Putování Novým Zélandem (12)

(zemí krásné přírody, stálých větrů, větrolamů, drátěných plotů a věstonických Venuší)

aneb Pouť dědoušků Novým Zélandem

Středa 20. ledna, 7:30 a.m.
Dnešní úkol je velice jednoduchý. Musíme bezpečně a včas překonat zbývajících 320 km do Christchurch, kde se naše skupina putujících dědoušků rozdělí. Tři dědoušci, Bojan, Jirka a Petr, poletí do Sydney a my, Chuck a já, pojedeme dál až na NIs.

Poznámka č.13
Už loni v Austrálii jsme se zamýšleli nad tím, jak hovorově vyjádřit množství padajícího deště. Bylo to především proto, že jsme se, já rozhodně, ještě nikdy nesetkali s tak intenzivním deštěm, jako v oblasti subtropické části SV Austrálie. Tehdy naše hlasování dopadlo takto (výsledky stále platí):

1. nejvíce deště dopadající na m2 určitě vyjádřil pan Kemr slovy: „Chčije a chčije“!,
2. menší množství deště dopadající na m2 je vyjádřeno českým příslovím: „Leje jako z konve“!,
3. pro menší množství deště, než v předchozím případě, má slovenčina přísloví: „Leje ako z krhže“! Zde jsme vyšli, možná, z mého chybného přesvědčení, že konev je větší „krhža“?!

Dnes ráno tedy „chčije a chčije“´, ale řekl bych, že možná i přilévají z konve a deště je tím pádem trochu víc! Počasí, nepočasí, času máme už málo a tak si dnes pojedeme prohlédnout kulaté kameny, ležící na pláži u Moeraki (LP- Maoři nazvali kameny Te-Kai-Hynak neboli koše na jídlo) na zdejší a slavné „Moeraki Boulders“(LP-narozdíl od pověsti, hovoří vědci o nabalených minerálech na pevné jádro z uhličitanu sodného, to vše proběhlo v jílovitém břehu, který postupně erodoval a během eroze se koule uválely do kulata…).

Dosti však vědeckým báchorkám o stvoření koulí! Je třeba na rovinu říci, že my (Chuck a já), kteří jsme viděli australské Marbel Devils, pevně věříme „naší“ teorii, že jediný, kdo zde mohl takovéto, ale i jiné koule ukoulet, rozházet po pláži a některé i rozsekat je pouze a jedině ON a rozhodně ne „matka příroda“! Ano, určitě je to dílo jednoho a téhož „genijalniho chlapa“ - nejkladnějšího hrdiny „všech kontinentů a i geologických dob - Chucka Norrise“!

Toto jsou slibované koule v Moeraki Boulders. Pánové právě „přemýšlí“kudy povedou zásadní úder abychom se podívali co se v koulích nachází, co je uvnitř?! 

...a takhle to nakonec dopadlo po zásahu Bojanovy „malíkové hrany“ pravé ruky - koule se doslova rozsypala…           

...ale dost možná, že mu na NZ pomáhal i Aaron „bo tu bylo třa nahazať aj cosik blacka, než ty gule uvalali, mluvi mi Chuck“, když si prohlédl místo činu! Kamenných koulí je tu celá řada, a protože byl zrovna odliv, tak jsme měli možnost si koule doslova ohmatat. Údajně zde bývaly koule jak velké, tak malé, ale i maličké. Velké a malé zde zůstaly, i když jsou už některé rozbité, ale maličké si dávno odnesli domů trofejí chtiví turisté z celého světa (cituji z LP!). Po rozluštění hádanky stran stvoření kamenných koulí – „pro nas to bylo jednoduche“, pospícháme dál, po SH1, na sever, do Oamaru (LP-město bylo založeno kolem roku 1800, původně velký přístav, část města je postavená z místního bílého pískovce - The Whitestone City, v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí především středu města a zbytku přístavu, kdysi bylo zlatokopecké centrum a dnes centrum zemědělské výroby). K další inf. z LP musím popravdě připomenout, že si každý přístav, v náplni své práce uváděl a i uvádí „odbavování antarktických expedic“ (LP), takže nevím… „Každé se todek hlasi k tomo, že te véprave na pól vepravoje - ož so z teho zmatené jak mladé tetřev“, jak be řek Olin z Lašťan“…

Oamaru, je zajímavé město, plné historických budov s monumentálním památníkem obětem obou WW na hlavní street. Velká část starého přístavu je plná opuštěných historických budov a podle LP-údajně jen zatím, čeká na své lepší zítřky.

Za pozornost stojí stále funkční „nejstarší obchod s velocipedy“ na NZ– z roku 1882! Musím si dodatečně zjistit, kdy se začalo kolovat u nás! Že by zde místní kolovali dříve, i Maoři? To se mi nechce moc věřit?!

Po dopolední prohlídce historické části města z Oamaru nás čeká poslední společná etapa. Potřebujeme ujet cca 200 kilometrů do Christchurch a tak dnes určitě přijde vhod Bojanova typická „pomalá“ jízda. Tam si naše „úderná dvojka“ vyzvedne auto pro jízdu do Picton (Lucka zajistila tentokrát Hondu Fit). Následně se Bojan a spol. ubytují v „zabukovaném“ hotelu a vrátí Pajero, kterým jsme cestovali po Jižním ostrově - Is. My pojede hned dál na sever a po dojezdu do Picton přeplujeme lodí na Severní ostrov – NIs do Wellington! Zbývající dědoušci zakončí „Pouť“, prohlídkou pamětihodností města a na druhý den odletí k Bojanovům do Sydney. Tak nějak by měla proběhnout dnešní a zároveň poslední společná část „Putování“!

Naštěstí a proti předpovědi přestává pršet a díky Bojanovi se náš plán stává skutečností. Do Christchurch přijíždíme s dostatečnou časovou rezervou. Díky človíčkovi v GPS jsme nejdříve našli „zabukovaný“ hotel pro kamarády a vzápětí i naši půjčovnu. V ní s Chuckem přebíráme auto na náš převoz do přístavu v Picton. Tentokrát v půjčovně raději nezkoušeli vyslovovat moje jméno, byl jsem u nich jen „voucher number“ na smlouvě! Problém nastal v okamžiku, když Bojan potřeboval včas vrátit auto. Kroužili jsme příměstskou čtvrtí plnou různých půjčoven aut, a ne a ne najít tu pravou – „tu naši“...Zatím v Hondě, jedoucí za námi, Chuck podával vrcholný výkon jak při řízení neznámého vozidla s volantem na opačné straně a v jízdě na silnici vpravo, tak i ve sledování vozidla v neznámém městě za plného provozu. K tomu všemu je ještě zapotřebí přičíst i „lítý souboj“ s automatickou převodovkou… Ještě, že má ty kapitánské zkoušky! Když se nám Chuck, jednou nebo dvakrát ztratil, tak jsem Bojana zastavil a v zoufalství vybíhám na silnici a mávám! Nakonec ale všechno dobře dopadlo a nikdo mně nepřejel… Bojan „svoji“ půjčovnu včas našel a Chuck našel nás. Shodou okolností jsme se po 45 minutách dostali tam, kde jsme původně začali hledat, přesněji řečeno na druhou stranu téhož plotu...
Jakmile Bojan vrátil Pajero, tak jsme se všichni nacpali k Chuckovi do maličké Hondy a začala naše poslední společná jízda. Chuck odvezl dědoušky do centra Christchurch – neboť kamarádi měli v plánu jízdu městem historickou tramvají! My, po „výsadku“ dědoušků v centru Christchurch, ihned vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím, tentokrát na NIs......

Teprve po našem příletu do Sydney jsme se dozvěděli o dalším průběhu onoho posledního dne naší společné pouti. V nastalém zmatku, po posledním společném odjezdu z nového hotelu, si naši dědoušci nezapamatovali jeho název?! A jako „naschvál, hanácke na sviňo“!, nebyl název napsaný ani na visačce hotelového klíče. Jejich výlet do města se posléze změnil v horor. Dědoušci se večer dvě hodiny projížděli městem v taxíku s chlapíkem za volantem, který nemohl pochopit, kam má dědoušky zavézt, když oni sami nevědí kam chtějí... Po dvouhodinové okružní jízdě městem dědoušky zachránil Bojan. Poznal ulici, ve které byl hotel, a tak vše dobře dopadlo! Jinak by asi dědouškové jezdili dodnes. Případně jen do vyčerpání náplně kreditní karty, což je asi totéž…
Zatím naše dobře jedoucí Honda Fit kopírovala jízdou po SH1 pobřeží, po kterém jsme už jednou jeli – a pojedeme ještě jednou na zpáteční cestě! Proti posledku dnes mrholí a pěkně fučí. Nám známá scenérie, kolem SH1, dostává jiný rozměr. Vlevo je sice stále železnice a nad ní pobřežní hory, ale zato vpravo je tentokrát hučící a pořádně „rozčilené“ moře. Je plné pěny a na břeh naráží největší vlny, jaké jsme kdy na NZ viděli...“, a že zme už cosik viděli“!

V 7 p.m. zastavujeme unavení, hlavně stálý řidič Chuck, na opuštěném parkovišti. Po chvíli hledání místa pro stan se rozhodujeme pro naše „první“ spaní v autě. Lůžková úprava sice v Hondě nejde ze sedadel vyloudit „ani náhodou“, ale nakonec jsme se „nějak“ poskládali. Spal jsem během noci jen asi hoďku, ale zato jsem napočítal 22 trucků a 7 vlaků – z toho dva houkající, které kolem nás hlasitě projeli. Koneckonců někdo nás přece musí hlídat a mít přehled... Velký cestovatel a zároveň řidič, Chuck, ležel celou noc nehybně v poloze „mumie“, do kteréžto se večer dostal postupným nabalováním jednotlivých vrstev oblečení na své mužné tělo! A potom, že nemůže spát, „spač jeden spavy“!

Pokračování příště…

Karel Janků

* * *

Zobrazit všechny články autora