Posázavský pacifik (3)
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zùstaly z mého ¾ivota v Kamenném Pøívozu, na dohled vláèku, jím¾ jsem velmi èasto jezdívala tu do Èerèan èi do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy èi na Zbraslav. Nikdy mi nezevšednìl pohled do kaòonu øeky cestou do Prahy a nikde u¾ neza¾iju neopakovatelnou atmosféru ka¾dé jízdy uvnitø vlaku. Prùvodèí se dùvìrnì zdravili se štamgasty a shovívavì tolerovali obèasnou bujarost trampù èi vodákù. Dobrá pohoda v¾dy vládla i mezi civilními cestujícími a pøespolními èundráky. Za tøicet let svého ¾ití u Posázavského pacifiku jsem nikdy neza¾ila ve vlaku nic nepøíjemného, ¾ádné napìtí, vše spíše s úsmìvem. Snad genius loci?
Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jako¾ i nìjaké to foto èi kolá¾. Pro dnešek tedy…
* * *
Jak vznikli Nìmci
Na trati Posázavského Pacifiku jezdívají hlavnì domácí lidé – ti, co tu podél trati ¾ijí, nebo tu mají své chaty, a také trampové, vodáci a senioøi s finskými holemi a batù¾ky na jeden den. Na svùj vláèek nedají dopustit.
Za letního dne nastoupila v Kamenném Pøívozu do vláèku paní ozdobená širokým krajkovým kloboukem. Usedla ve vlaku k okýnku s výhledem na øeku, ale za jízdy si èetla. V Petrovì pøistoupil starý pán v èervené bundì, rybáøské náèiní maje v ruksaku stejné barvy, a pravil té paní : “Mù¾u k vám pøisednout?“
„Prosím“ øekla ona a prohlí¾ela si rybáøe. A tu kdesi uvnitø své hlavy ucítila Ohøi, øeku svého mládí, uvidìla rybáøe mlèky sedící nad bahnitými tùnìmi a temnou vodu, je¾ se sune vìkovitým korytem s pískem a oblázky na dnì. A vyslovila dávno nepou¾itou otázku : „Braly?“
Rybáø poznal spøíznìnou duši a vdìènì se rozpovídal o rybách. Zvláštním zpùsobem brzy pøešel k vysvìtlení, zcela pravdìpodobnému, proè byl Je¾íšùv hrob nalezen prázdný, jak Nìmci povstali z pùvodních Slovanù, jak Karel Veliký pøekonal Pipina Krátkého a kde všude byly za jeho mládí studánky v blízkých lesích. Ve Zbraslavi se rozlouèil a vystoupil.
A jak ¾e vznikli Nìmci ? Germáni pobili kdysi slovanské mu¾e a znásilnili slovanské ¾eny od Pobaltí a¾ po Rakousy. Tak prý to bylo.
Jindy zas, do Kamenného Pøívozu pøijel od Èerèan srpnový vláèek plný vodákù, rybáøù, trempù a výletníkù. Paní vstoupila do vagonu v kostýmku, na hlavì opìt svùj letní klobouk, botièky, kabelka. Ti co nedøímali, dívali se na ni. Oslovil ji zarostlý mu¾ v d¾ínovinì. Zdvoøile chválil její eleganci, hovoøil o dokonalosti a staré škole, byl nadšen èím dál víc, a¾ øekl: “Madam, mù¾u vám øíkat madam?”
Pochlubil se bíle upracovanýma rukama stavebníka, a hle, i ona byla ze stavitelské rodiny. Tu on vyjmul z kapsy špachtlièku, jí¾ opravuje polámaná køídla andìlù na starých kostelích a vyprávìl, jak miluje práci s ní, ale jak musí èas od èasu andìly opustit a postavit nìjakou obyèejnou zeï, aby se nezbláznil z té omšelé krásy.
Na Hlavním nádra¾í sestoupil ze schùdkù první, nabídl dámì svou dlaò a galantnì, jako za starých èasù, jí pomohl bezpeènì sestoupit na peron. Její ruku políbil, jako by to dìlal dennì, a ona to pøijala se stejnou samozøejmostí.
Celý den znìly jí v mysli vídeòské valèíky.
Jednou také ta paní, jedouc vláèkem ku Praze, usedla poblí¾ mladého tatínka s krásnou holèièkou. Oni si pìknì povídali, tatínek mobilem fotografoval, ¾e to uká¾ou mamince. Paní vzala ze své kabely suchou housku a hledíc na støíbøitou øeku, jedla. Holèièka to uvidìla a volala: “Tatínku dej mi housku!”
On jí povídá: “Housku nemáme, já ti dám oblo¾ený chlebíèek.” Holèièka natáhla moldánky, a tak jim ta paní jednu ze svých housek nabídla, aby bylo dobøe.
Lidi kolem se usmívali a starší paní, která se usmívala nejvíc, najednou si zaèala utírat oèi od pláèe.
To jednou, pøi podobné klidné jízdì, objevil se v ulièce pejsek voøíšek nìjaký s veselýma oèima a zdvi¾enou oháòkou, jak u¾ takoví voøíškové bývají. Nìkteøí cestující k nìmu promlouvali, èi mu dávali sousto ze svých svaèin, a¾ se kdosi zeptal pana prùvodèího, èí ¾e ten psík vlastnì je? A tu pan prùvodèí ochotnì vysvìtlil, ¾e psík není tu nièí, on jen obèas nastoupí sám do vlaku v Petrovì a ve Vraném zas vystoupí. K veèeru jede pak stejnou cestou domù. Snad má ve Vraném nevìstu?
Pøíštì:Zbraslavské nádra¾í
Text a kolá¾e: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky