Lovoš a sumec
Vím, zní to zvláštnì, ale souvislost, i kdy¾ se to nezdá, existuje. Tak tedy: loòského léta jsme se vypravili na výlet v následují sestavì. Já, Kvìta, yorkšírek Timmy a mu¾-rybáø. Poslední v tom to pøíbìhu sehrál podstatnou roli. Po D8 je do Lovosic kousek, kdy¾ jsme dojeli k Labi, nastal nejdùle¾itìjší úkol dne – najít místo, kde bychom mu¾e-rybáøe a psa usadili. Velmi podstatné, pøedstava, ¾e najdeme místo, které nebude splòovat pøedstavu (i to je tì¾ké uhodnout) je lepší nedomýšlet.
Faktorù víc ne¾ dost, poèínaje vhodným pøístupem do vody, poblí¾ strom, kde by se našlo útoèištì pøed sluníèkem a nejpodstatnìjší, aby v daném úseku braly ryby. První dvì podmínky se teoreticky splnit dají, poslední ne, ale dìj se vùle bo¾í... Timmy, pøesto¾e je na výstupy zvyklý, byl tentokrát ušetøen (podstatnou roli sehrálo poèasí, bylo dost horko) se zøejmì se smíøil s faktem, ¾e bude dìlat spoleènost páníèkovi. Kvìta mì sice ujiš»ovala, ¾e výstup je nenároèný (známé své, ka¾dý si pojem nenároèný vykládá dle svých fyzických schopností), ale znám Timmíka èeho je schopný, kdy¾ se mu nechce jít dál (na vysvìtlenou: postaví se pøed Kvìtu a hypnotizujícím pohledem zkouší jestli se z¾elí a vnutí ji roli osobní øidièky), a proto¾e by mi svìdomí nedalo, tak by Timmy mìl dvì osobní øidièky (pøedstava v tom teple nepøijatelná) a co kdyby takový servis zaèal vy¾adovat pravidelnì? Ale souhlasím, ¾e výstup byl (z mého úhlu pohledu) støednì nároèný. Kdy¾ jsme zdolaly vrchol, tak jsme zapomnìly na pøípadné útrapy, které na nás cestou potkaly (tedy mne, kdy¾ jsem pøelézala padlý kmen a ignorovala zákony fyziky), proto¾e pohled na krásu Èeského Støedohoøí nás bohatì odmìnil.
Na vrcholu je mo¾nost obèerstvení, ale pouze o víkendu a my jsme na vrchol vyrazily ve všední den (nebyly jsme jediné, kdo smutnì hledìl na zavøené dveøe). Cesta zpìt, jako z ka¾dého kopce byla namáhavìjší, ale nás tak pøíjemnì nadopovala a naladila krása shlédnutého, ¾e jsme ji témìø nevnímaly.
Auto jsem zaparkovala v ulici, která pokraèuje turistickou cestou na Lovoš (kam bych ho také dala?) a to jsem neèekala, co nás potká. Zaparkovala jsem na místì u plotu, kde mohlo parkovat cca 5 aut. Peèlivì jsem si prohlídla okolí, ¾ádnou znaèku zakazující stání nebo zastavení jsem nenašla, ani ceduli upozoròující na soukromý majetek (proto jsme s klidem vyrazily na vrchol). Pøekvapení se dostavilo, za plotem èíhal majitel (to si tedy poèkal) a kdy¾ nás uvidìl následoval monolog, který triumfálnì zakonèil vìtou „vy si myslíte, ¾e kdy¾ jste z Prahy, tak mù¾ete všechno“. To u¾ bylo pøes èáru, namítla jsem, ¾e pokud je to jeho pozemek, má ho mít oznaèený a» dopravní znaèkou nebo jiným zpùsobem a ¾e kdy¾ u¾ mi vyèítá Prahu, tak já mu také nevyèítám, kolik mimopra¾ských aut parkuje v ulici, kde bydlím a nevartuji u okna a nekøièím na ka¾dé mimopra¾ské èíslo, které tam zaparkuje! Následovala vìta „vy jste drzá jako opice“, a my se s Kvìtou témìø válely smíchy!
Kdy¾ jsme dojely ke zbytku naší výpravy, bylo zøejmé, ¾e ryba nebude, ale vše bylo jinak... Kolem na loïce projí¾dìl rybáø a jak se stává, zamotali se jim vlasce. Náš rybáø to zvládl bez velkých emocí (i zázraky se dìjí, jestli z radosti, ¾e jsme se ve zdraví vrátily nebo ¾e se zbaví Tomka), my s Kvìtou pozorovaly hladinu øeky a u¾ívaly si relax po výstupu, kdy¾ jsme souèasnì mìly stejnou vidinu, jak rybáø na loïce cosi vytahuje z vody. Na tu vzdálenost to byla záhada a halucinaci jsme zavrhly. Rybáø se po chvíli vracel, zastavil u nás a z loïky „vyhodil“ velrybu a zeptal se mnì, jestli ji chci! No jak jsem všichni zírali si neumíte pøedstavit, ale s Kvìtou jsme jednohlasnì zvolaly, ano chceme! Rybáø odjel a náš rybáø se zatváøil jako Herodes. V tom momentì se sebìhli všichni zvìdavci z blízkého okolí, aby uvidìli poøádnou rybu, nepøeháním, mìøila 1 metr. Náš rybáø ji odmítal (kdyby ho ulovil tak urèitì ne) a øešilo se dilema, jestli svobodu nebo na pekáè. Co dodat, pekáè vyhrál pøi pøedstavì kolik stojí porce sumce v restauraci urèitì ka¾dý pochopí. Po následující výhru¾ce „já ho zpracovávat nebudu“ jsem hrdì prohlásila, ¾e to zvládnu. Cestou do Prahy Kvìta navrhla: co ho prodat nìkde v restauraci, jsem zaèala mít obavy (nezákonné myšlenky se rychle ujmou), na dotaz jestli u¾ sumce jedla a po odpovìdi, ¾e ne, mi bylo jasné, ¾e neví co navrhuje. Kdy¾ jsme velrybu dopravili na balkon, zaèala jsem „lovit“ na netu návod jak ji zpracovat. Pokud víte jak vypadá zabijaèka (já to znám jenom z filmu), tak je to obdobný proces, spoèívající v zavìšení ryby za tlamu a sta¾ení kù¾e a dalších úkonù. V tom momentì mi došlo, ¾e jsem si sáhla na dno svých sil a schopností (bez zkušeností). Nakonec jsme zvítìzili, rybáø se umoudøil a pomáhal (pøedstava ryby na pekáèi sehrála podstatnou roli).
Co závìrem: ryba byla vynikající, podìlili jsem se o ní s pøáteli i o story, která se k ní vá¾e, tak jako teï s vámi. A¾ nebudete vìdìt co s volným èasem a popadne vás touha shlédnout krásy Èeského Støedohoøí, neváhejte si vyrazit na Lovoš (tìch kopcù je víc ne¾ dost, na které se dá vystoupat, jak pravila Kvìta) a všechny stojí za to, ovšem bez záruky, ¾e se domù vrátíte s velrybou.
Kdy¾ jsme dojely ke zbytku naší výpravy, bylo zøejmé, ¾e ryba nebude, ale vše bylo jinak... Kolem na loïce projí¾dìl rybáø a jak se stává, zamotali se jim vlasce. Náš rybáø to zvládl bez velkých emocí (i zázraky se dìjí, jestli z radosti, ¾e jsme se ve zdraví vrátily nebo ¾e se zbaví Tomka), my s Kvìtou pozorovaly hladinu øeky a u¾ívaly si relax po výstupu, kdy¾ jsme souèasnì mìly stejnou vidinu, jak rybáø na loïce cosi vytahuje z vody. Na tu vzdálenost to byla záhada a halucinaci jsme zavrhly. Rybáø se po chvíli vracel, zastavil u nás a z loïky „vyhodil“ velrybu a zeptal se mnì, jestli ji chci! No jak jsem všichni zírali si neumíte pøedstavit, ale s Kvìtou jsme jednohlasnì zvolaly, ano chceme! Rybáø odjel a náš rybáø se zatváøil jako Herodes. V tom momentì se sebìhli všichni zvìdavci z blízkého okolí, aby uvidìli poøádnou rybu, nepøeháním, mìøila 1 metr. Náš rybáø ji odmítal (kdyby ho ulovil tak urèitì ne) a øešilo se dilema, jestli svobodu nebo na pekáè. Co dodat, pekáè vyhrál pøi pøedstavì kolik stojí porce sumce v restauraci urèitì ka¾dý pochopí. Po následující výhru¾ce „já ho zpracovávat nebudu“ jsem hrdì prohlásila, ¾e to zvládnu. Cestou do Prahy Kvìta navrhla: co ho prodat nìkde v restauraci, jsem zaèala mít obavy (nezákonné myšlenky se rychle ujmou), na dotaz jestli u¾ sumce jedla a po odpovìdi, ¾e ne, mi bylo jasné, ¾e neví co navrhuje. Kdy¾ jsme velrybu dopravili na balkon, zaèala jsem „lovit“ na netu návod jak ji zpracovat. Pokud víte jak vypadá zabijaèka (já to znám jenom z filmu), tak je to obdobný proces, spoèívající v zavìšení ryby za tlamu a sta¾ení kù¾e a dalších úkonù. V tom momentì mi došlo, ¾e jsem si sáhla na dno svých sil a schopností (bez zkušeností). Nakonec jsme zvítìzili, rybáø se umoudøil a pomáhal (pøedstava ryby na pekáèi sehrála podstatnou roli).
