Putování Novým Zélandem (16)
(zemí krásné pøírody, stálých vìtrù, vìtrolamù, drátìných plotù a vìstonických Venuší)
aneb Pou» dìdouškù Novým Zélandem
Pondìlí 25. ledna, 6:30 a.m. Plán na dnešní den byl závislý pøedevším na poèasí. V pøípadì deštì jsme uva¾ovali o návštìvì mìstského gejzíru Tauti, poté obhlídku Lake Rotorua a také o pøípadném výletì na Mt.Tarawera (LP - poslední výbuch v roce 1886 vytvoøil v hoøe trhlinu, prùrvu, 17 kilometrù dlouhou, nyní oblast zvanou Waimangu).
Dnešní ráno bylo o nìco lepší rána pøedešlého. Konstatovali jsme, ¾e strattus, který se nám vèera válel pod nohama a o který jsme zakopávali byl dnes asi 50 metrù nad námi…! Chuck, který v 6 a.m. vyrazil do opravny pro auto, byl u¾ v 7:30 a.m. zpátky a také dobøe naladìn. „Cestou si beztak puknul"! Následnì lehce zdolal i mnou uvaøenou snídani co¾ zakonèil opìtovným „puknutím“. Snídani jsem toti¾ podával na otevøené terase!
V 8:00 a.m. se objevil francouzský diplomat a namaloval nám trasu treku, který nám vèera doporuèil. Cílem dnešní cesty bude tedy Mt.Taravera?! Diplomat maloval trasu dlouho a velmi peèlivì „vèetnì obkroèení strá¾ního domku maorského hlídaèe - nebo snad i majitele vyznaèené polnosti èi celého masivu“?! Sám, aè majetný, pou¾il pøedevèírem stejného obchvatu øka, ¾e „40 dollars na hlavu“ za tu døinu do kopce je zbyteènì hodnì! A navíc peníze kazí charakter se øíká zase u nás doma! Louèíme se s ním takøka „státnickým objetím, ale bez líbání“! a jedeme k místní kráse, jezeru Lake Rotorua. Jezero le¾í nìkde pøed námi v husté mlze a tak naše srdce a fo»ák nasytil jen pohled na „Canoe, umístìné, asi pøed turisty, na bøehu a v kleci –je to loï místních maorských bojovníkù“!
Uprostøed je pøíï lodì… bohu¾el, míry lodì nejsou k pøeètení ale øekl bych, ¾e byla tak 12-15 metrù dlouhá a celá krásnì vyøezávaná s pomalovanou hlavou bojovníka
na pøídi a suchý dok dole…
Zatím stále poprchává a tak se rozhodujeme nejdøíve navštívit místní geyser zvaný Tauti. Po pøíjezdu na parkovištì pøed geyser však zjiš»ujeme, ¾e podobný nápad mìlo pøed námi u¾ nìkolik tisíc návštìvníkù oblasti. Soudíme tak podle „narvaného“ parkovištì a stále pøijí¾dìjících aut...
Chvíli zva¾ujeme mo¾ný pohled na tryskající „saponát“ za 40/hlava, ale po prohlídce bilboardù u vchodu to vzdáváme. Za pozornost však zde stál obrovský kmen stromu, le¾ící pøed vchodem s prùmìrem kmene cca 3 metry! Zatímco Chuck „puka“ a vrací se k autu, tak já se jdu podívat na místní helioport. Jdu v chuchvalcích mlhy za zvukem motoru vrtulníku a zakrátko doslova nará¾ím na plot helioportu. Reklama na vstupní hale láká návštìvníky na leteckou prohlídku místní sopeèné krásy a to jen za 170 dollars na hlavu. V prázdné recepci pak bì¾í film z pøeletu nad místní oblastí a já zjiš»uji, ¾e zvuk motoru, který mne sem dovedl není vrtulník. „Vyrábí“ jej velká sekaèka na trávu v rukou maorského zahradníka, který se náhle vynoøil z mlhy. Vrtulníky stojí naopak potichu na runway jako zmoklé slepice se svìšenými køídly- zde vrtulemi.
Toto je kmen pùvodního stromu, starý asi tak 4000 let, zde v Tauti vykopaný z bahna. Údajnì to je jeden z tìch menších…
Po návratu k autu mnì Chuck vítá smutnou zprávou o stále svítící ¾luté kontrolce na palubní desce. U nejbli¾ší pumpy, kam jdeme na kafe a zvá¾it jak dál, jsem si po návratu všiml stru¾ky vody vytékající zpod našeho Blue Bird. Pumpaø pøivolaný Chuckem je bezradný stejnì jako my a Chuck zaèíná uva¾ovat o mo¾né opravì, „bo zme pøecek pojištìni, ni?! Ptáme se na opravnu a podle rady místního pumpaøe majícího hroznou výslovnost, ji zaèínáme hledat. Štìstí v neštìstí pro nás pøedstavuje Chuckem oslovený postarší a velmi potetovaný mladík, an právì nasedal s mladší dámou – starší dívkou do auta. Zajel s námi k pumpì a i kdy¾ se zmínil o deset kilometrù vzdálené opravnì jeho kamaráda, tak my bychom radši smluvní opravnu hrazenou pojiš»ovnou proto¾... Akce se tak ujímá mladší dáma a jak se pozdìji ukázalo, jeho sestra. Tato zavolala na pojiš»ovnu a opravu auta nám obratem vyøídila! S díky se s ní louèíme a i kdy¾ u¾ zaèalo svítit sluníèko víme, ¾e na Mt. Taravera u¾ letos, bohu¾el, nevylezeme. Tak snad pøíštì...
Zlatí a svatí…doufáme, ¾e jednou a¾ budou potøebovat pomoc ONI, tak „nenarazí“...
Po hodinì našeho èekání na servismana se opìt objevila mladá dáma, tentokrát se svým man¾elem, a kdy¾ vidìla, ¾e se ledy nepohnuly, vytáhla mobil a nìkomu to na druhé stranì opravdu hlasitì vysvìtlila! Tentokrát servisní auto do 20ti minut opravdu pøijelo a opraváøem byl ji¾ døíve vzpomínaný servisman - bratrùv kamarád… Ihned se chopil práce a jal se pøes telefon s odborníkem „opravovat“ naše auto. Nakonec se jim to asi tak za pùl hodiny podaøilo a servisman odjel. Louèíme se svými zachránci bez líbání, a na oplátku je zveme k nám domù, do Èeska. Já jsem jim dal svoji navštívenku opatøenou na rubu pozvánkou na „kurz paraglidingu“, tak uvidíme… Na otázku co za slu¾bu a pùlhodinový telefonní hovor dáma jen mávla rukou! Jsou zde u jejího bratra - staršího tetáèe na dovolené a ta sranda jim prý stála zato! Pøátelé, ještì jednou díky! Na cestì krajem sopek ještì navštìvujeme kemp o kterém píše LP jako o mo¾ném nástupu do BUSu, který nás odveze na zaèátek námi vybraného jednodenního Tongarira Trecku. Informace, které máme z LP, se nám však zde nepodaøilo ovìøit a tak se radši rozhodujeme pro dojezd do Whakapapa Village.
Masiv Mt.Ruapehu s hotelem v popøedí.
V 7:00 p.m. koneènì dojí¾díme kolem golfového høištì s pohledem na Mt. Ruapehu se snìhovými fleky a obrovského hotelu Grand Chateau (zde nenápadného asi jako „vì¾ s hodinami na sklizeném poli“) do nejmenšího mìsteèka v této oblasti, centra místní turistiky - Whakapapa Village!
Chvíli se kocháme „panoramatama“, ale proto¾e se zaèalo rychle stmívat, spìcháme do místního kempu. Následnì a takøka potmì, „bo zborku a rozborku stana mame nauèenu u¾ z pijonyra a ja aj z vojny“, si stavíme stan a s potravinami jdeme do kuchynì kempu.
Já vaøím a Chuck si ète v naší bibli – LP. Sem tam si èiní i výpisky a obèas si jde ven „puknut“, proto¾e i zde mají kuøáky na „háku“! K veèeøi máme tradièní míchaná vejce, padlo všech zbylých sedm kouskù a tradièní polévku ze dvou èínských sáèkù. Na ucpání ¾aludku si na závìr dáme tlustý krajíc chleba s máslem a tvrdý sýr. Hostinu završíme øádnì „sladkou kávou, „…si ukladame do tìla energiju na zitøek“! Asi vaøím móc dobøe a nebo si Chuck nikdy nevšiml co vlastnì jí. „Nigdy“ si toti¾ nestì¾oval!
Po veèeøi Chuck „kuøa vymyšla jak dale“! Nevíme toti¾ nic bli¾šího o turistickém BUSu a tak se po cca hodinì prohlí¾ení LP, mapy a u kafe v Chuckovi zrodil nový plán! Plán bez BUSu, ale s dojezdem našeho Blue Bird na parkovištì Tongariro Parks (LP-však varuje pøed velmi èasto vykrádanými auty!). Odtud pùjdeme 10 km do „sedla“ k sopkám (pøevýšení jenom 700 m ) a „kery“ z nas bude pøi silach“, tak na nìkterou z nich vyleze (další pøevýšení)?! Touté¾ cestou se pak vrátíme zpìt na parkovištì k autu. Celkem ujdeme cca 20 km a „cosik nahoru a dolu“. Plán jako víno bez BUSu, jenom „po svých“ a Tongariro Treck, sice v jiné podobì ale stejným rozsahem, bude splnìn!
Veèer jsme završili koupelí, kterou u¾ naše tìla beztak potøebovala! Zatímco Chuck si venku opìt krátce „puknul“, tak já jsem bojoval a bohu¾el znovu prohrál s kempovým PC. Tentokrát to byly jen „4 dollars“... Pøipomínám, ¾e bìhem naší dnešní okru¾ní jízdy jsme se opìt pozdravili se státní vìznicí...
Letecký pohled na Tongariro National Park kterému vévodí mnou, omylem dobytá, Mt.Ngauruoe, na kterou jsem „vlastnono¾nì“ vylezl –
jak nakonec zhodnotil Chuck. Zkrátka kdo umí ten umí!
Úterý 26. ledna, 8:30 a.m.
Dnešním cílem je „spáchat“ Tongariro Treck podle Chuckova vèerejšího plánu. Noclehování pak zvolíme nejspíše u¾ ve známém bush kempu?! Aè jsme to ráno ještì netušili, tak dnešní den byl nakonec dnem našeho velkého vítìzství!
Na snídani jsme proti našemu pøedsevzetí o èasném vstávání pøišli a¾ v 8:30 a.m. Jídelna kempu byla, kromì man¾elského páru výraznì staršího nás, u¾ prázdná. Dnes nás èeká výšlap dlouhý jen 20 km, s 3400 m pøevýšením vè. pøípadného výstup na nìkterou ze sopek (Chuckùv vèerejší souèet). Nechceme proto nic uspìchat. Klidnì snídáme, balíme stan a vyjí¾díme Mangatepopo Road a¾ na její konec, na odstavné parkovištì. Nad námi je krásné „slovanské nebe“ s obláèky - zvanými odbornì „cumulus mediocris“, sluníèko svítí a na parkovišti je èilý stavební ruch. Pøístupovou cestu pokrývají asfaltem a rozšiøují i závìreèné parkovištì, kde necháváme náš Blue Bird. Snad nás nevykradou…
Je pøesnì 10 a.m.a my zaèínáme náš dnešní trek. Ka¾dý z nás se svým batù¾kem plným jídla a pití vyrá¾íme pomalu vzhùru k sedlu. Australskou tradici jsme podvìdomì dodr¾eli, i tam jsme v¾dy zaèínali v 10 a.m. nebo i pozdìji… Zkrátka a¾ se trochu „oteplilo“! Pro nás loni v Austrálii to bylo „minimálnì 40 stupòù celsia, proto¾e „se nam za tepla lepe ohybaju kolena“...
Jdeme zpoèátku táhlým, mírnì se zvedajícím údolím kolem potoka a nikam nespìcháme. Stezka zaèíná strmìt kolem mizí vegetace a my procházíme starým lávovým polem – samé rezavé pecky…
Zpoèátku jsem šel volnì s Chuckem. Avšak v okam¾iku, kdy nás pøedešla kompletní èínská rodina – „mladší ta»ka mandarin se svoju, dìdek s babinu - vypadali tak na osmdesat?! a ètyry dìcka - dva kluci a dvì holky (asi tak 6 – 15 roku)“, zaèínám být mírnì nervózní... Kolem osmièlenné èínské rodinky poskakovali tøi horští vùdci, z nich¾ dva nesli mimoøádnì velké bágly. Jak se pak pozdìji ukázalo nesli v nich molitanové sedaèky zvané „podprdelníky“, sluneèníky, skládací zahradní stoleèky a ¾idlièky, pití a potraviny, ale „te¾ aj cosik“ morální síly pro nejmladší èleny rodiny. Tuto pozdìji potøebovali a to velmi...!
U „Soda Springs“, kde jsme s Chuckem chvíli posedìli, jsem znovu uvidìl konec u¾ velmi rozta¾ené èínské rodiny. Po chvíli odpoèinku jsem - tentokrát u¾ jen sám, bez Chucka, za nimi vyrazil.
Na chvostu rodinného prùvodu šly - nešly dvì asi 15tileté sleèny a nad nimi nesl úslu¾nì jeden z „vùdcù“ sluneèník - prùmìr asi tak 3 metry. Kdy¾ jsem je docházel, tak vùdce právì vytahoval „podprdelniky“ a nìjaké pitíèko. Ale sleèny vypadaly ještì „v poho“. Za dalším rohem jsem na stezce, která se prudce zlomila vzhùru, uvidìl a pøedešel dva plaèící a trucující Èíòánky. Nad nimi se stejným sluneèníkem v ruce stál další vùdce, kterému se u¾ nebezpeènì blýskalo v oèích. Naštìstí pro malé Èíòánky byl ta»ka „mandarin“ ještì nablízku a tak potøebné tìlesné tresty nebyly na poøadu dne, asi ale jenom zatím?!
Lávové pole z dálky a z blízka – to jsou ty rezavé „pecky“
Pohled zpátky k našemu parkovišti, cestou na sedlo…
V èele èínské výpravy šel pomìrnì svi¾nì „ta»ka“ mandarin s odevzdanì zamlklou man¾elkou, cupitající za ním, snad v „nazouváècích, v nìèem, co mi pøipadalo jako kimono“?!. S kratším odstupem se za nimi „potáceli“, snad, jejich rodièové. Ti vypadali u¾ od pohledu starší ne¾ my - ale kdo u Èíòanù pozná kolik jim je?! Já tedy ne! Tuto ètveøici jistil zbývající horský vùdce s nejvìtším batohem, který asi obsahoval i krytá mandarínská nosítka – nejspíše pak nafukovací, jsem záhy také pøedbìhl.Tou dobou byla jejich rodinná kolona u¾ skoro kilometrová a proto¾e stezka traverzovitì stoupala, tak jsem je mohl kontrolovat pohledem shora a¾ k sedlu… Kdy¾ u¾ jsem byl na sedle, vidìl jsem naposledy Chucka jak stoupá hbitì (!) vzhùru, ale výpravu mandarina jsem u¾ nikdy nevidìl. Chuck který je nakonec všechny postupnì pøedešel o nich také nic dalšího nevìdìl. Pøedpokládám, ¾e je nakonec všechny odnesli horští „vùdcové“ na parkovištì a ulo¾ili do jejich minibusu. Nocleh mìli beztak zajištìný a to nejspíše v Grand Chateau èi v jiném hotelu stejného poètu hvìzdièek. Stan asi nestavìli...
...a toto u¾ je moje sopka Mt Ngauruoe a zatím bez mrakù a je vidìt kousek stezky na sedlo s Cuckem v pravém dolním rohu na stezce…
Na sedlo jsem dorazil sám a mírnì zadýchaný... Z naši úmluvy u Soda Springs jsem si zapamatoval jen to, ¾e se ze sedla vyškrábeme na nejbli¾ší sopku. Asi jsem Chuckovi naslouchal místo ucha bøichem – nic nového pod sluncem, a tak jsem nakonec navštívil jinou sopku, ne¾ byl náš plán! Jsa ji¾ v mírném kyslíkovém dluhu, jsem usoudil, ¾e nejbli¾ší a typický ku¾elovitý sopeèný vrchol „Mt. Ngauruohe (2287 m) je ten náš „dohodnutý“ kopec.
Pohledem ze sedla mi pøipadal výstup lehký a jednoduchý. Zblízka to u¾ tak jednoduché nebylo! Hluboký sopeèný prach, nìkde jsem se propadal a¾ ke kolenùm, byl na 30ti stupòovém svahu shora zahøátý sluncem a zespodu sopkou. Doslova pálil i pøes turistické boty zn. Meinl, beztak urèitì vyrobené v Èínì… Samotný výstup pak probíhal dílem na slunci, dílem v mlze mraku, ve zmínìném horkém prachu a pod palbou shora padajících kamenù! Tyto byly zcela nepøedvídatelnì uvolòovány vystupujícími, ale i sestupujícími turisty nìkde v mraku nade mnou! Ve spleti výstupových nebo sestupových stezek, ponoøen v mraku, který se rozpadl nebo odletìl jen obèas, jsem cca 1 hodinu bloudil po svahu. Jedinou „výhodou“ byla skuteènost, ¾e jsem jen stoupal a zároveò vìøil, ¾e na vrchol døíve nebo pozdìji narazím - tj. ¾e tento nemohu minout! Nakonec jsem se pøimkl ke skalnímu ¾ebírku a dr¾el jsem se ho celé další 3 hodiny takøka a¾ ke kráteru – z cca 1900 do 2287 m. Naštìstí se obèas mraky rozestoupily a tak jsem mohl pøinést domù i fotky, svìdectví svého výstupu. Nahoøe jsem èekal dobøe hodinu na pohled do „studeného“ kráteru, neb jsem byl stále v bílém mraku...
Krása, krása, navíc ještì rùznobarevná krása, nikdy jsem nìco tak kouzelného nevidìl... a navíc jsem porazil sopku!
Pohled ze sopky kdy¾ se mraky rozestoupily.
Pohled z mé sopky Mt.Ngauruoe kdy¾ se udìlala díra v mracích, a tak to vypadá v kráteru nesoptící sopky (dole)
Pøi sestupu jsem však málem zahynul pod „rolling stones“, které uvedl do chodu ly¾aø, øítící se na sjezdových ly¾ích v mraku shora dolù - pou¾ívaje sopeèný prach namísto snìhu!
Opuštìný Chuck, který šel za mnou na sedlo a také porazil celou èínskou rodinu, si nakonec ze sedla odskoèil na dohodnutou Mt. Tongariro ( 1967 m). „Jeho“ sopka byla sice o fous ni¾ší té „mé“, ale zase byl tamìjší kráter obklopený rùznobarevnými jezírky a i „èmoudiky“ a hlavnì, nebyla tam mlha nebo mrak! Jeho fotky jsou tradiènì krásné a dokumentovali krajinu sopek, lávových polí lépe ne¾ moje fotky poøízené v mraku. Na zpáteèní cestì jsme se nesetkali. Já, proto¾e jsem šel kratší túru, jsem u¾ dvì hodiny spal na lavici parkovištì, ne¾ se „pukající“ Chuck s batohem plným kamenù z lávového pole objevil.
K veèeru jsme se vrátili do bush kempu, ale na maorku, se kterou pøedevèírem navázal známost, Chuck u¾ bohu¾el nenarazil. Škoda ztráty konverzaèního cvièení, které bylo zadarmo! Zato jsme narazili na partu mladých Nìmcù, z nich¾ jeden hrál docela pìknì na kytaru. Po tuèné veèeøi jsem se šel koupat do místní øeky a Chuck si mezitím „zakuøil u stolka s Nìmcama“. Na závìr po¾ádal kytarového virtuóza, aby mu zahrál „Lilli Marlen“- provokatér jeden! Ale dotyèný Chuckovi „do ucha“ nezahrál...
Dnešní den byl pro naši „pou»“ velmi úspìšný. Nejen¾e jsme Chuckùv nápad uskuteènili, ale díky mé navigaèní „chybì“ jsme dobyli sopeèné vrcholy dva!
Pokraèování pøíštì…
Karel Jankù
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora