Posázavský pacifik (1)
Legenda
Toto je malý úvod ke vzpomínkám, které mi zùstaly z mého ¾ivota v Kamenném Pøívozu, na dohled vláèku, jím¾ jsem velmi èasto jezdívala tu do Èerèan èi do Týnce a Krhanic, tu zas do Prahy èi na Zbraslav. Nikdy mi nezevšednìl pohled do kaòonu øeky cestou do Prahy a nikde u¾ neza¾iju neopakovatelnou atmosféru ka¾dé jízdy uvnitø vlaku. Prùvodèí se dùvìrnì zdravili se štamgasty a shovívavì tolerovali obèasnou bujarost trampù èi vodákù. Dobrá pohoda v¾dy vládla i mezi civilními cestujícími a pøespolními èundráky. Za tøicet let svého ¾ití u Posázavského pacifiku jsem nikdy neza¾ila ve vlaku nic nepøíjemného, ¾ádné napìtí, vše spíše s úsmìvem. Snad genius loci?
Posázavský pacifik, ¾eleznièní tra» z Prahy pøes Vrané nad Vltavou do Èerèan s odboèkou do Dobøíše, byla vybudována v neuvìøitelnì krátké dobì v letech 1881 a¾ 1900. Je protkána mno¾stvím tunelù a mostù. Dokázaly to tisíce stavebních dìlníkù ze všech koutù Evropy, hlavnì však Italù, jen s krumpáèi, lopatami a trhavinou.
Posázaví bývalo drsným krajem døevorubcù, kameníkù a voraøù. Dodnes je rozervaný kaòon Sázavy nádhernou divoèinou, pøesto¾e ze stovek trampù, které sem tra» pøivedla, mnozí zakotvili na divokých úboèích svými sruby. Vznikaly trampské osady jako Údolí ticha, Arizona èi Toronto a další a ¾ijí dodnes novými generacemi.
Název Posázavský pacifik dali své trati právì trampové, kteøí ve zdejší pøírodì vidìli krajinu Divokého západu, jak si ji pøedstavovali z dobrodru¾né èetby. Sázavì pak dali jméno Zlatá øeka, nebo» se tu kdysi zlato skuteènì rý¾ovalo.
Dnes u¾ jen o letních víkendech tudy jezdí parní vlak s døevìnými vagonky, nadšenì vyu¾ívaný výletníky hlavnì s dìtmi. Obvyklou osobní dopravu ovšem zajiš»ují motorové vláèky èi patrové vlaky, ta¾ené mohutnými naftovými lokomotivami. Ale i ty bývají v létì plné vodákù, cyklistù, mladíkù se psy a batohy a atmosféra je tu potom neopakovatelná.
Pokud se vydáte z pra¾ských Vršovic èi Braníka Pacifikem smìrem na Èerèany nebo i dál a¾ do Svìtlé nad Sázavou, projedete 15 tunely, tøemi kamennými a pìti ocelovými mosty, jako¾ i odvá¾nì vedenou tratí na srázech skal, nìkde a¾ 40 metrù nad hladinou øeky.
Z tìchto staveb je nejproslulejší viadukt ®ampach, pøekraèující hluboké údolí Studeného potoka u ®ampachu. Viadukt má délku 110 m a je pozoruhodný svou výškou (témìø 42 m) i tím, ¾e je zbudován do oblouku o polomìru 180 m. Most je postaven ze ¾uly,vytì¾ené v nedalekých lomech Kamenný Pøívoz a Borek. Bìhem stavby tu pracovalo dennì na dvì stì dìlníkù, pøevá¾nì Italù se zkušenostmi z podobných staveb v Alpách.
Nabízím tedy pár vzpomínek – novelek z té doby a místa, jako¾ i nìjaké to foto èi kolá¾. Pro dnešek tedy …
***
…Nezastavíme !
Senior pas je bumá¾ka, která dovoluje obèanùm nad sedmdesát let cestovat kdykoli kamkoli státní drahou zadarmo, pokud senior zaplatí na rok dopøedu šest set káèé. Tuto výhodu jsem si opatøila a od té doby se mì ka¾dý prùvodèí ptá, kam ¾e jedu? To prý proto, aby mašinfíra v té stanici zastavil.
Jinak se jede dál, tedy na naší trati, kde teï pøevá¾nì jezdí jeden vagonek motoráèek sem a tam.
Dnes pøišel známý pan prùvodèí bez èepice! Mìl pìknì ostøíhaného je¾ka, snad se chtìl cestujícím pochlubit?
Ukázala jsem mu bumá¾ku a on pravil – kam to bude?
Já pravím co on ví, ¾e do Pøívozu.
Pan prùvodèí na to bez úsmìvu – ale musíte bejt aspoò dvá, jinak nezastavíme! Èepici si nenasadil celou cestu.
Mìl ji vùbec?
* * *
Není kam spìchat
U proseènického lomu srazil se vlak s autem. Kolejová doprava náhle ustala.
S pùlhodinovým zpo¾dìním pøijel k zastávce Kamenný Pøívoz náhradní autobus. Teï v létì se brzy naplnil seniory a mladými vodáky, kteøí se všichni radovali, ¾e se nìco dìje. Nastoupila jsem i já se svou koleèkovou taškou, zvanou Andula.
Velitel autobusu, šedovlasý elegán, podával informace o nehodì na trati, co¾ èinil na ka¾dé další zastávce, sbíraje tam zapomenuté cestující procházkovým krokem. Tak se nám podaøilo dojet do cíle, do Týnce nad Sázavou, s hodinovým zpo¾dìním.
V autobusu vládla pospolitá veselost, øidiè ochotnì stavìl u ka¾dé polní cestièky, jak si kdo øekl, a na otázku zmateného pána, kam to vlastnì jedeme, odpovìdìl:
Já sám nevím, kam jedu
Prùvodèí si utíral orosené èelo a všemu tomu se vlídnì usmíval.
Vodáci volali: “My chceme zastavit u pùjèovny lodièek!”
Ale na to prùvodèí zvolal: “V Týnci konèíme, kdo jede do Èerèan, sedne si do motoru!”
Vodáci se bránili : “Do motoru ne, lidi, do motoru ne!”
V úzké ulièce pøeká¾ela moje Andula, pádla i bágly, pejskové se krèili u nohou svých páníèkù èi v jejich náruèí a pan øidiè je všechny vítal voláním nazdar vlèáku, a» to byl pudl nebo Labrador.
A ji¾ jsme vjí¾dìli do Týnce nad Sázavou.
Ještì jsem se stihla praštit do hlavy o nepostradatelnou televizi nad palubní deskou a ji¾ se øidiè staral: “Pani, ste v poøádku?”
Narovnala jsem si bílý klobouk a spolu s ostatními vystoupila do horkého letního poledne. S vìdomím, ¾e není kam spìchat, jestli¾e jsem všechno zmeškala, posedìla jsem si poté dvì hodiny v cukrárnì, v duši mír.
Pøíštì: Posázavský pacifik (2)
Ka¾dý den se nepovede
Text a kolá¾e: Olga Janíèková
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky