Tedy o podobných Vánocích by dnes mohl jistì vyprávìt kdekdo, ale v dobách reálného socialismu, pøed takovými pìtatøiceti, ètyøiceti lety, nebylo mezi našinci mnoho tìch, kteøí takové pro¾ili. Tedy pokud horké zemì nebyly jejich domovem, ale to zase nebyli, aè Èeši, našimi obèany. Mnì ale byla taková zkušenost dopøána a nikdy na nì nezapomenu. Byly toti¾ první a navíc ozdobené zá¾itky, které v kytici mých ¾ivotních vzpomínek ani po tolika letech neuvadly.
Kdy¾ za mnou koneènì pøiletìla do Iráku moje holubièka, man¾elka Lenka, bylo ji¾ záøí, mìsíc v onìch krajích pomìrnì chladnìjší ne¾ léto, ale opravdu jen pomìrnì. Pro Evropana není tøicet stupòù ve stínu ¾ádné chladno, ale pìkný hic. Naproti tomu nám, kdo jsme tam ji¾ byli déle, pøinesl pokles o deset grádù znaènou úlevu.
Trvalo to mému potìšení celé dva mìsíce, ne¾ se jak¾ tak¾ aklimatizovalo, a kdy¾ se na kalendáøi pøehoupla druhá polovina listopadu, padla u snídanì otázka, jak je to tady s Vánocemi. Tedy, jak je oslavíme my, kde koupíme stromek a ozdoby na nìj, mouku a èerstvé mléko na vánoèky, kapra a kyselé okurky na bramborový salát, dobré víno a jablka, jaké dárky se tu dají koupit a vùbec…
Dìti nám sice poslaly balík s rùznými dárky a pamlsky, ale nedoufali jsme, ¾e vše vèas dojde, a tak následoval dùkladný prùzkum místního trhu a poznání, ¾e nìkteré komodity jsou v rozmezí daném geografickými koordináty nesehnatelné. Naštìstí ale v sousedství le¾el Kuvajt, zemì oplývající hojností.
Proto¾e jsem mìl mo¾nost obèas tam zajet pro náhradní díly naší flotily osmi terénních Toyot, vyøešil jsem tuto otázku relativnì snadno. Ale zase jen relativnì, proto¾e to znamenalo 600 kilometrù po sice dobré silnici, ale plné vozidel a jejich øidièù, kde platilo jen pravidlo silnìjšího, drzejšího a ¾e místní má proti cizinci v¾dy pravdu. A o nekoneèném èekání pøi návratu ve frontì u celnice v Safwanu ani nemluvì.
Nakonec jsme ten výlet absolvovali dvakrát, jednou po slavnostní recepci k výroèí 17. listopadu a pak krátce pøed Vánocemi. ®e jsme tam nenakupovali jen pro sebe, bylo samozøejmé, a proto¾e v Bagdádu ¾ilo kolem šedesátky èeských rodin, praskala moje Toyotka ve všech švech. O tom, co taková akce obnášela, mo¾ná napíši jindy, ale v¾dy to byl nervák, boj s èasem a poka¾dé i s nìjakou tou finanèní ztrátou, kdy¾ se nakonec pøi tolika polo¾kách a smìnách valut èlovìk nedopoèítal bezztrátového výsledku.
Tak¾e jsme š»astnì dovezli umìlý stromek s jehlièím k nerozeznání od pravého (ne z nastøíhané umìlé folie, jako se prodávají dnes), všechny pro nás tehdy i nevídané dárky, suroviny pro výrobu vánoèek i peèiva a témìø všechny objednané polo¾ky pro naše sousedy.
Den pøed tím štìdrým jsme spoleènì ovìsili stromek èínskými ozdobami a svìtýlky, Lenka pekla pravé èeské vánoèky a v lednici odpoèívala dvoukilová krabice s nìmeckým vánoèním peèivem. Jen ryba ještì chybìla. Tu mìl obstarat George, náš místní spolupracovník (výjimeènì arabský køes»an) a aè u¾ byl témìø veèer, chlap se šupináèem poøád nikde.
Mìli jsme sice pro jistotu v mrazáku pùlku krocana, kterou nám vìnoval Lloyd, náš americký soused, ale bez ryby jsme si nechtìli Vánoce vùbec pøedstavit. V Tygridu ¾ijí velké kaprovité ryby, z nich¾ se v místních restauracích i rodinách pøipravuje masgoof, velmi chutná, pøímo u otevøeného ohnì upeèená a dobøe okoøenìná lahùdka. Jen¾e jich není nikdy dostatek a jednu sehnat byl dost nesnadný úkol, který jsem vlo¾il na bedra našeho domorodce, jen¾ se vyznal a vìdìl, kde, co a zaè. Byl toti¾ tehdejší Irák do znaèné míry nìco podobného jako ÈSSR. Není ostatnì divu, kdy¾ jsme mìli stejného soudruha-uèitele.
Ten den u¾ jsme se milého ®or¾íka, jak mu øíkala Lenka, nedoèkali. Pøišel ale ráno, pøitáhl v pytli obrovskou, dobøe osmikilovou velrybu a vítìzoslavnì hlásil: „ Mrs Leni, this is the biggest, best and most fresh fish I ´ve bought from a fisher who had drawn it directly before my very eyes from the river! And also the cheapest one, Ma´am, just for thirty ID“ (Paní Leni, tohle je nejvìtší, nejlepší a nejèerstvìjší ryba, kterou jsem koupil od rybáøe, co ji pøímo pøed mýma oèima vytáhl z øeky. A také nejlevnìjší, madam, jen za tøicet dinárù.)
„Proboha, Luïku, co si poèneme s takovou velrybou a za takový peníze“, reagovala Lenka, „myslíš, ¾e by se o ni s námi podìlili Hermannovi a Juránkovi?“
Dopadlo to dobøe, obì rodiny nám od té hory masa pomohly, a tak jsme o svých prvních vánocích v cizinì snìdli nejvìtší a nejdra¾ší rybu v ¾ivotì. Nepochybuji, ¾e na její cenì mìl svùj podíl i George, jinak by to nebyl Arab. Ale pøáli jsme mu to – pøispìl k tomu, ¾e jsme i v téhle horké zemi oslavili svátky plnì po našem.
Druhý den jsme podnikli spolu s rodinou kolegy Františka Juránka výlet do kurdských hor na samé hranice s Íránem. A jen jedna vìtvièka z našeho falešného vánoèního stromku, zavìøená na zpìtném zrcátku, pøipomínala naše nejvìtší svátky. Ne¾ jsme toti¾ zdolali výškový a teplotní rozdíl mezi krajem a vrcholem pohoøí, svìt kolem nás, ozáøen a ohøát prosincovým sluncem lákal spíše pod sluneèník na moøské plá¾i, i kdy¾ v Iráku ¾ádná není. Jen¾e lákal falešnì, kolem byla pìkná zima.
Pobyli jsme v tìch chladných horách, dokonce s popraškem snìhu, tøi dny, a tak jsme se vraceli odpoèatí a osvì¾ení opìt do tepla a k práci. Pøešla pak další polovina týdne, kdy¾ jsem mezi poštou v P.O.B. našel úøední dopis v arabštinì, vyzývající mne k vyzvednutí zásilky na celnici.
„®e by to byl ten balík od dìtí ?“ hádala Lenka.
„Je to mo¾ný, ale je-li to opravdu on, tak to ho asi rovnou vyhodím.“ poznamenal jsem a sednul do vozu, sebral po cestì ®or¾íka a po pùlhodinì jsem u¾ dr¾el v ruce mokvající a páchnoucí krabici. Podepsav asi deset papírù odjel jsem tím nadìlením domù, kde jsme to na zahradì opatrnì rozbalili.
Obsah byl opravdu k pláèi: zelená vánoèka, láhev Sovjetskogo šampanjskogo, rozpadlé nebo rozmáèené luxusní vanilkové rohlíèky, tlapky, úly, èoko-perníèky a jiné jemné cukroví, 5 shnilých, kdysi nejlepších jablek z dìdovy zahrádky, ètyøi tabulky èokolády rozteklé do magnetofonové kazety se zprávou a na dvì knihy a to vše zasypané kilem plesnivé hrubé mouky, o kterou jsme si psali, proto¾e na zdejším trhu není. Ani jsme se tomu stavu nedivili, kdy¾ z razítek a èmáranic na obalu vyplývalo, ¾e zásilka došla letecky do celního skladu u¾ pøed ètrnácti dny.
Nakonec z toho celého balíku byla, mimo té tlustostìnné lahve, nejzachovalejší jen malá šiška uheráku, kterou mi ale bylo naøízeno urychlenì zkonzumovat, „nechceš-li ji tedy taky vyhodit!“ Bylo mi líto dát tu vzácnou krmi psovi (stejnì nabízené koleèko jen oèuchal a odmítl pozøít), a tak jsem úkol splnil na svoje riziko sám. Lenièka toti¾ „nemìla dùvìru v její nezávadnost a taky ani chu» na nìco, co se válelo nìkde ve skladu mezi šváby.“
Mohu sice øíct, ¾e mi to nijak neublí¾ilo, ale vìøte, ¾e jsem se pak pár týdnù nemohl na jakékoliv uzené maso ani podívat. Tak¾e takové byly naše první Vánoce pod horkým sluncem. První a nezapomenutelné, proto¾e na ty následující jsme u¾ byli lépe pøipraveni.
Na všechno u¾ zbyly pouze vzpomínky, jen ten stromeèek mám dodnes. Jen¾e od Vánoc 2011 u¾ ho nestrojím. Poøád bych u nìho vidìl Lenku, svou vìrnou prùvodkyni ¾ivotem, která mne v létì toho roku na vìky opustila, a nevím, uneslo-li by to moje u¾ dost slabé srdce. Potøebuji tu toti¾ ještì chvíli být a uspoøádat pár zále¾itostí, ne¾ odejdu za ní.
Tak¾e všem, kdo budou nìkdy muset pro¾ívat tyto krásné svátky jinde ne¾ pod naším èeským nebem, pøeji, aby byly také nezapomenutelné, ale z lepších dùvodù, ne¾ byly tehdy ty naše!
Vánoce pod horkým sluncem