Posázavský pacifik (2)

Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zůstaly z mého života v Kamenném Přívozu, na dohled vláčku, jímž jsem velmi často jezdívala tu do Čerčan či do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy či na Zbraslav. Nikdy mi nezevšedněl pohled do kaňonu řeky cestou do Prahy a nikde už nezažiju neopakovatelnou atmosféru každé jízdy uvnitř vlaku. Průvodčí se důvěrně zdravili se štamgasty a shovívavě tolerovali občasnou bujarost trampů či vodáků. Dobrá pohoda vždy vládla i mezi civilními cestujícími a přespolními čundráky. Za třicet let svého žití u Posázavského pacifiku jsem nikdy nezažila ve vlaku nic nepříjemného, žádné napětí, vše spíše s úsměvem. Snad genius loci?

Nabízím tedy pár vzpomínek z té doby a místa, jakož i nějaké to foto či koláž. Pro dnešek tedy…

* * *

Každý den se nepovede!

Do kolečkové tašky zvané Andula naložila jsem knihy pro antikvariát a vydala se na naše dřevěné nádraží. Místo vlaku přijel žlutý autobus – trať mezi Krhanicemi a Jílovým se opravuje.

V Jílovém usedli jsme do motoráčku taženém obludnou dieselovou lokomotivou a vyjeli ku Praze. Radost cestujících neznala mezí.

Minuli jsme Luka, kde v pondělí dosloužila lokomotiva, a dojeli do Davle, kde nedávno mému vagonku upadlo kolo. Poté pokračovali jsme dále. Před Petrovem na trati vláček zastavil a malinko couvl zpět do Davle. Průvodčí nám sdělil, že na trati je padlý strom a bude to chvilinku trvat. Na potvoru zapomněla jsem doma mobil, ale hodný pan výpravčí mi dovolil zavolat dětem z úředního telefonu dokonce zadarmo, protože je-li na trati překážka, je všechno dovoleno. Já totiž vím, jak dopadne taková chvilinka.

V mém vagonku bylo mezitím živo: jeden cestující, vezoucí s sebou kočičku, právě s ní zápasil, ona mu lezla na holou hlavu, zatínala drápky, ježila se a prskala. Byla velmi mrštná, ale i pán se snažil. Kdykoli unikla pod lavice, lezl statečně po čtyřech za ní. Dva přítomní psi situaci zvládali s přehledem na klíně svých paniček. A tu přišel hodný pan výpravčí v červené čepici, hovořil vlídně k pánovi i ke kočce a střídavě je oba hladil.

Konečně po půldruhé hodině nás vysvobodili hasiči až z Prahy! Vyjeli jsme! V duchu jsem odříkávala mantru „jsem spokojená, nic se neděje, je mi dobře“. Takto dojeli jsme bez nehody do Braníka, odkud se člověk hravě přemístí tramvají číslo 3 nebo 17 na Palackého náměstí k metru trasa B.

Míříc do Spálené ulice, dojela jsem do stanice metra Národní, kde na schodech jedoucích vzhůru upadla jsem i s Andulou na záda. Jak, nevím. Vnímala jsem nezadržitelný pád, chaos knih, něčí volání – ať nedává ruce na schody – a konečně mě dva mladí lidé postavili na nohy, rozcuchanou ale nepoškozenou.

V antikvariátu při přebírání knih vzal pan vedoucí do rukou moji občanku a pomocí lupy potěšen zjistil, že pro jakousi vadu mám podle nové vyhlášky úředně neplatnou občanku. Chvíli jsme si povídali o Kocourkově a poté já, zbavena tíhy knih, vydala jsem se k domovu, už beze zvláštních příhod.

Mají-li cestující našeho vláčku štěstí, může se ovšem podobná situace vyvinout úplně jinak. Podél trati je spousta stromoví a divokých keřů na skalách – překážky na trati nejsou tu žádnou vzácností. Když zas jednou na trať padla z výše skal velká větev, motoráček odevzdaně zastavil. Průvodčí běhal po vagónku a rozčileně volal: “Co budeme dělat, co budeme dělat? Musíme zavolat hasiče! My zas do tý Prahy, bóže, nedojedem!”

Ve vagónku sedělo též několik udělanejch mužů v pracovních overalech. Když poklidně dosvačili, povídá jeden: “Tak na to, chlapi, dem! “Rozvážně sestoupili na koleje a obratně odstranili překážku. Průvodčí se rozveselil a zapískal. Vláček se rozjel.

Dramatické příhody nemusí se však vždy odehrávat na kolejích, také uvnitř vlaku může dojít k napětí, nezachová-li se nějaký náhodný pasažér vhodně. To tak jednou jedeme vláčkem se sousedkou Marií, poklidně hovoříme a tu ona spatří, že muž jakýsi mladý a úhledný položil své obuté nohy na sedadlo proti sobě. Marie zbrunátní, její rysy ztvrdnou a ona drtí tiše kletby. Nevydrží přihlížet. Rázně (pokud to pohyby vlaku dovolí) zamíří k mladíkovi a již stojí nad ním a hlasitě mu káže:

“Pane promiňte, ale vy jste prase!” Mládenec dá nohy, kam se patří. Sousedka ještě zasyčí: “Dobytku jeden!” Mládenec hledí z okna do plynoucí krajiny.

Sousedka Marie vrací se na své sedadlo nezraněna. Netušila jsem, jaká je bojovnice. Ve Vraném přistoupí manželé hovořící německy a usednou na ono místo. Sousedka na štěstí německy nehovoří.

Příště vám povím něco idylického.

Text a koláže: Olga Janíčková

 * * *
Zobrazit všechny články autorky