Obrázky z Chodska

Pane Bože!
Všecky struny v srdci
mém již popraskaly.
Jedna jediná mi zbyla.
Miluješ-li mě – dej – abych
směl na ni zahrát
píseň o lásce k této tvrdé a
kamenité zemi.

Jindřich Šimon Baar

Verše jsem si opsala z bronzové sochy Jindřicha Šimona Baara stojící v nadživotní velikosti nad městečkem Klenčí pod Čerchovem nedaleko místa a hotelu Výhledy. Baar se na něm dívá široko do kraje, který měl tak rád. Jen kousek za ním je na jedné straně deska věnovaná na památku americkým vojákům padlým při osvobození Československa, na druhé padlým rudoarmějcům. V parčíku pod pomníkem stojí řada laviček, ze kterých je výhled až k Domažlicím, na chodské vesničky, lesy a kopce. Respektive – abych se držela skutečnosti – výhled tu byl předtím, než ho zakryly vzrostlé stromy. Je velká škoda, že udržovaný zůstal pouze z piety u dvou laviček těsně pod pomníkem, snad aby se spisovatel neurazil. Rozkrývá se odtud pohled až k Javorníku, na Čerchov a vrchy Malý a Velký Jestřábí a dál.

Vypravili jsme se na Chodsko a do Českého lesa v září počátkem houbové sezony. Plánovali jsme odpočinkovou dovolenou s českými hříbky, ale našli jsme tu daleko víc, vždyť tento cíp české krajiny přímo dýchá historií! Projezdili jsme ji i prochodili, sice ne tolik jako Chodové, kteří měli ve 14. – 17. st. za úkol hlídat české západní hranice (tedy „chodit“) a starat se o bezpečí na obchodní stezce vedoucí do Bavor, ale přece jen dost, abychom pochopili, proč tolik umělců zvěčnilo ve svých dílech právě tento výjimečný kus země.

Přijet sem o měsíc dřív, mohli jsme se zúčastnit Vavřinecké pouti a s ní nerozlučně spjatých Chodských slavností, a třeba i ochutnat tradiční chodské koláče s tvarohovou, makovou a povidlovou náplní sypané mandlemi a hrozinkami. Okradeni jsme přesto nebyli.

Výhledy
Jsme ubytováni v masivu Českého lesa jen kousek nad Klenčím a pár minut od Baarova pomníku. Přiznám se, že z jeho díla znám jen Paní komisarku a hlavně selského siláka a hrdinu Jana Cimburu.

Náš pokoj nemá ani počítač ani televizi a mohu odpřísáhnout, že to nezvyklé ticho v sobě nese pohodu až blahodárnou. Ten klid, neslyšet, co kdo ukrad či zpronevěřil!

Je po sezoně. Ta houbařská sice právě začala, přesto jsme v hotelu i restauraci den co den jedinými hosty. Otázkou, proč tomu tak je, jsme vrchnímu pořádně hnuli žlučí a ten vztek mu vystačil na zbytek týdne. Mělo nás to napadnout, „český důchodce si nemůže dovolit to, co někdo ze Švýcarska, i v Klenčí stojí nájemné 7, 8 tisíc, tak co bysme chtěli?“ Informaci jsem si nestačila ověřit, ale z odpovědi mi je trochu smutno. Na otázku, „zda rostou“ a kam nejlépe se vydat, jsme dostali už jen lakonickou odpověď: „Do lesa!“ No nic, však my si to zjistíme!

Tak kampa, teta?
V průvodci jsem si přečetla, že se tu dosud zachoval pestrý lidový kroj, který nosí starší ženy i ve všední dny, ale jediné kroje se nám podařilo spatřit v muzeu a na chodbě hotelu, ale třeba jsem jen neměla štěstí. Podobně se to mělo i s dudami, zdejším charakteristickým hudebním nástrojem, nebo dodnes živými lidovými řemesly, krajkářstvím a paličkováním, a dokonce i s chodským nářečím tzv. bulačinou.

„Teta, kampa dete a co tu děláte?“ zkusila jsem vyprovokovat náhodnou houbařku dušující se, že je z Klenčí, a ta dobrá žena doslovně pravila: „Co? Nadávám na Sametovou revoluci, kudy chodím!“

Nadechla jsem se…, ale pak jsem jen mávla rukou a pomyslela si, že je tu příliš krásně na to, abych té ženě připomněla, jak to skutečně před Sametem vypadalo. Raději jsem se honem rozloučila, čímž jsem se definitivně připravila o možnost poslechnout si naživo chodské nářečí. Přítelkyně Jana R. z Austrálie se mi to promptně pokusila vynahradit verši z Chodských písní básníka a překladatele Antonína Klášterkého, které si i po (nechci prozradit kolika) letech stále pamatuje:

Klenčí pod Čerchovem
na úpatí Českého lesa je centrem Horního Chodska i východiskem za historií a romantikou. Vypravili jsme se sem navštívit prodejnu oblíbené tradiční lidové keramiky s typickým chodským vzorem a muzeum J. Š. Baara a objevili jsme navíc pamětní desku skladatele, klavíristy a národopisce Jindřicha Jindřicha, autora Chodského zpěvníku a sběratele lidových písní, která je umístěna na jeho rodném domě. Na hřbitově v Klenčí je pochovaný jiný jeho rodák, spisovatel Jan Vrba. K tomuto autorovi mám niterný vztah.

Můj otec „vrbovky“ opatřil svým ex libris, byly všechny vázané v červené vazbě a mám pocit, že nepřeháním, když řeknu, že jsem je kdysi přečetla všechny. Dost možná to byly právě tyto práce, které daly základ mému vztahu k přírodě vůbec.

Do třetice jsme už opravdu náhodou narazili na pamětní desku gen. Suvorova upozorňující na jeho zdejší pobyt.

Není téměř možné vyhnout se poutnímu místu mezi Klenčím a Draženovem. Ves Dobrá voda s kaplí P. Marie, ale i zázračnou lesní studánkou je opředena pověstí. Podle ní pramen objevila zatoulaná slepá kobyla, která šlápla do pramene a rázem prozřela. Velice působivé jsou výjevy křížové cesty do Pocínovoc rozvěšené po kmenech borovic.

Když Chodsko, tak Domažlice
Byli jsme tu kdysi v mládí. Dojmy z města s malebným náměstím a podloubími rozhodně stojí za to si zopakovat. Sváteční pocit umocňují domy s barokními a klasickými barevnými fasádami a štíty a pamětní desky známých osobností. Dochovaly se i části hradeb a dvě ze čtyř bran, které chránily město. Z řady pamětihodností je asi nejznámější vyhlídková Domažlická věž tvořící dominantu města, Chodský hrad a nejstarší muzeum na Domažlicku s národopisnými sbírkami a historickými památkami. V muzeu skladatele Jindřicha Jindřicha založeného na konci první světové války jsou uložené soukromé sbírky tohoto skladatele a národopisce. Unikátem je i rozsáhlá sbírka obrázků malovaných na skle. Gotický kostel Narození P. Marie, jsme našli bohužel uzavřený jako většinu kostelů v Čechách.

Po stopách Psohlavců
Všechny cesty tu mají nezapomenutelný svéráz a kouzlo. Ta další nás vedla z Domažlic přes Újezd, kde se narodil dávný symbol povstání proti vrchnosti Jan Sladký – Kozina. Zde stojí Kozinův statek s pamětní síní a na nedalekém Hrádku v nadživotní velikosti i Kozinův pomník s čakanem v ruce. U nohou mu sedí věrný pes, spoluochránce hranic. Kdo by si nevzpomněl na Psohlavce* Aloise Jiráska, podle kterého byla na chodském praporu psí hlava! Bohužel je to poněkud složitější. Svůj podíl na tom nese i Mikoláš Aleš, který prapor se psí hlavou právě takto vyobrazil. Podle historických pramenů byl však na chodském praporu pouze pár plstěných bot, které svého času ovšem byly vysoko ceněnou hodnotou. Inu, v době národního obrození došli umělci nejspíš k názoru, že i historii je třeba občas trochu pomoct!

Právě odtud, na vrcholku Hrádku nad Újezdem a na kopcích nad okolními vesnicemi stálo strážní místo, odkud se vysílaly signály o hrozícím nebezpečí. Jako mávnutím čarovného proutku se v nás rozezní dávno zasutá pověst o trhanovském pánu Lammingerovi z Albenreuthu, proslulém Lomikarovi: “Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na Boží súd…”

Nebyli to jen Alois Jirásek, Jan Vrba, nebo J. Š. Baar, ale třeba i Eliška Krásnohorská a Karel Kovařovic, kterým učarovalo chodské nářečí, zvyky, pověsti a pohádky. Inspirována zdejším krajem je kupř. báseň Záhořovo lože v Kytici K. J. Erbena. Podobně tu našla náměty ke svým pohádkám Božena Němcová, své dojmy vylíčila mj. v Pohorské vesnici a dalších národopisných črtách. Inspiraci při svých opětovných pobytech zde hledali i J. K. Tyl, J. Vrchlický, K. M. Čapek Chod, Karel K. V. Rais nebo malíři bratři Špillarové, jejichž jméno nese i galerie v Domažlicích.

*(Asi vůbec poprvé se přezdívka Psohlavci vyskytla v latinském spise Pavla Stránského O státě českém. Ve staré češtině bylo však toto slovo spíše nadávkou, kterou později převzali Němci, „Hundsköpfige“).

Pokračujeme směrem na Trhanov, samým dějištěm Jiráskových „Psohlavců”. V Chodově se krátce zastavíme u kaple se zvoničkou a vzdáme hold památníku Mistra Jana Husa. Dál k Výhledům s Baarovým pomníkem je to už kousek. Kdybychom pokračovali lesy k rozcestí až na samotný vrchol Čerchova, uviděli bychom z rozhledny na celý kraj až do Německa. Bohužel právě Čerchov (1042 m), dominantu Českého lesa, jsme si nechali na další den a vinou exploze bílých hřibů jsme se sem už nedostali.

Čerchovské hvozdy a Český les
Hříbky ano, za pár dnů jsme jich našli košíky, ale velké šelmy jsme za celý týden na našich cestách ovšem nezahlédli. Z chráněné krajinné oblasti a přírodní rezervace Čerchovských hvozdů a přírodního parku Českého lesa medvěd i vlk, podobně jako rys nebo divoká kočka bohužel dávno vymizeli, zato zde v posledních letech znovu našly útočiště různé jiné ohrožené druhy rostlin i živočichů.

Mezi Klenčím a Postřekovem jsme objevili téměř neporušenou, skoro bych řekla křišťálovou přírodu, panenský kraj Postřekovských rybníků. Tady se dík celé soustavě rybníků s rozlohou téměř sto padesát hektarů podařilo v přilehlých lučinách i potocích zachránit mnoho vzácných rostlin a ptáků a podle místních se tu znovu usídlil černý čáp, slavík nebo ledňáček.

Lesní cesta po hřebeni k Caparticím, bývalé vsi sklářů a dřevařů, po jejichž chudobě dostali vesničané, tedy „caparti“ i jméno, byla dobrá volba, už dlouho jsem neviděla les takové krásy a s takovou vůní. Na svazích podle široké cesty rostla dlouhá hedvábná tráva, a jestliže řeknu hedvábná, tak tedy doslovně, ležela jako drahý koberec, který nám – coby prominentní návštěvě – rozvinuly pod nohy borovice a modříny, a mezi jehličím a voňavými šiškami hříbků jak naseto! Tady se hřiby nehledají, tady se o ně zakopává!

Tou prominentní návštěvou nepřeháním, tedy ne tak docela, zahraničním partnerem Klenčí je totiž obec Dürrenroth nedaleko Bernu. A nepřeháním ani tou krásou. Miluji lesy a tu cestu mám stále před očima! Můžete namítnout, že kde by měly být hezčí lesy než třeba právě ve Švýcarsku? Inu, ty zdejší jsou prostě jiné. Jistě, i ony mají osobité kouzlo a romantiku, ale i jiné lesní podloží a tudíž i jinou vegetaci. A hlavně, tyhle mi připomínaly lesy na Chebsku, lesy mého dětství…

Odjíždíme, nad lesy se válí mlha. Podíváme se sem ještě někdy? Jak rádi, ale copak víme, co nám přichystal osud?

Neodpustím si verše Elišky Krásnohorské, které jsem recitovala kdysi velmi dávno: „Nad horama chmurno, pod horama mhlivo. Co to naše slunce, co huž není živo?“

Blanka Kubešová

* * *
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky