Trvalé bydlištì Klondike aneb Kde medvìdi dávají dobrou noc (3/3)
Vzpomínáte si na dobu, kdy jste hltali exotiku drsného, dobrodu¾ného ¾ivota a se zatajeným dechem èetli tøeba Londonovo Volání divoèiny, Bílého tesáka nebo jeho povídky z Aljašky? Zùstalo ve vás ještì kus kluka? Nemáte sice odvahu zahodit svùj zabydlený ¾ivot, ale pøitom aspoò obèas sníte o ¾ivotì bez televize a všeho toho moderního balastu a stresu? Pak je pro vás kniha „Trvalé bydlištì Klondike aneb Kde medvìdi dávají dobrou noc“ (naklad. Outdooring, 245 stran, barevné fotografie) pøesnì to pravé.
Knihu napsala Alena Kennedy, èeská exulantka, která s man¾elem na Yukonu v povodí øeky Klondike v severozápadní Kanadì ¾ije a ví, o èem píše. Trampové a pøátelé ji znají pod pøíznaènou pøezdívkou „Mývala“. Její vyprávìní, to jsou strhující zá¾itky o cestì za svobodou; o ¾ivotì ve srubu, který „podìdila“ po bývalých zlatokopech z doby rý¾ování zlata v období zlaté horeèky; o lovu lososù a medvìdù, o jízdách na saních po zasnì¾ených pláních nikoho, jen ona a psí spøe¾ení. Vyprávìní o krásné, ale drsné a tvrdé pøírodì kanadského severu.
Vzpomínáte si? „Yukon je jako uzavøený svìt sám pro sebe. ®ivot je tu jednodušší a krásnìjší ne¾ ve zbytku Kanady a já bych øekla, ¾e snad i ve zbytku svìta!“ øekla v našem rozhovoru Alenka Kennedy.
Kdy¾ jsem se jí ptala, jak asi probíhá její den, odpovìdìla mi šalamounsky – no asi podobnì, jako kdy¾ jsem si v Nairobi vrchnímu stì¾ovala, ¾e vèera byl øízek pøes celý talíø a dnes není vidìt. Prostì once big, once small... , øekl ten dobrý mu¾. Jednou je takový, jindy makový, odpovìdìla mi tak nìjak Alenka.
Jak mù¾e na Klondike vypadat tøeba takový èerný den, se pøesto doèteme v její horrorové povídce „Sami doma“!
Sami doma
Vèera bylo pod nulou. A Olin neudìlal dost døíví, uvìdomila jsem si, kdy¾ jsem sešla dolù do kuchynì. Na komputeru byla cedulka “Vzbuï mne v sedm!” Jistì nic jiného jsem ani dìlat nemohla. Voda v koupelnì z vany zase neodtékala, asi je to zamrzlé nìkde v trubkách, ale s tím asi nic nenadìlám a¾ do jara. Tak¾e sice pohodièka, teèe nám voda a máme vanu, ale vyndávat ji musíme ruènì. Neøekli byste, kolik má taková vana kýblù!
Vzala jsem dovnitø štìòata. Ani nebyla jiná mo¾nost, proto¾e zatímco Olin sekal døíví, pøišla ke dveøím Bella a vzápìtí se objevovalo jedno štìnì po druhém. Ještì ¾e jsou u¾ jenom tøi, øíkala jsem si, je daleko jednodušší mít je doma. Další tøi našly dobré rodiny, jsem spokojená. Nerada dávám štìòata do rukou lidem, které neznám a nemají zde koøeny. Spousta letòákù v pøedstavì, ¾e tady zùstanou i pøes zimu, si vezmou štìnì a s prvními mrazíky si to rozmyslí. Pes by jim ve mìstì pøeká¾el – a tak ho tu prostì nechají.
Kdy¾ Olin odešel do školy, rozhodla jsem se zavolat elektrikáøe. U¾ man¾el mi to doporuèoval, musel opravit pumpu, aby bì¾ela. Navíc, kdy¾ jsme zapnuli auto do elektøiny, (tady je nutné auto pøedehøívat nìkolik hodin, ne¾ ho mù¾ete nastartovat), tak se nám v¾dycky vyhodily pojistky. Terry – elektrikáø- mìl na telefonu answering systém. “Nemám èas a¾ do nového roku, ale jestli je to nìco vá¾ného, tak se na to kouknu.“
®e nanastartuju auto je docela vá¾né, øíkala jsem si a nechala mu vzkaz. Odpovìdìl mi bìhem pùl hodiny. “Jdu k doktorovi a pak se hned zastavím“. Asi za dvì hodiny zaklepal na dveøe. “U¾ vím, v èem to je”, øekl mi jobovu zprávu. “To není elektøina. To je block heater – to je to, co je v autì, aby se ohøívalo – právì to vyhazuje pojistky. Musíš ho nechat odtáhnout do gará¾e a nechat tam dát novej.”
“No to bude zase penìz”, zhrozila jsem se. Ale co nadìlám, bez auta být nemohu. Zavolala jsem do gará¾e. “Jo mám tady ještì asi tøi auta na odta¾ení, ale neboj, udìlám ti to. Nech v autì klíè, jo?”
“A kdy to bude hotový?”
“Mìla bys to dostat zpátky zítra tak kolem poledne.” Spadl mi kámen ze srdce. To bych ještì stihla Olinovo rodièovské sdru¾ení ve škole…
Bylo u¾ skoro pùl páté a Olin nikde. Jestli mu ujel autobus… co bude dìlat? Zavolala jsem do školy.
“Jezdí jen jeden autobus, druhej se polámal, to víš je zima, tak¾e pøijede pozdìji.”
No ještì ¾e tak. Štìòata se mi pletla pod nohy a skákala mi po nich. Vìtšinou ale naštìstí chodila èùrat na pøipravený papír… Bylo daleko jednodušší je krmit doma, ne¾ bìhat ven do zimy s jídlem. ®rádlo i já jsme venku okam¾itì mrzly.
Zaèala jsem péct vánoèní cukroví. Prvnì jako ka¾dý rok plnìné oøechy a pak vanilkové rohlíèky. Myslela jsem pøitom na Mishu… ®e ty vanilkové rohlíèky, co má tak rád, letos ani neochutná!
Bìhem dne jsem dostala dva mejly. Jeden byl od man¾ela, jel do Texasu na svìtovej potlach. Teï psal, ¾e si ještì sjedou s kamarádama Rio Grande na raftech… Ach jo, Rio Grande… Další mejl byl od Mishy z Kambod¾i, ¾e tam je dìsné horko. No jo, to potìší a zahøeje. Aspoò oni jsou v teple, øíkala jsem si, kdy¾ jsem šla štípat další døíví… Existují zpùsoby, jak se ohøát i tady.
Dneska ubyla práce s vynášením vody. Studna zamrzla. “Co se ještì horšího mu¾e stát?” zeptal se mne mùj syn.
Pro auto zatím nikdo nepøijel. Vlastnì naštìstí… Odpoledne bylo ´jenom’ – 23 stupòù a Olinovi se podaøilo ho manuálnì nastudeno nastartovat. Já vím, ¾e je to pro auto šok, ale platit asi dvì stovky za odta¾ení, by byl zase šok pro mne. Tak¾e jsme zajeli do gará¾e a domluvili se s Boydem, ¾e pøijedu za hodinu. Školu jsme prolítli, promluvila jsem s uèiteli a vrátila se do opravny. Nakonec to byla jenom úplná hloupost, nìjaký drátek, který Boyd opravil bìhem pár minut.. Kdybych kvùli tomu mìla platit odta¾ení, tak mne budou omejvat! Na oslavu jsme zašli s Olinkem do restaurace na veèeøi a pohodovì… (no a¾ na tu vodu, ale co nadìláme), se vraceli domù.
Kdy¾ jsem pøilo¾ila do kamen, ze všech rour se dral do místnosti èerný kouø, do toho øval po¾ární alarm a Olin otvíral dveøe ven, abychom se neudusili. Do pokoje vlítl ledový vzduch. V tu chvíli jsem si byla jistá, ¾e urèitì existují na svìtì pøíjemnìjší místa na ¾ití. Druhej den Olin nešel do školy, proto¾e musel vyèistit komín. Nedalo se nic dìlat. Odpoledne jsme zajeli pro vodu k hasièùm a udìlali šílenou chybu, která se nám nevyplatí. Proto¾e jsme odpoledne nemohli vyjet z gará¾e, zaparkovali jsme auto na silnici. A ještì si libovali, jak se nám bude
krásnì vyjí¾dìt. A¾ veèer si Olin vzpomenul:
“Ale my tam to auto nemù¾eme nijak zapojit do elektøiny!”
Tak¾e jsme bez auta. Další týden u¾ nebude ani jeden den tak teplo, aby se dalo nastartovat manuálnì. A ¾e nemù¾e být ještì hùø? Olin onemocnìl!
Tak teï u¾ mi není pomoci. Poèasí na tento týden 44 pod nulou! Naštìstí se z toho rychle dostal, ( nic jiného mu nezbývalo) a doufám, ¾e bude v poøádku. V naší momentálnì dvouèlenné rodinì jeden èlovìk velice chybí. Olin nakonec i to auto nastartoval, dal ¾havé uhlíky pod motor. A fakt… pomohlo to! Za chvíli jsme mohli vyjet.
Pak jsem naprosto neèekanì dostala telefon z kanceláøe ministra školství. Olin nakreslil nìjaký obrázek, který sklidil veliký úspìch a je jeden a nadìjných mladých yukonských umìlcù. Je vybráno celkem deset dìtí z celého Yukonu, kteøí jsou k ministrovi pozvaní a ministerský kabinet jim zaplatí cestu, jídlo i hotel. No a mne se hodí vánoèní nákup! Taky nutnì potøebuju gumy na auto. Obì zadní u¾ jsou na tom hodnì bídnì. Jinak ovšem nás potkávají samé hrùzy. Vana se dala snést, ale teï pøestal splachovat i záchod. A my máme odjet do toho Whitehorsu. Nevíme, co udìláme se dvìma štìòatama, tak je budeme muset vzít s sebou. Snad je tam udáme. Ovšem cesta se dvìma neposednýma štìòatama bude taky zá¾itek. Kromì štìòat povezeme i mùj komputer, má nìjaké problémy. No prostì co se mohlo rozsypat, se sype. A Misha, mùj spolehlivý kompjutrový opraváø, je nìkde snad v Èínì… nebo v Laosu? Neozval se u¾ aspoò dva týdny nebo déle… Ten by si vìdìl rady. Kennedy také…
Cesta zá¾itek byla a do Whitehorsu jsme nedojeli. Havarovali jsme kousek od Dawsonu. Olin øídil. Dostal smyk na ledì, (ach ty gumy, co jsem chtìla právì koupit ve Whitehorsu!) a narazili do ledové bariéry na kraji silnice, od ní se auto odrazilo (to ani nemuselo, ten první náraz úplnì staèil na to, aby mi zlomil dva obratle v zádech) a skonèili jsme na opaèné stranì silnice. Olin byl naprosto v poøádku, ale já jsem jenom otevøela dveøe a vypadla z auta do snìhu.
Bylo 45 pod nulou. Olin bìhal zoufale kolem “Mámo, maminko vstaò, prosím tì!”
Snad to byl mùj hlas, co mu øekl….”Oli, nemù¾u.”
“Mami, já tì nenechám umøít!” plakalo moje 15 – leté dítì. Dítì, které právì vèera dostalo øidièák. Mìli jsme dohodnuté, ¾e bude øídit jenom ke Klondike Lodge ještì asi dva kilometry od místa havárie, pak pøevezmu auto já. Další hodinu nevím, co se vlastnì dìlo. Byla mi hrozná zima na ruce. Olin pøese mne hodil deku, nìkdo zamotával kolem mne šál, navlékali mi rukavice, zapálili na snìhu vedle mì oheò, ale nic z toho jsem moc nevnímala.
Bolest byla šílená.Trvalo to asi hodinu, ne¾ nìkdo dojel do Klondike Lodge zavolat sanitku, mobily tady nemáme.
Olin se na oslavu dostal… Letìl se mnou v medivaku, takovém malém nemocnièním letadle, kde je všechno jako v houkaèce. Tím mne pøevá¾eli do nemocnice ve Whitehorsu. O štìòata se postarali policajti a sousedé.
“Tak to vánoèní cukroví nedopeèu,” mihlo se mi ještì hlavou…
Blanka Kubešová – Alenka Kennedy
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky