Posázavský pacifik (5)

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…

* * *

Nehoda na trati

Začněme o tom, jak mezi Davlí a Jílovým vykolejil vlak.

Zpráva z internetu: 21. února 2011 15:44, aktualizováno 20:10

CITUJI: Na trati mezi Davlí a Jílovým vykolejil po poledni osobní vlak. Nikomu z cestujících se nic nestalo. Nehoda se ale stala v těžko přístupném, skalnatém terénu, a tak vlaky nejezdily přes sedm hodin.

Vlak vykolejil na trati, po které jezdí Posázavský pacifik. “Souprava vykolejila pouze jednou nápravou jednoho z vozů. Nikdo se při tom nezranil,” řekl mluvčí Českých drah. Po nehodě museli cestující z vlaku vystoupit a dojít na nejbližší náhradní dopravu.

Na místo dorazili inspektoři drážní inspekce, kteří pátrali po příčině. Žádné závěry ale zatím nezveřejnili.

“Před pár desítkami minut hasiči Správy železniční dopravní cesty dokázali vůz opět nakolejit,” řekl krátce po půl osmé večer mluvčí Správy železniční dopravní cesty. Pět minut po osmé hodině byla trať opět průjezdná. KONEC CITACE.

Čtouc tuto zprávu, má mysl zjihla vzpomínkami To zas bylo jistě zábavné! Kdo však nic podobného nezažil, neuvěří. Na příklad Jirka, který nás jednou navštívil v našem Kamenném Přívozu. Přijel a poptával se po místních zajímavostech. Naše vyprávění o nebezpečných jízdách Posázavským pacifikem považoval za přehnané. Jsa smířlivé povahy, své pochyby nám zamlčel.

Den po štěpánské koledě vydali jsme se spolu – vláčkem – do Čerčan, zakoupit záchodové prkénko. Cesta tam proběhla hladce. Cestou zpátky jsme se radovali: za půlhodinku jsme doma.

První zastávka v Peceradech se ale protáhla. Dveře našeho vagonku ne a ne se samočinně zavřít dálkovým povelem mašinfíry. I přišel ten dobrý muž, třímaje v ruce kladivo, a jal se jím tu a tam lehce ťukat do obnaženého zařízení. Postupně bušil čím dál silněji, ale přestože ze stroje vypadlo několik šroubů, aniž jim ten dobrák věnoval pozornost, dveře se zakously ještě sveřepěji.

Obětavý průvodčí se nabídl, že bude otevřené dveře bránit za jízdy vlastním tělem a to konal svědomitě, dokud jsme nedojeli do Týnce. Tam, po kratším, ale urputném zápasu obou mužů s proklatými dveřmi dostalo se cestujícím rady, aby přestoupili do jiného vagonku, že náš marod tu zůstane. Mašinfíra stranou poznamenal – to půjde do šrotu. Jirka jásal nad tou příhodou a že už nám všechny zvěsti o Pacifiku úplně věří. Vesele se smějíce, přestoupili jsme do vedlejšího vagonku. Zbytek cesty jsme ale hlavně mlčeli a dýchali jen úsporně, protože vnitřek vozu byl nasycen naftovými zplodinami.

Copak se přihodí příště?

Téměř vždy se něco přihodí, ale nemusí to být vždy drama! Vlastně vždy, pokud jsem jela naším Pacifikem, bylo co k vidění. Na jiných tratích se podobné věci nedějí.

Tak jedné poslední červnové soboty bylo zřejmé, že nastaly prázdniny. Ve vlaku plno vodáků s pádly, dětmi a psy, také v Týnci na nádraží plno křiku. Mezi tím poskakovali nadšeně vrabčáci, neboť každý jim hodil kousek své svačiny.

Poblíž dveří pana přednosty uviděla jsem malou boudičku, jež tu dříve nebývala, a hle, ukázalo se, že patří tříbarevné kočce, která tu měla svou misku s mlíčkem a hověla si na sluníčku. Přednostové stanic bývají na této trati hodní. Na příklad v Jílovém ujali se takto opuštěného pejska, možná se ztratil, snad ho i někdo opustil, ale od jisté doby, podobně jako týnecká kočka, bydlel spokojeně na jílovském nádraží. Ostatně i v Kamenném Přívozu kdysi někdo opustil staršího škaredého křížence jezevčíka. Krčil se několik dní hladov pod lavicí, cestující ho krmili, jak kdo mohl, ale on měl oči čím dál smutnější. Ujala se ho paní Povolná, pokladní přívozské zastávky . Mohu potvrdit, že jí byl vděčen ještě několik let, dokud pokojně neodešel do psího nebe.

Tak v tom letním týneckém poledni přijel vlak od Prahy a z něj se vyhrnula další parta vodáků pozoruhodná tím, že děvčata byla v kraťasech, kdežto všichni pánové v pestrých sukních. Nikdo se tomu nedivil a to bylo na tom to nejhezčí. Objevila se khaki dvojice, připevnila na zeď nástupiště dva ekologické plakáty a spěchala dál.

Vlak odejel dál k Čerčanům, nástupiště tichlo, až osiřelo úplně. A tu přišli dva mužíčkové, oba mrňaví, tlustí, holohlaví, oba s bíbrem a v kraťasech s kapsami. Pobíhali mezi kolejemi, gestikulovali a hlasitě se dohadovali, jeden česky a ten, co více hulákal, jakoby italsky.

Přijel můj vlak a já bez nehody dojela domů.

Text a koláže: Olga Janíčková

* * *

Zobrazit všechny články autorky