Etna deštivá před sedmnácti lety

Proč nazval vulkanolog Haroun Tazief Etnu kněžnou, jsem pochopila, když jsme s dcerou vyjížděly autem z Catanie dne 10. června 1998. Nebe bylo modré. Jenom Etnu jsme zatím neviděly, protože byla v mlžném oparu. Sluneční paprsky hladily štědrou krajinu, která se kolem nás rozprostírala. Obilí z polí bylo již sklizené. Úroda bude letos ještě jedna.

Asfaltka stoupá serpentinami velmi mírně. A my obdivujeme rozsáhlé sady pomerančovníků a broskvoní. Všude na stromech jsou obrovské a již zralé plody. Následují nedozírné terasy vinic, zpevňované černými lávovými kameny. Sytě zelená barva révy kontrastuje lávě, která je tu všude kolem. I nízké domečky jsou z černého kamene.

Pokračujeme dál a dostáváme se do pásma kaštanovníků, dubů a patrně i dalších listnáčů, které z auta nedohlédneme, následují břízy a buky, mezi nimiž se postupně objevuje pásmo borovic, jež zvolna řídne a je vystřídáno nízkou vegetací, která nakonec ustupuje popelu a lávě. Pozorujeme plynulý přechod jednotlivých vegetačních pásem podle nadmořské výšky. Místy jsou přerušena lávovými poli, na nichž se znovu uchytávají rostliny, zejména různé druhy nízkých bodláků . Hltáme tuto krásu a snažíme se každý okamžik této cesty vtisknout hluboko do paměti.

Čím výše stoupáme, tím více houstne mlha, takže je téměř pološero. Vystupujeme na parkovišti v blízkosti kráteru Silvestri v nadmořské výšce asi 1800 m, kde pásmo lesa je vystřídáno popelem a lávou s velmi zajímavou vegetací, která tu vytváří ostrůvky. Jestli bylo v Catanii 30 stupňů, tak zde není možná ani 10. Roztřásly jsme se zimou, ještě, že jsme měly s sebou svetr a bundu. Začalo mrholit a později se rozpršelo. Viditelnost byla sotva na několik metrů. Zvláštní chmurná atmosféra, umocněná tmavou barvou všudypřítomné lávy, z níž místy vyrůstaly trsy rostlinek, pro mě tehdy neznámých (dodatečně jsem zjistila, že to byl druh šťovíku Rumex scutatus aetnensis).

Mnohý turista by byl zklamaný, že se těšil na sluníčko a pěkný výhled z Etny na moře. Pro mě, ale i pro nás tato atmosféra měla zvláštní kouzlo. Vůbec jsme toho nelitovaly. Mě Etna dokonce i vnitřně hřála. Ten pocit, že jsem tu, obrazně řečeno "v jejím objetí", nohama i rukama se dotýkám jejích životadárných kamínků. Obešly jsme nevelký a nehluboký kráter Silvestri, patrně již dávno vyhaslý, na jehož dně svítily drobné bílé květy rožce. Další zajímavý barevný kontrast.

Potulovaly jsme se chvíli po okolí, obdivovaly trsy zajímavých a neznámých rostlin. Protože jsme byly obě trochu prochladlé, zašly jsme si do restaurace na čaj. A ještě jsme objevily prodejní stánek s "dary Etny" - (med, ovoce v medu a další dobrůtky ve skle). Neodolaly jsme a několik skleniček koupily. Byly jsme jediné, kdo si tu v tomto počasí byl. Prodejce usoudil, že už nikdo nepřijde, a tak se rozhodl stánek sbalit a odjet domů do Zaferany. Vybídl nás, abychom ho následovaly. Nasedly jsme do auta a jely za ním. Prodejce se stal naším průvodcem.

Serpentiny vedly divočinou rozeklané poměrně čerstvé lávy, čemuž nasvědčovala i její úplně černá barva, Starší láva, i když je tmavá, mívá přece jen trochu světlejší odstín hnědavé, šedé,červenavé i nafialovělé a nazelenalé, což je způsobené zvětráváním. Náš průvodce zpomalil a zvolna zabrzdil, my jsme ho následovaly. Pak vystoupil z auta a pokynul, abychom také vystoupily. Ukazoval směrem k lávovému valu, cosi vysvětloval italsky, pomáhal si rukama, abychom mu rozuměly. "Lava nuova" bylo pro mě asi to nejsrozumitelnější. Začínala jsem tušit, že tu někde bude lávový tunel. Tušení nezklamalo. Před námi se objevil vchod do jeskyně, který byl celkem nenápadný, takže by se dal snadno přehlédnout. Bohužel baterku nikdo nemáme a proto postáváme jen na kraji. Tunel prý je dlouhý téměř jeden kilometr.

Zaferana. Městečko bylo před několika lety ohroženo blížícím se lávovým proudem, který se téměř zázrakem zastavil několik metrů před prvními domy. Zvláštní pohled na vysoké čelo utuhlé lávy a hromady strusky. Neodolám a hrabu se prochladlýma rukama v kamení, které je příjemně vlažné. Zaujme nás bělostná socha Panny Marie, která je poděkováním za záchranu města.

Rozloučíme se s milým průvodcem a sjíždíme dolů k Catanii. Oblačnost slábne, až zmizí úplně. Etna zůstává za námi stále schovaná v šedém závoji. Nevadí. Ukázala nám svoji deštivou tvář, která byla také krásná. Etno, díky!

Teď už nás pomalu čeká rozloučení s jižními rovnoběžkami a návrat domů. Cestou se ještě zastavíme v Pompejích a o tři roky později navštívíme Etnu ještě jednou, kdy ji zastihneme v plné síle a kráse.

Jana Haasová - Vesuvanka

* * *

Náhled do malířské tvorby Jany Haasové
České středohoří – obrazy Jana Haasová
Z vernisáže výstavy obrazů

Básně - Jana Haasová

Být Čechem… Jana Haasová, současná česká malířka a spisovatelka

Další články autorky