JARO V PRAZE
Byl jsem krátkou dobu ¾enatý. Vyjeli jsme s Jarmilou Prahy. Tenkrát to byla pro nás velká událost. Slavnostní! Jeli jsme si koupit první tranzistorové rádio. Ještì vìtší radost nám pøinášelo vìdomí, ¾e se procházíme v hlavním mìstì. Na chvíli jsme mìli dojem, ¾e jsme ve velkém svìtì. Byl krásný jarní den, zlatý déš» záøil ze zahrad a ptáèci zpívali. V Korunì na rohu Václavského námìstí jsme si dali koòskou sekanou s houskou. Proto¾e jsme pøijeli do Prahy na motocyklu Jawa 175, dal jsem si místo piva kakao se šlehaèkou.
„To se moc nehodí“, tvrdila Jarmila. V té dobì jsem boxoval za Kladno, a tak jsem mìl stále hlad. Jedl jsem všechno a z nièeho mi nikdy nebylo špatnì. Tedy, a¾ do této chvíle. Mo¾ná to bylo tím, ¾e jsem den pøedtím veèer snìdl pùl kila vlašských oøechù a zapil to rajèatovou š»ávou. Ale u¾ je zbyteèné po tom pátrat. Zkrátka pøišly potí¾e. Potí¾e lidské a neodvratitelné. Podobná situace se mnì pøihodila a¾ pozdìji, za dvacet let. Ve výtahu.
Boèní ulièkou jsme kráèeli, opiti sluncem, k Václavskému námìstí. Ji¾ pøed pùl hodinou, ještì v Korunì, jsem cítil urèitý neklid mé trávicí soustavy. Nyní zesílil. Stáli jsme u lešení, které objímalo starý dùm.
„Co je ti, Pepíku? Zbledl jsi.“
„Jarmilko“, zašeptal jsem, „dostal jsem asi prùjem. Nemù¾u udìlat krok.“
„Co budeme dìlat?“ strachovala se upøímnì má novoman¾elka.
V hlavì se odehrávala bitva s nastalou situací. Stáli jsme pod lešením, lidí chodilo málo, ale nikde jsem nevidìl místeèko, kde bych se zbavil zoufalých produktù. K Václavskému námìstí chybìlo asi tøicet metrù. „Uprostøed Evropy a takováhle patálie!“ uva¾oval jsem. Zoufalství doká¾e probudit vyhaslou lidskou mozkovnu.
„Jarmilo“, zašeptal jsem ¾enì, která bezmocnì trpìla se mnou, „jdi koupit do ¾elezáøství kýbl!“ chvíli nerozhodnì postávala, ale vzápìtí pochopila a odbìhla. Zavøel jsem oèi, opøen o trubku z lešení pøemýšlel jsem o zcela jiných vìcech ne¾ o tìch, které mne pøikovaly k lešení.
„Vùli, chce to vùli“, šeptal jsem si, „vydr¾, Pepíku. Nevzdávej se!“ Lidé, kteøí mne míjeli, na mne pohlí¾eli jako na blázna. Zpoza rohu se objevila Jarmila.
„Kýbl jsem nesehnala, tak jsem koupila koš na odpadky“, hlásila mi hrdì.
„Teï dìlej, ¾e jen tak sledujeme ¾ivot kolem nás. Stùj pøede mnou.“
postavil jsem koš ke zdi, opatrnì a tajnì jsem si rozepnul pod dlouhým pláštìm kalhoty a usedl jsem na koš, jako bych odpoèíval.
Výsledek pøišel okam¾itì. Zápach nás obklíèil a smísil se s parfémy krásných ¾en.
„Èlovìk se tou procházkou unaví! Kdo by to øekl, ¾e ty nohy tak bolí!“ podobné nesmysly jsem øíkal, kdy¾ kolem nás procházeli chodci.
Jeden elegantní dùchodce se u mne zastavil. Slyšel mou vìtu.
„V Praze nohy bolí z té dla¾by, pane.“ Udivenì nasál vzduch do chøípí a s odporem dodal:
„Vybral jste si špatné místo k odpoèinku, smrdí to zde jako by tu chcípl pes!“
Opatrnì jsem povstal, kýbl, vlastnì koš, stále pod sebou, natáhl jsem si pracnì kalhoty a èekal, a¾ nikdo nepùjde. A potom jsme vyrazili pryè z místa èinu. V duši jsem cítil ohromnou úlevu. Pocit štìstí mi zkazila Jarmila.
„Pepiku, to není správný, nechat tam ten… nìkdo to najde…“
To jsem si to mìl vzít s sebou a jít s tím a¾ do Dejvic?“
Šli jsme pìšky. Peníze utratila Jarmila za koš. Pod místem, kde stával Stalinùv pomník, jsem dal Jarmile pusu. Za to, ¾e mi pøinesla ten pøenosný záchod a za její krásnou a nì¾nou vìtu.
„Pepiku, budeme spolu dlouho. Hovna pøinášejí štìstí!“
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
