydáme k dalšímu rozcestí, cestou mineme Sfingu a jsme u Harfenice, kde nás ze skály pozorují veliké hlavy /¾e by to byli mimozemš»ané?/. Potøetí kolem Hada a definitivnì se vracíme.
Koneènì jsme u auta, Timmy tradiènì „omdlel“, ještì ¾e jsem s sebou vzala termosku s kafem, doping zabral a teï u¾ jenom vyzvednout rybáøe. V Obøíství trochu dramatická chvilka, na místì kde jsme ho nechali se nenacházel /mobil jak jinak nedostupný/, ale zaúøadovala rybáøská solidarita a byli jsme vysláni správným smìrem /ryby neberou, alespoò nebude práce/.
Tolik ke krásnì pro¾itému dni, ¾ádný problém nás cestou nepotkal, ale.... kdy¾ jsem v nedìli hledala svoje klíèe /a ¾e to bylo poøádné hledání/, v zádech cítíc nevyøèenou vìtu „bude hùø“, byla vyslovena spásná myšlenka „nejsou v autì?“ To tì¾ko, mìla jsem je v malé kabelce a ta tam nezùstala! jsem klíèe našla zapadlé mezi sedadlem a øadící pákou. Vysvìtlení jediné, pøivezla jsem si skøítka Zlomyslníka, který mi klíèe vytáhl a schoval.
