Prázdniny ve Wallisu

Každá věková etapa má svoje. Kdysi nás to táhlo do světa, žádný světadíl, žádná země se nám nezdála dost daleko, a čím dál, tím líp! Poslední roky musíme dovolené přizpůsobit najmladšímu členu rodiny, jezevčíkovi Ferdovi, ale vynahrazuje nám to jinak a rozhodně nelitujeme. Konečně se dostáváme k tomu poznávat hlouběji různé kouty naší druhé domoviny, a Švýcarsko má rozhodně co nabídnout! Vždyť tu leží na 7 tisíc jezer, včetně těch vysokohorských, vodopády a říčky s průzračnou pitnou vodou, termální lázně a ne méně než 122 ledovců, ten Aletschký je zapsán na seznamu UNESCO. Všechno tohle nabízí právě francouzský kanton Wallis na jihozápadě Švýcarska, slunný kraj mezi severem a jihem. Rozhodli jsme se vyhnout známým letoviskům a zvolili jako cíl menší Nendaz, kousek od Sierre.

Asi 3hodinovou cestu z Lucernu na Interlaken si vychutná ten, kdo má rád serpentiny a tunely, těch je něco okolo pětadvaceti. Přes průsmyk Loetscherberg se dáme převézt vlakem, jezdí často a jako hodinky. Pak už je to jen kousek na Sion, hlavní město tohoto kantonu a současně nejstarší město Švýcarska rozkládající se v údolí řeky Rhony. Ta je hlavní tepnou celého Wallisu, vytéká z ledovců na východě a ústí do Ženevského jezera v západním cípu kantonu. Nebýt hradu a biskupských sídel Tourbilon a Valér zbudovyných na skalách a vévodících z výše celému městu, působil by Sion poněkud nevábně, přestože je nabitý historií. Průvodce říká, že byl obydlený už v době kamenné, ale skutečně se rozvíjet začal až v době keltské, několik nápisů upozorňuje na dobytí Římany. Hrad obehnaný několikerými kamennými hradbami dokresluje typický obraz města, bez něho by Sion prostě nebyl tím Sionem, jak ho známe.

Je červenec a jedeme prosluněným krajem vinic a ovocných stromků obsypaných jako v rajské zahradě Eden. Všude podle cesty prodávají farmáři vyhlášené místní meruňky. Že by byly jiné nebo dokonce lacinější, tak to tedy ne. Tady se asi platí za tu čerstvost, meruňky tu prostě dostanete ze stromku rovnou do pusy! Scenérie je nádherná, ty stromky obtěžkané plody a sluncem a za nimi na obzoru zbytky sněhu a bílé ledovce horských velikánů. Jen samotných čtyřtisícovek tu je hned 47! Ne že bychom snad měli v úmyslu šplhat na

Dufourspitze (4.634 m), nejvyšší horu Švýcarska, ale už jen samotný pocit blízkosti těchto velehor je ohromující. Teď máme jen jeden problém, čím déle jedeme, tím víc nám připadá, že kilometry narůstají! Jenom se teď místních neptejte na cestu, a už vůbec ne, jak to máte daleko! Nejenže se bez francouzštiny nedomluvíte, ale asi to berou vzdušnou čarou, každý údaj je tak třeba ještě znásobit a věřte nevěřte, s hlavou zamotanou ze samých serpentin to může být potíž !

Konečně Nendaz (1.300 m)

Městečko vypadá poněkud ospale, zdá se v něm víc restaurací, barů a hotelů než skutečných turistů. Tohle se ovšem změní jako mávnutím proutku v zimě, Nendaz je totiž především lyžařské centrum, dík své poloze a lanovkám dokonce jedno z největších v Evropě. Tady leží 4 Valées, čtyři údolí, největší lyžařský komplex Švýcarska zahrnující sedm horských městeček a propojený sítí sjezdovek, cyklostezek a cest. Veysonnaz, (tady se konají závody Světového poháru v alpském lyžování), Thyon, Nendaz, Verbier a La Troumaz tvoří jeho hlavních pět lokalit s centrální křižovatkou v Siviez. Nás sem ovšem neláká horolezectví, cyklistika ani vysokohorská turistika, jako spíš výpravy za romantikou a procházky po horách a kopcích, vždyť Nendaz slibuje na 240 km cest! Prostě alpská krajina jako taková, plná barev, kontrastů a slunce.

Je mistrovství Evropy ve fotbale a nad informační kanceláří visí i česká vlajka. To neznamená, že se tu domluvíte česky, kdepak, dokonce to občas bez karambolu nejde ani německy. Vzpomínám na svého otce, Francouzové jsou hrdý národ, říkával. A tak zatímco v ostatních kantonech se většinou každý běžně domluví anglicky, francouzsky i italsky, tady se hovoří pouze a výlučně francouzsky, a basta! Dokonce i některé velké informační tabule jsou často pouze ve francouzštině.

Při zběžné prohlídce městečka najdeme dřevěná chalet a domky s vyřezávaným zábradlím, historické usedlosti i moderní apartmánové domy. Z toho našeho máme výhled na hory, jak jinak! Kolem balkonu nám dělá nálet celá kolonie jiřiček. Jsou podobné vlaštovkám, záda, křídla a ocásek mají modročerné, ale bříško bílé. Padají střemhlav z výše dolů, vypadá to, že jsme přítomni nějaké masové ptačí sebevraždě, ale ne, to se tak jen vrhají za potravou.

Gondolou na Tracouet do 2.200 m

Přestože teď v červenci mnoho lanovek stojí, v provozu jich tu v okolí zbývá stále víc než dost, ta na Tracouet je jednou z nich. Turistů je až výjimečně málo, nevím, jak moc za to může bouřková předpověď počasí, faktem je, že praží slunce a nikde ani živáčka. Když vyjedeme nahoru, můžeme si nechat zdát, že jsme tu jen my a skály a zasněžené vršky hor. A pak ještě Lac Noir, Černé jezero, které se nahoře na náhorní plošině vyloupne takřka z ničeho jako horské oko a odráží všechnu tu krásu kolem. Voda v něm je i v té výšce překvapivě teplá. Podle malých pulců to vypadá na jaro, u nás dole jsou z nich už dávno malé žabky.

Fascinují nás nepohodou rozbrázděné temně rudé kmeny rozsochatých borovic vzdorujících vichrům. Cesta necesta přes kameny kolem jezera nabízí příležitost k obdivu mnoha horských kytiček od těch velice drobných po rudé rhododendrony, tady se jim říká alpské růže, jsou jich plné stráně. Uchytily se mezi skalami a klečí a všude tam, kde mezi obrovitými balvany našly trochu půdy. Tady v Alpách je najdete skoro všude až do výšky 2.840 metrů.

I tady nahoře je v tuto dobu spousta opuštěných lyžařských vleků. Občas vyveze gondola nahoru cyklisty, kteří tu mají svoje stezky a sjíždějí dolů na horských kolech. Krkolomná představa!

Restaurace je otevřená a presso přijde vhod pokaždé. Ve Švýcarsku neexistuje vysokohorská přirážka, i to je rozhodně příjemné. Ležíme na lehátcích a díváme se dolů na celé údolí Printse pod námi. Alpy jsou odtud jako na dlani, je to překrásné, strhující panorama. Když se navečer vrátíme příjemně znaveni, dělá nám náladu táhlý, teskný zvuk alpského rohu, kterým láká k posezení bar dole pod námi.

Zvláštností kraje jsou

pěší stezky podél historických kanálů a vodních koryt, takzvaných suone, které jsou jedinečným řešením nedostatku vody v této oblasti. Suone svádějí vodu z hor a z pramenů řeky Printse prýštící z ledovců a jsou tady ve Wallisu letitými svědky úspěšného boje proti suchu a důmyslným zavlažovacím systémem celého kraje. Voda je sváděna do nižších poloh a dolů do údolí, kde zavlažuje zeleninové zahrady, plantáže malin a aleje meruněk. Současně podle těchto koryt a kanálů vede na 98 km stezek, které lákají k procházkám i větším túrám. Výlety je zároveň možné všelijak kombinovat s lanovkou a nacházet tak stále nové a další krásné scenérie. Také kaple zbudované podle těchto koryt v sobě mají zcela zvláštní a ojedinělé kouzlo.

Znovu vzhůru na Tracouet

a odtud na Balavue a Prarion. Sotvaže se nahoře pokocháme scenérií a pohledem na Lac Noir, vyrazíme pěšky dál směrem Balavue. Všude po cestě se třpytí „drahé kameny“, slída se v nich třpytí jako měsíční paprsky posbírané za noci. Neodolám a několik těch skvostů si nesu v batohu. V tom se přetahuju s mým mužem, který mi je v nestřežené chvíli zase vyhazuje. Objevím to až ke konci cesty, když je batoh stále až podezřele lehký.

Za slabou hodinku chůze jsme v Balavue odměněni širokým výhledem, panorama je nádherné a oběd právě tak! Jsme tu jediní pořádní hosté, a tak si nás náležitě hýčkají.

Modřínový háj

cestou dál na Prarion je vlastním cílem naší cesty. Roste v něm na 250 úctyhodných velikánů, stáří těchto stromů je odhadováno na 300-800 let a ty nejmohutnější patří mezi největší a nejsilnější modříny v Evropě vůbec. Když přiložíme ucho ke kmeni, slyšíme staletí.
Léto v celé Evropě je bohaté na bouřky, ale to snad pro Wallis ani neplatí! Každopádně se nedáme zastrašit ani zataženou oblohou, jsme v horách, kde mraky ve čtvrthodince rozfouká vítr a sluníčko se rozpálí na dobrých 28°. Večer se cítíme zdravě a příjemně utrmácení. Slunce nám opravdu navzdory předpovědím stále přeje a hřeje ještě i v 19, ba dokonce i ve 20 hodin. Ani si to neuvědomíme, až večer nás překvapí, jak už jsme za těch pár dní opálení.

Ze Siviez (1733 m) vzhůru na Tortin (2050 m)

I v létě pendluje do Siviez ze 7 km vzdáleného Nendazu autobus. Tady se nacházíme v samém středu oněch čtyř údolí, největšího lyžařského střediska Švýcarska. Vede odtud hned několik lanovek a horští elektrocyklisté si zde svůj mučící prostředek mohou zdarma dobít.

Komu by se zdál výšlap na Tortin přece jen příliš náročný, může se nechat vyvézt sedačkovou lankovkou, ale nebyla by to škoda? Pěšina vede vzhůru lučinami posetými bludnými balvany, jsou divoce obrostlé skalničkami a kapradinami. Na stráních jsem objevila i pýchavku horskou, byla svěží a aromatická a tak lahodná, že se s chutí dala konzumovat i za syrova!

Vydali jsme se sem ještě několikrát, pěšky i lanovkou. Vydání za lanovky tvoří po celém Švýcarsku podstatnou část finančního rozpočtu. I tady Wallis příjemně překvapil, ceny jsou totiž nezvykle a až nepochopitelně mírné, za to místním odpustíme i tu francouzštinu!

Na své si v Siviez přijde jak turista, tak v místním hotelu s restaurací i gurmán. Podávají se tu totiž zmrzlinové poháry se šlehačkou navršenou do 15 – 20 centimetrů a presso se smetánkou v kalíšku z čokolády – tak to si dáme líbit!

Z Tortin vzhůru do Japonské zahrady!

Tentokrát se na Tortin dáme vyvézt sedačkovou lanovkou, odtud je to už jen necelá hodina do takzvané japonské zahrady. Cesta serpentinami mezi kvetoucími loukami je nádherná, vyhřívají se na ní motýli po chladné noci. Přitisknutý k obrovitému balvanu se krčí i pořádný rybízový keř, bůhví, jak se sem dostal, ale je obsypaný ještě nezralými plody.

Z japonské zahrady si vzala ta zdejší pouze jméno, všechno ostatní je na rozdíl od ní přírodní: Klikatící se potůčky mezi travinami, balvany i keříky horských pěnišníků. Náladově až mysticky působí i ohořelé kmeny borovic zasažené bleskem a vzdorující vichrům. Tak nějak si představuju rajskou zahradu před tím, než z ní byli vyhnáni Adam s Evou, to místo má v sobě skutečně cosi biblického. Člověk se tu cítí tak nějak pokornější, uvědomuje si svoji zanedbatelnost ve vztahu k přírodě a cítí se přístupnější oslovení shůry. Zasněžené alpské štíty okolo dokreslují atmosféru.

Šplhám s Ferdou přes kameny, obdivuju alpskou a středomořskou květenu i mech, pořád nanovo mě fascinují kmeny borovic. Koupu si kotníky v potoce, voda je příjemná a osvěžující.

Abych ale nepřeceňovala toto jedno jediné místo –

stačí sejít z hlavní cesty

a objevíte další podobné a neméně krásné „japonské zahrady“, je jich plné údolí! Mezi balvany a travinami se klikatí čiré bystřiny a svlažují okolní květenu. Těch divokých lilií i obyčejných travin! Ale jak to, obyčejných? Kameny jsou obrostlé drobými kulovitými růžicemi netřesku a rostlin podobných kaktusům. Jsou adaptované na horko a sucho a ve svých tlustých, masitých listech jsou schopny zadržet vodu a přečkat i dlouhé období sucha.

Průvodce zdejší flórou mi pomohl určit jemně fialovou silenku, vytrvalou polštářovitou rostlinu, a hlavně bílou silenku skalní. Našla jsem i vysokohorskou pomněnku, hořec i lomikámen, rostoucí všude ve skalních štěrbinách až do výšky 2500 m. Na skalách a skalnatých svazích obdivuju hvězdnici alpskou s jazykovitými, fialově modrými květy i žlutý, jako sluneční terče kvetoucí kamzičník, a především euroasijský druh lilie zlatohlávek.

Vyčnívá nade všemi, nese květy hrdě na vysoké a silné, téměř půlmetrové lodyze, vědoma si své výjimečnosti. Všude roste i zvonek alpský, velice jemně modrý, jakoby o všechnu svou sytost a barvu přišel výškou. A kdo by se odvážil tvrdit, že je bodlák se svými zubatými listy a fialovým květem obyčejný? Tady nejsou obyčejné ani ty zdánlivě nejobyčejnější traviny, louky se vlní a hrají jejich stříbrem, aby už jen o kousek dál přešly do šedomodré. Některé mají paličky karmínově červené, jiné černočerné jako antracit.

Těch květů, barev a tvarů!

Koho jsem svým nadšením pro místní flóru přece jen znudila, rychle dodám, že kdo se bude chovat tiše, nemůže přeslechnout vysoký varovný hvizd sviště. Signál pro našeho Ferdu, aby se rozběhl hledat pod balvany a kořeny. Nejvíc jsme si těchto zavalitých hlodavců užili v Grindelwaldu, ale i tady nám přálo štěstí!

Jste přesyceni horskou přírodou?

Nedokážu si to představit, ale kdyby někoho hory přece jen znudily nebo mu nepřálo počasí, k dispozici je tu velkorysá sportovní plocha hned pod lanovkou na Tracouet. Tady je umělá skalní stěna pro začínající horolozce, trampolíny i dětské hřiště a krytá hala s tenisovými kurty. Kousek odtud je pod modrou oblohou i vyhřívaný bazén. Není příliš velký a zdá se, že ho místní tak trochu tají, neexistuje totiž k němu žádný ukazatel a nezbývá, než si trochu procvičit francouzštinu.

Možná je lepší obětovat trochu času a zajet si do 20 km vzdáleného Sailonu do termálních lázní. Tady si zaplavete v teplých pramenech a můžete si dát namasírovat svaly před dalším výšlapem do hor.

Nezapomenutelná je i prohlídka starých typických vesnic tohoto kraje, které si zachovaly svůj ráz a tradici.

Masivy „čtyřtisícovek“ Monte Rosa a Mont Blanc aspoň z dálky

Tak znovu ze Siviez na Tortin a odtud gondolou kolem Mont Gelé (3.023 m) do Col des Gentianes (2.894 m). Jedou s námi i cyklisté, kteří si to odtud sjedou zase dolů. My přestupujeme na další gondolu na Mont Fort (3.328 m), tady je skutečně konečná. Do skal tu jsou vytesány pamětní desky těch, kteří se zasloužili o vybudování této smělé lanovky.

Z velkorysého širokého plata se nabízí rozhled daleko do kraje na věnec hor a jejich ledové království. Horský masiv Monte Rosa s nejvyšší horou Švýcarska Dufourspitze (4.634) na švýcarsko-italských hranicích je celý zaledněný. Jako na dlani leží před námi Mont Blanc (4.807 m), nejvyšší hora Evropy na hranicích Francie a Itálie v Savojských Alpách. Jen v tomto masivu se na 200 m2 rozkládá 17 ledovců. Co netušíme, že právě tento den, 12. července 2012, na italské straně masivu jen před několika málo hodinami prožívala své životní drama výprava horolezců, z nichž devět chytila a zasypala lavina vyvolaná silným fénem (asi 60 km/hod.). Mezi mrtvými jsou Britové, Němci, Španělé i jeden Švýcar, Z dalších původně dvanácti nezvěstných se někteří zranili, ale zachráněni jsou všichni. Je to po letech opět jedno z nejhorších neštěstí.

Nevíme o tom, přesto nás vedle krásy a úchvatnosti pohledu obchází i strach. Ledovce, jezírka a horská oka se jiskří v slunci a vlní pod nárazy větru. Je slunečno, ale pořádná zima, čas na osvěžení v miniaturní restauraci a úkrytu před větrem. Podává se tradiční sýrové fondue a lahvinka červeného, asi na kuráž. Odvážlivci, kteří netrpí závratěmi, se totiž mohou odtud odvážit ještě o 20, 30 metrů výš. Stupně jsou hrubě tesané do skály a propast pod nimi jen slabě jistěná lany. Výstup nebudí důvěru a je jen na vlastní nebezpečí, ale i kdyby na to neupozorňovala výstražná tabule, sotva bychom se odvážili opustit bezpečí plata. Nahoru ke špici s masivním křížem, aby odolal poryvům větru, se z naší asi 10členné skupinky odváží jen dva.

Hodinka na to, abychom na sebe nechali působit tu studenou krásu kolem, je tak akorát, pak nás gondola zase sveze níž na přestupní mezistanici.

Loučíme se

Večer před odjezdem se na obloze ukázaly červánky a vyšla duha, zvláštní kombinace! Na náměstí se pořádá tradiční trh. Nese se k nám odtud ušlechtilý zvuk alpského rohu. Tento jednoduchý lidový dechový nástroj, který používali pastýři v horách a který tu znárodněl, má v sobě až něco mystického.

Příští týden se tu pořádá mezinárodní festival, nahoře u Lac Noir se sejde těchto impozantních nástrojů ne méně než sto padesát, ve výšce 2.200 m to bude výjimečný zážitek. Jsme ve velkém pokušení prodloužit si pobyt, zvuk alpských rohů má v horách totiž skutečně až nadpozemské kouzlo. Mému muži se daří mě přesvědčit, že sílu a kouzlo v sobě nese i umění dokázat si odříct. A tak tedy snad zase až za rok!

Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny články autorky