Mìsto jako Alice
Bude tomu patrnì témìø pùl století od doby, kdy jsem v nìkterém z pra¾ských kin zhlédl film „Mìsto jako Alice“ s Petrem Finchem v hlavní roli. Kdyby mnì nìkdo tehdy øekl, ¾e se do tohoto mìsta, v samém støedu australského kontinentu, jednoho dne podívám, pova¾oval bych ho za nevalného proroka, nechci-li øíci za blázna. A pøece se tomu tak stalo.
Mùj syn a snacha, kteøí se vypravili napøíè Austrálií do vzdáleného Darwinu, nám nabídli, ¾e bychom se s nimi mohli sejít na týden v „rudém centru Austrálie“, zhlédnout povìstný Ayers Rock, nyní nazývaný v øeèi pùvodních obyvatel, australských domorodcù Uluru a zhruba padesát kilometrù odtud vzdálený mohutný skalní masiv nazvaný Olgas, neboli Kata Tjuta a potom se podívat do ji¾ zmínìného mìsta – Alice Springs. (Pøípadným cestovatelùm do této oblasti bych doporuèil, seznámit se s tìmito domorodými názvy, nebo» rozcestníky jsou oznaèeny pouze tìmito údaji). Nasedli jsme tedy jednoho sobotního rána do letadla letecké spoleènosti Qantas, smìøujícího na letištì v Ayers Rock. Spoleènì s námi letìl i náš šestnáctiletý vnuk Joel a šestiletý pravnuk Zachariáš (byl to jeho první let), kterým v ten den zaèínaly školní prázdniny. Po pøíletu do Ayers Rock jsme si pronajali vozidlo a ještì stejný veèer jsme sledovali, spoleènì s mnoha turisty, západ slunce nad Ayers Rockem – Uluru. Je to podívaná, která se dá jen stì¾í popsat, promìny barev tohoto obrovského balvanu (je 3.6 kilometru dlouhý a zvedá se do výše 348 metrù nad okolní, plochou krajinou), které se mìní bìhem západu slunce od ohnivì rudé do karmínové a¾ do tmavì hnìdé. Pøevá¾ná èást tohoto mohutného kamene je však ukryta v zemi.
Výstup na tento kámen je sice povolen, ale této radovánky jsem se rád zøekl, snad kdybych tam pøišel tak pøed patnácti, nebo dvaceti lety. Náš syn se snachou ovšem tento „kopeèek“ zvládli. Druhý den jsme se zajeli podívat na Olgas – Kata Tjuta, které pøevyšují Uluru o 198 metrù.
Po tøech dnech strávených v okolí Uluru jsme se vydali na 460 kilometrù dlouhou cestu do Alice Springs. Náš syn se zbytkem rodiny volili trochu jinou, ponìkud delší trasu a navštívili další pøírodní zajímavost, Kings Canyon. Jedním z dùvodù, proè jsme se k nim nepøipojili bylo to, ¾e s autem z pùjèovny není dovoleno jezdit po cestách-necestách, jak by tomu v tomto pøípadì bylo. Pøekvapením byl náš šestiletý pravnuk Zachariáš, který dosti namahavý, šest kilometrù dlouhý pochod kolem Králova Kaòonu zvládl bez problému.
No a to u¾ jsme v Alice Springs, mìsteèku v samém centru Austálie, kde jsme zùstali ètyøi dny a odkud jsme vyjí¾dìli za dalšími zajímavostmi, které poskytuje nedaleký MacDonnell Ranges národní park. Mìsto samo má mnoho galerií, vystavujících a prodávajících obrazy místních domorodých malíøù, ale také kde jsou pochopitelnì i obchody s rùznými, mnohdy nepøíliš vkusnými, upomínkovými pøedmìty. V ulicích tohoto mìsta potkáváte mnoho aboriginálù, tedy abych byl politicky správný, Indigenous Australians, a kdybych se neobával, ¾e se dopustím neodpustitelného prohøešku, øekl bych, ¾e krásou zrovna neoplývají. Je ovšem mo¾né, nebo spíš pravdìpodobné, ¾e já se jim také pøíliš nelíbím a diví se mé ¾enì, ¾e si mne vzala. Charakteristickým znakem pùvodních obyvatel tìchto konèin je to, ¾e mají velice tenké konèetiny, zejména nohy. Je to prý dáno tím, ¾e si po tisíciletí, kdy v Austrálii ¾ijí, nestavìli ¾ádná obydlí, nanejvýše se ukryli za nìjaký kámen a tam spali.
I kdy¾ denní teploty jsou mnohdy znaènì vysoké, noèní a zejména ranní teploty jsou kupodivu velice nízké. Tìlo potom reagovalo na tyto nízké teploty tím, ¾e krevní obìh se soustøedil na dùle¾ité orgány a údy jaksi zanedbával.
Oblasti ve støedu Austrálie se v angliètinì nazývají „desert“, neboli pøelo¾eno – pouš». My jsme mìli to štìstí, ¾e tìsnì pøed naší návštìvou pøišly dosti podstatné deštì a po jejich odchodu se pøíroda probudila ze spánku a kde co rozkvetlo a zazelenalo se. Kromì bujné vegetace bylo, k velké radosti našeho Zachariáše, vidìt i velké mno¾ství rùzných ještìrek, mnohdy znaèné velikosti, goannas, skings, geckos a legless lizards. Mnohé z nich náš syn zruènì „odchytil“ a pøenesl dále od pro nì tak nebezpeèné silnice, ovšem a¾ poté, kdy byly øádnì ofotografovány a Zachary si je pochoval. Jednu z nich, i kdy¾ ne právì pøíliš velikou, zachránil náš syn pøed jistou, dokonce dvojitou smrtí, kdy¾ se sna¾ila pøebìhnout silnici a nad ní¾ ji¾ krou¾il dravý pták. Ještìrka, nazývaná Thorny Devil, neboli Trnitý Ïábel nakonec našla útulek v hadím parku v Alice Springs.
Po týdnu stráveném pod bezmraènou oblohou jsme se vrátili do Sydney, kde jsme byli uvítáni silným deštìm, co¾ byl opravdu „šok“. Domù se s námi vracel pouze Zachariáš, vnuk Joel pokraèuje s rodièi v cestì do Darwinu, odkud se potom vrátí letadlem domù, aby se vrátil do školních škamen.
uristy, západ slunce nad Ayers Rockem – Uluru. Je to podívaná, která se dá jen stì¾í popsat, promìny barev tohoto obrovského balvanu (je 3.6 kilometru dlouhý a zvedá se do výše 348 metrù nad okolní, plochou krajinou), které se mìní bìhem západu slunce od ohnivì rudé do karmínové a¾ do tmavì hnìdé. Pøevá¾ná èást tohoto mohutného kamene je však ukryta v zemi.
