Posázavský pacifik (4)

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…

* * *

Zbraslavské nádraží

Na nádraží do Zbraslavi přijela maminka s kočárkem, znám ji z vlaku dobře. Vždy oblečena v něčem bílém, žlutobílé krepované vlasy do půli zad jí kolem hlavy vytvářejí auru. V kočárku se svíjela holčička ďáblíček.

Jakmile zastavili, holčička sjela na zem, jako blesk vběhla do kanceláře výpravčího (vstup nepovolaným osobám zakázán) a vzápětí vyletěla ven s plácačkou pana přednosty v ruce.

Po delším zápasu, kdy matka vlasatice volala Leontýnko, Leontýnko, dostal pan přednosta své žezlo zpět. A tu vyšel z jeho kanceláře člověk, v ruce pytlík s buřty zřejmě z mikrovlnky, usadil se v rachtající nákladní lokomotivě velikosti jílovské radnice a v té mohutné výši spokojeně jedl. Že na něj přednosta stanice píská a ukazuje zachráněnou plácačkou ODJEZD, evidentně nevnímal. Přednosta pískal čím dál usilovněji, až se mu tváře nadouvaly a tlusté tělo hrozilo puknout. NIC. Vzdal to. Došel k lokomotivě a zabouchal pěstí na to monstrum. Náklad se rozjel.

Všechny příhody tady ale nejsou vždy jen roztomilé. Však si poslechněte toto.

Jak je v tomto kraji na malých nádražích zvykem, klíč od WC nutno vyzvednouti přímo u pana výpravčího. Nenechte se odradit tabulkou na jeho dveřích, která zapovídá vstup osobám, jež zde nekonají ani službu ani dozor, a zaťukejte.

Skrze sklo uvidíte pátravý pohled pana výpravčího, jenž hlásku nevydá, ani když vejdete a pozdravíte. Například mně podal ten muž malinko rozmrzele potřebný klíč s poznámkou: “Zas mi ho sem vraťte!” “Jistě, děkuji.”

Leč dveře s panenkou, o poznání horší než dveře přednostenské, nejdou odemknout, ne a ne. Jdu tedy zpět, podat příslušnou informaci.

“Já vám to odemknu”, dí ten vyrušený muž a cestou vysvětluje:

“Vono je to vochozený, to sou tisíce lidí, hlavně o víkendu, a co udělali tady tu cyklostezku, tak voni se nachlemtaj piva a pak dou sem.”

Dveře odemknul napoprvé.

Určitě má praxi při takovém provozu.

Jindy zas, za parného letního dne, sedím u zbraslavské nádražní budovy na lavičce a raduji se v duchu, že za 15 minut přijede vlak a za hodinku už budu doma!

A tu vyjde na nástupiště pan výpravčí v červené čepici a bílé košili. A praví: “Promiňte, prosím, vlak z Vršovic bude mít 10 až 15 minut zpoždění.”

Nic nového, ráno to bylo stejné u vlaku z Čerčan. Začetla jsem se do knihy a tu pan výpravčí se objevil znovu. Je tu nový, mladý muž drobnější postavy, milého chování. Ví, co se patří, červenou čepici měl na hlavě i v tom vedru a pravil: “Promiňte, prosím, vlak z Vršovic bude mít zpoždění asi 50 minut.”

Nevydržela jsem a optala se: “Pane výpravčí, a proč vlastně takové zpoždění?”

Ten milý člověk se malounko zarazil a potom přece jen pravil: “On zmizel strojvůdce a tak vlak nemůže jet.”

Tedy, zažila jsem na trati Posázavského pacifiku už leccos, že došla nafta, že upadlo vagonu kolo, že upadly i dveře, že padly stromy na trať, že každou chvíli místo vlakem jedeme autobusem, protože trať se opravuje, že tunely se opravovaly třikrát déle, než se kdysi budovaly … ale že zmizel strojvůdce?!

Dál jsem si četla, ale pořád se mi ta otázka mezi řádky vracela. Když se červená čepice objevila znovu se smutným konstatováním, že vlak pořád ještě stojí ve Vršovicích, že nevyjel, zeptala jsem se: “Jak může zmizet strojvůdce?”

A pan výpravčí se svěřil, krče přitom rameny a gestikuluje rukama: ”On nastal chaos, jeden strojvůdce nepřišel ráno včas, a tak se šíbovalo se strojvůdcema z vlaku do vlaku a nakonec jeden chyběl! A tak náš vlak tam stojí.”

A čas plynul a vedro houstlo a voda v lahvi mi docházela, když pan výpravčí vyběhl ze své kanceláře vesele a volal na celé nádraží: “Za deset minut je tady, za deset minut je tady!”

Vlak opravdu přijel. Strojvedoucí, svalnatý s dlouhými blond vlasy, připadal mi jako Viking. Jak ho sehnali z takové dálky tak rychle?

Stálí uživatelé Posázavského pacifiku jsou s podobnými lapáliemi vyrovnáni. Vědí, že bývalo i lépe, a věří, že se ty časy vrátí. Poslyšte vzpomínku pana Miroslava Berky, bývalého přednosty stanice v Týnci nad Sázavou a starosty tamtéž. Tento obětavý milovník Posázaví byl v roce 1970 poslán soudruhy podbíjet pražce, protože nepochopil, proč do jeho vlasti vstoupila cizí vojska, ačkoli byl úředně mír. Část jeho vzpomínek vyšla před časem v knížce Posázavský pacifik.

Dočteme se tam, že v dobách největšího trampování zavedly dráhy tak zvaný alternativní jízdní řád. Ani ten však nestačil tisícům cestujících na této trati, a tak vlaky zkrátka přestaly jezdit podle jízdních řádů a jezdilo se podle počasí. Jak? Jednoduše. Využívaly se všechny dopravní prostředky v maximální míře tam, kde to situace na trati vyžadovala. Příkladem toho je dochovaná vyhláška Správy Pražské dráhy, kde podmínkou pro jízdu vlaků je “příznivé počasí”. Ale jaké mělo být ono příznivé počasí – to nikdo nevěděl.

A tak se od jara do zimy jezdívalo “naplno” podle zájmu cestujících. Dopravu operativně řídil z některé stanice osobně dnes již slavný konstruktér jízdních řádů Karel Bauer. Zajímavé na tom je, že bývalo vždy dost vhodných lokomotiv, vozových souprav a ochotných strojvedoucích i průvodčích k vedení mimořádných vlaků. Žádný cestující nikde nikdy na trati nezůstal.

Ne, toto není pohádka.

Text a koláže: Olga Janíčková

* * *
Zobrazit všechny články autorky