Divokým Kurdistánem (1/2) Snad nìkteøí z vás èetli ten stejnojmenný román Karla Maye o dobrodru¾né cestì Kara ben Nemsiho touto divokou, hornatou èástí dnešního severního Iráku. Na ten jsem si vzpomnìl i já, kdy¾ jsem se v roce 1974, v rámci své funkce v podniku zahranièního obchodu Polytechna, octl na nìkolik týdnù v tìchto konèinách Støedního Východu.
V posledních neblahých letech tato oblast vstoupila do vìdomí celého svìta zejména tragickým osudem kurdské vesnice Halabd¾a, její¾ obyvatele nechal vyhubit plynem despotický Saddám Hussain. V dobì, kdy jsem tam za¾il následující pøíhody, však tam byl relativní klid, i kdy¾ na pozadí napìtí, které panovalo mezi bagdádským re¾imem a jakousi kurdskou polosamosprávou.
V rámci kontraktu našeho podniku s iráckým generálním øeditelstvím úøadu Roads and Bridges, pracovala skupina geodetù a in¾enýrù tehdejšího pra¾ského ústavu Pragoprojekt na vytyèení silnièní trasy z obce Taslooja do Derbendi Khanu, k pøehradì na øece Sirwanu, která v dolním toku mìní své jméno a je z ní Diyala. Trasa mìøila asi sedmdesát kilometrù a vedla nad Sulajmánií po náhordní rovinì pohoøí Hazar Mard. Skupina byla ubytována na trase zpoèátku ve stanech a posléze ve zdìném objektu v cílovém místì.
Mùj úkol byl ryze obchodního a logistického rázu, ale pøesto, anebo právì proto, jsem znaènou èást svého pobytu trávil v terénu. Obchodní oddìlení naší ambasády mi dalo k dispozici postarší ruskou Volhu, kterou jsem „pendloval“ mezi zákazníkem v Bagdádu a Sulajmanií. Mìla za sebou ji¾ takøka astronomický poèet kilometrù, ale poøád jezdila, i kdy¾ se musela startovat pøilo¾ením šroubováku na kontakty startéru a baterie, a spotøebovala na sto kilometrù pøes dva galony benzinu. Nu, jiné vozidlo nebylo k dispozici a tak jsem se s tím smíøil a nakonec jsme si oba, ona i já, na sebe zvykli a nedìlali si navzájem ¾ádné potí¾e.
Jednou, pøed další cestou na trasu, jsem byl na obìdì v rodinì delegáta našeho podniku, kdy¾ pøišla øeè také na mou druhou lásku, rybaøení. Také on se pøiznal k této vášni a po vzájemném vyprávìní rùzných zá¾itkù a historek, mi pøi odpolední kávì povídá:
„Èlovìèe, kdy¾ jsi taky rybáø, tak si zkus cestou zachytat. Po cestì mù¾eš v Diyale a tam nahoøe jsou potoky plné ryb. Prut ti rád pùjèím.“
„Dìkuji, Pavle, ale obávám se, ¾e nebudu mít tolik èasu a, ostatnì, jak je to tu s povolením?“ ptám se.
„®ádné nepotøebuješ, to se tu nevy¾aduje“, ujiš»uje mne a podává mi prut s navijákem, brašnu s vlasci, háèky a vezírek na úlovky, „u¾ij si to a pøeji „Petrùv zdar!“ louèí se pøítel a pøidává ještì plechovku vaøené cizrny jako návnadu.
Druhý den vyrá¾ím brzo ráno, ještì za relativního chládku, na sever. Asi po dvaceti kilometrech za Bakubou zastavuji na bøehu øeky Diyaly a chci poprvé zkusit rybáøské štìstí. Jen¾e smaragdovì zelená a èistá voda tu bì¾í pøíliš rychle, ne¾ aby se tu dal uplatnit jakýkoliv zpùsob lovu, pro nìj¾ jsem vybaven. Proto se ani o nic nepokouším a jedu dál.
Pokraèuji pøes Abu Sida, Mukhdanii a Sadii, v Jalawle pak pøejí¾dím most, pøes nìj¾ vede spoleènì se ¾eleznicí i silnice, a teprve po dalších padesáti kilometrech se øeka trochu zklidòuje. Sjí¾dím ze silnice na bøeh a tìším se, ¾e si koneènì trochu odpoèinu. Slunce pálí, je pìkné vedro, a tak se svléknu do plavek, abych se ochladil v té zelené vodì, která láká svou èistotou a chladem. Je to opravdu rajský pocit, ale plavat proti proudu se nedá, tak¾e se podvoluji a nechám se volnì unášet, abych se po nìkolika desítkách metrù vyškrábal na dosti pøíkrý bøeh.
Koneènì vyndávám a sestavuji nádobíèko, navlékám kulièku cizrny a nahazuji do proudu. Prut je podepøen jedním kamenem a druhým zatí¾en a trèí pìknì nad hladinu, tak¾e mohu dobøe pozorovat jeho špièku, proto¾e ¾ádné èihadlo v brašnì není.
Usadil jsem se ve stínu auta, snìdl malou svaèinu a nìkolik fíkù, zapil studenou vodou z galonové termosky a trpìlivì èekal. Mezitím èas dosti pokroèil a stále ¾ádný zábìr, pøesto¾e jsem návnadu nìkolikrát pøehazoval, tu dál, tu blí¾e bøehu. Zkusil jsem bobuli nahradit ¾ivým saranèetem, ale opìt bez úspìchu. Koneènì mi došla trpìlivost a pohled na hodinky pobízel k odjezdu.
Sbalil jsem tedy fidlátka, oblékl se, nastartoval šroubovákem a sedl za volant. Zaøadím a chci se rozjet, jen¾e ouha! Kola se toèí, ale pohyb dopøedu ¾ádný. S ka¾dým novým pokusem zapadá vùz èím dál hloubìji do písku a drobných oblázkù. Zanechávám dalších pokusù, které by situaci jen zhoršily a padá na mne strach, co bude dál.
Jsem na dosti opuštìném místì, kde není pøíliš bezpeèno ani ve dne, nato¾ v noci, která mne tu dozajista èeká. Na silnici je jen nepatrný provoz, u¾ více ne¾ hodinu neprojelo kolem ¾ádné auto. Sedám si na balvan u silnice a èekám. Nic jiného mi nezbývá. Je u¾ skoro šest hodin a pøede mnou je do Sulajmanie ještì dobrých devadesát kilometrù, navíc pøes vojenský kontrolní bod v Derbendi Khanu, kde èlovìk nikdy neví, zda bude puštìn dále. Mám sice patøièný glejt od Roads and Bridges, ale pøi cestì v noci mù¾e být všechno jinak.
Koneènì se nìco blí¾í, a tak vstávám a zdvíhám ruku, ale vozidlo se mi obloukem vyhne a jede dál. Bylo to auto irácké armády s nìjakým dùstojníkem a odtud lze jen tì¾ko èekat pomoc. Vojáci jsou na kurdském území krajnì opatrní.
Tak¾e èekám dalších ètyøicet minut a náhle se za zatáèkou objeví náklaïák a na moje znamení zastavuje. V kabinì sedí dva Kurdové ve svých typických kalhotách, s dýkami za pasem a kalašnikovy vedle sebe. Z korby na mne hledí další ètyøi bojovníci a pozorují mùj „rozhovor“ s tìmi dvìma v kabinì. Anglicky nemluví, a tak alespoò zdravím v kurdštinì: „Roš baš, kaka!“(nìco jako dobrý den, bratøe) co¾ jsem pochytil od našeho kuchaøe Matluba, a uplatòuji alespoò svoje znalosti arabštiny a hlavnì ruce.
Chlapi pochopili, oè jde, zvláštì kdy¾ jeden z nich sešel se mnou k uvìznìné Volze. Seskoèili z auta, odházeli písek zpod kol a spojenými silami jsme vytlaèili ten vehikl na pevnìjší místo. Poèkali, a¾ jsem vyjel na silnici, podali mi postupnì všichni ruce a chtìli odjet.
„La, la azizi, dakeika“,*) volám na nì a mávám pìtidinárovkou. Ale oni jen vrtí hlavou, smìjí se a odmítají peníze. Jen jeden z nich volá „Moi, aku?“**) Chápu, chce vodu, a tak vyndávám z vozu nádobu s vodu. Všichni se napijí, nasednou na auto, zamávají mi a jsou pryè.
Spadl mi kámen ze srdce a š»astnì startuji smìr Derbendi Khan, kde projí¾dím bez problémù check pointem a po nìjakých padesáti kilometrech ji¾ parkuji pøed hotelem As Salaam v Sulajmanii. Po veèeøi a zápisu do deníku š»astnì uléhám k zaslou¾enému odpoèinku.
Ráno, hned po snídani, vyrá¾ím do tábora našich geodetù. Cesta vede za mìstem pøes široký potok, skoro øíèku. Proto¾e mám èasu dost, zastavím u cesty, pøipravím udici a u¾ stojím na bøehu. Tok je tu pøehrazen jezem, tak¾e nad ním je voda dosti hluboká s mírným proudem. Doplòuji udici kusem korku jako splávkem a nahazuji doprostøed pøehrádky.
Voda plyne pomalu a splávek vyrobený z kousku suchého rákosu se ji¾ ji¾ blí¾í k pøepadu, kdy¾ tu najednou prudce zmizí pod vodou. Okam¾itì zaseknu a u¾ ho táhnu. Øíkám „ho“, proto¾e je to ryba, pøipomínající našeho tlouštì. A je to pìkný kousek, pøes ètyøicet èísel. Ukládám ho do vezírku, který jsem ukotvil kusem døeva do hlinitého bøehu a líèím novou bobuli. Nahazuji, a v tu ránu druhý zábìr a druhý „tlouš»“na udici. Následuje za svým kamarádem do sí»ky a udice u¾ je znovu ve vodì. Tentokrát nic nezabírá, a tak pouštím návnadu po proudu a¾ k hranì jízku a znovu nahoru a znovu po proudu.
Mezitím se na druhém bøehu shromá¾dilo nìkolik dìtí, vìtšinou klukù, kteøí na mne volají a ukazují na nìco na mé stranì. Nerozumím, a tak na nì jen zamávám, ale najednou slyším, ¾e ryby ve vezírku sebou poplašenì mrskají a¾ se èeøí bahno. Dojdu k nim, vytáhnu sí»ku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteøí asi dostali na mùj úlovek chu». Tehdy jsem ještì netušil, ¾e existuje také sladkovodní druh tìchto korýšù. Oba drzouny jsem hodil pod jez, ryby v sí»ce zpìt do vody a mìl jen tak tak èas vytáhnout ještì dalšího, èím¾ se doplnil stav ve vezírku na tøi kousky.
V tu chvíli ke mnì pøišlo nìkolik dìtí z druhého bøehu a z jejich brebentìní jsem pochopil, ¾e prosí o ty moje ryby. Proto¾e jsem ale mìl se svou koøistí jiné úmysly, nahodil jsem ještì jednou a dal jednomu z tìch klukù prut do ruky. Vzal ho, za smíchu ostatních, váhavì, ale oèividnì rád. Pøitom jsem na nìj klidnì mluvil èesky a ukazoval, co má dìlat, a¾ ryba zabere a jak ji dostat z vody. Sice nerozumìl, ale jistì pochopil, proto¾e kdy¾ k tomu po malé chvíli skuteènì došlo, zasekl a rybu dostal šikovnì na bøeh. Háèek jsem vyndal sám a úlovek podal klukovi, který jej s díky popadl a š»astnì uhánìl, s hordou ostatních v patách, kamsi domù.
Zabil jsem všechny tøi ryby, sbalil náøadí a vyrazil k horskému sedlu nad Sulajmanií, kterým vedla cesta do tábora našeho týmu. Dorazil jsem tam po hodinì jízdy se skoro uvaøenou Volhou, která pøes svùj technický stav to hrozné stoupání stateènì vydr¾ela.
Kuchaø ryby po arabsku (jako masgoof) u ohnì pìknì opekl a kolektivnì jsme je snìdli. Doufám, ¾e se stejnou chutí zblajzl svou rybu i ten malý kluk, jistì pyšný, ¾e si ji sám chytil.
Snad nìkteøí z vás èetli ten stejnojmenný román Karla Maye o dobrodru¾né cestì Kara ben Nemsiho touto divokou, hornatou èástí dnešního severního Iráku. Na ten jsem si vzpomnìl i já, kdy¾ jsem se v roce 1974, v rámci své funkce v podniku zahranièního obchodu Polytechna, octl na nìkolik týdnù v tìchto konèinách Støedního Východu.
