Engadin – Vyznání krajinì
Poznali jsme tento cíp zemì s jinde nevidìnou panenskou pøírodou teprve pøed nìkolika málo lety, ale od té doby nás obdiv k tomuto kraji pøepadne poka¾dé, kdy¾ vjí¾díme do kantonu Graubünden na východì Švýcarska - vlasti kozoro¾cù a nejvýš polo¾ené prázdninové oblasti v Alpách. Zaène to u¾ krajinou kolem Churu, malého biskupského a souèasnì nejstaršího mìsta Švýcarska, kde lidé mìli svá sídla ji¾ okolo roku 3.000 pø. n. l. Ne nadarmo vyjí¾dìjí právì odtud proslulé panoramatické vozy po tratích zapsaných na seznamu svìtového dìdictví UNESCO, v¾dy» svìtoznámá a u¾ legendární letoviska St. Moritz s Zermattem, Davos, Klosters, Arosa, Flims a další le¾í jen coby kamenem dohodil! Tady jsou lákadlem prùzraèná ledovcová jezera a tyèí se tu i nejvyšší vrchol tohoto kraje, Piz Bernina (4049 m n.m.). K tomu, abyste horu zdolali, je ovšem nutné mít ledovcovou výstroj a patøièné fyzické vybavení.
Graubünden je nejvìtší, ale souèasnì nejøídèeji osídlený kanton, který má jen asi 26 obyvatel na km²! Máme-li vìøit statistikám, v Tyrolsku je to tøeba u¾ asi tøikrát tolik a v Zurichu dokonce témìø tøicetkrát! Samota v pøírodì je rozhodnì pøíjemná, tady ze mne padá pocit té zoufalé evropské pøelidnìnosti - a tohle se u cíle cesty v údolí Engadinu, rozdìleném na Horní a Dolní, ještì stupòuje. Tento kraj je známý stálým a dobrým poèasím, v¾dy» i proto má nedaleký St. Moritz ve svém znaku slunce!
Pøed luxusními støedisky a noblesními hotely dáváme pøednost spíš nìèemu menšímu. Unterengadin se svou nedotèenou, ryzí pøírodou je pøesnì to pravé!
Jak se blí¾íme romantickému jezeru Walensee a Heidilandu, zvedají se mocné skály takøka z nièeho a odevšad dýchá mýtus legendární dìtské hrdinky Heidi. Teï nám zbývá zvládnout u¾ jen mno¾ství serpentin a asi na dvacet tunelù a pøejet Flüeli Pass (2.383 m n.m), pøed lety v kvìtnu ještì podle silnice le¾el a¾ do výšky tøí metrù sníh... Letos jsme se skrz Vereinatunel dali pøepravit vláèkem – a jako mávnutím èarovného proutku se octli na místì cesty, v pùvabném horském mìsteèku Scuol (l243 m n.m). Pøed námi le¾í hluboká, sevøená údolí, do kterých se zaøezávají silnì zalesnìné horské srázy, zatímco po druhé stranì se rozkládají malebné vesnice s bohatou románskou kulturou, zahrady a louky.
Vilka, do které s mu¾em a naším jezevèíkem Ferdou jezdíváme, je tuto sezónu obsazená u¾ od dubna, naštìstí je takových mo¾ností ve Scuolu a bezprostøedním okolí víc, témìø ka¾dý druhý domek nabízí ubytování v létì v zimì. Hovoøí se tu tøemi jazyky - nìmecky, rétorománsky a italsky, ale dorozumíte se vìtšinou i anglicky a francouzsky, tohle si ¾ádá cestovní ruch, který je tu dùle¾itým zdrojem pøíjmu. V létì tu vládne pìší a vysokohorská turistika, v zimì hlavnì snowboarding a ly¾ování.
Je pøes 30° C, ale zahrady jsou v plném kvìtu, jak kdyby je tu zavla¾oval a peèoval o nì sám mocný vládce hor. Øíká se, ¾e Švýcarsko je jedna velká zahrada, a tady si to ovìøujeme na ka¾dém kroku. V zájmu pravdivosti je tøeba dodat, ¾e ta pøíkladná èistota u¾ není to, co bývalo, pøedevším ve mìstech. S liberální pøistìhovaleckou politikou a nárùstem cizincù hlavnì z východu a z balkánských státù, kteøí se sebou pøinesli i svoji kulturu „zbav se ihned a kdekoli všeho, co nepotøebuješ“, dá stále vìtší námahu si tuto povìst a poøádek udr¾et.
Ze zahradního bytu máme vyhlídku na lesy táhnoucí se po celém pohoøí, nad kterými se kol dokola zdvíhají tajemní tøítisícoví velikáni. Pøímo proti nám se tyèí Piz Pisoc (3173 m n.m), Piz S. Jon (3093 m n.m) a Piz Lischana (3105 m n.m), vedle i za nimi pak další a další. Nevedou na nì ¾ádné lanovky, tyto horské štíty jsou dobré jen pro horolezce a fotoaparáty.
Je èerven, ale ve skalních proláklinách le¾í sníh a lesknou se vodopády hrnoucí se dolù do údolí. Co dìlá toto místo tak nad jiné krásným? Vìnec hor s èapkami bílého snìhu, modøínové a borové lesy s jejich palouky a vùnìmi plnými horských kvìtin, vzduch èistý jako køiš»ál a pak louky, louky...
Na horách èlovìku obyèejnì nezbývá ne¾ šplhat vzhùru, tady v Engadinských Dolomitech, jak se této èásti Alp øíká, tomu není jinak. Naštìstí po úboèí vede všemi smìry nesèíslnì mnoho pìšin a cest, neodoláme a na jednu z nich smìrem na S. Jon, (kde je mo¾né zajezdit si na konich nebo tøeba poobìdvat v nefalšovaném Westernsaloonu), se vydáme ještì tentý¾ den k veèeru. Stanový tábor pod námi se zdá le¾et a¾ nebezpeènì blízko bouøícímu Innu, který se s rachotem øítí údolím. Tady mù¾e táboøit jen odvá¾livec, kterému nevadí výhrù¾ná symfonie øeky. Nemohu se nasytit pohledu na její mléènì bílé, divoké peøeje. Inn, rétorománsky En, je dlouhý 517 km, tedy delší ne¾ Vltava, pramení v pohoøí Platta, protéká celým Engadinem a teèe dál do Rakouska a Nìmecka, kde se v Pasovì vlévá do Dunaje. Po nìm dostal tento kraj své jméno, v rodné rétorománštinì toti¾ Engadin znamená Údolí Innu.Zatímco v lukách jsou zastoupeny snad všechny barvy, nìkteré lesní mýtiny jsou celé v bílé, o kus dál a¾ vyrazí dech palouky plné ¾lutých pantoflíèkù. Les je ponechán sám sobì, jako je tomu v národních parcích, kmeny a rozsochaté paøezy vroubí cestu posetou drobnými šiškami. Podle ní hedvábná tráva a rùznorodé traviny, jahodí a pampelišky a¾ do výše kolen, modrý a ještì modøejší lomikámen... Poprvé vidím nejen bílé, ale i divoké, výraznì rù¾ové kopretiny a v duchu si opakuju verše Jana Èarka, „Jen mít oèi k vidìní“.
Jarní rostliny pomalu odcházejí a vyrá¾ejí ty letní. Zatímco konvalinky a fialky dokvétají a pampelišky vysílají do svìta bílé padáèky, jedovatý bílý kokoøík, který miluje lesy, køoviny a dokonce i kamenité stránì, je v plném kvìtu. O trochu výš u¾ vyrazila modrá omìj, horská chrpa i hoøec, vzácnì objevím i bílou kýchavici a lilii zlatohlavou. (Nejsou to krásná jména? Jen je, pìknì prosím, berte ode mì s rezervou!). Znovu a znovu mì uvádìjí v ú¾as divoké kvìty svìtlemodrého klematisu s fialovým støedem, jeho plaménky se jakoby odnikud šplhají po kmenech vzhùru. K tomu ta svì¾í vùnì borovic a modøínových lesù! Co s filosofií, øíkám si, proè jsem se nezajímala tøeba o botaniku?
Scuol samotný je romantické mìsteèko s evangelickým kostelíkem zdobeným románskými vì¾emi, kašnami a úzkými ulièkami. Staré domy, tak typické pro Engadin, mají klenuté vjezdy, malovanou sgrafitovou výzdobu a pøed sluncem hluboko vsazená malá okna s háèkovanými záclonkami. Prostì romantika!
Co zákoutí, to nová scenérie, co námìstíèko, to jiná kašna s minerálním pramenem, od tìch nejprodávanìjších a nejchutnìjších, a¾ po ty ménì a úplnì nechutné, ale kdo ví, tøeba o to léèivìjší? Nabrat si nìjaké to zdraví chodíme ka¾dý veèer. Bezprostøednì tady v mìsteèku si mù¾eme vybrat z pìti pramenù, ale v pøilehlém okolí je jich prý nìco kolem dvaceti. Chceme noc strávit v pohodì a neudìláme u¾ tuté¾ chybu co pøed lety a prameny nemícháme... Na cestu domù máme pak pocit, ¾e jsme dostateènì zásobeni kaliem, kalciem, magnesiemi, ¾elezem a nìjakými dalšími prvky. V poslední dobì koncentrace nìkterých pramenù bez zjevných pøíèin slábne, proè se tomu tak dìje, se nadále zkoumá.
Terapeutické úèinky zdejších pramenù jsou známy u¾ od 14. století a tento vìhlas se postupnì rozšíøil do celé Evropy, tak¾e dnes sem pøijí¾dìjí turisté z domova i zdaleka. V ka¾dém pøípadì z existence teplých minerálních pramenù tì¾í zdejší øímské termální láznì, které jsou terapeutickým centrem a první svého druhu ve Švýcarsku. O aktivní odpoèinek a pocit neobyèejného uvolnìní a tìlesné i duševní harmonie se tu stará sauna a soustava bazénkù s víøivkami s vodou horkou, studenou i slanou, ve které víøí zrnka soli. Zaplavat si ve venkovním teplém, architektonicky velkoryse øešeném bazénu s pohledem na horské panorama, dát se opeèovávat podvodními masá¾emi, anebo jen le¾et na vodì a nechat se unášet proudem je rozhodnì zá¾itek, který hned tak nevybledne z pamìti.
Hned druhý den u¾ tradiènì vyrá¾íme na San Charli (1810 m n.m). Val S-charl je od svìta odøíznutý horami. V obci je jen asi 13 domù se stálými obyvateli v létì v zimì, kostelík a dvì restaurace s mo¾ností ubytování. V zimì se sem dostanete jen na saních ta¾ených koòmi. Silnice vtesaná do skal nad kolmými propastmi a srázy, které hloubkou vyrá¾ejí dech, je zatì¾kávací zkouškou pro øidièe a potkat v odvá¾ných serpentinách vozidlo, nebo dokonce velké postauto, není právì pøíjemné. Naštìstí pravá sezona ještì nezaèala. Obdivuju cyklisty na horských kolech, kteøí stateènì zvládají prudké stoupání.
Cestou zastavujeme na nìkolika odpoèivadlech a vychutnáváme pohled do divoké kamenité rokle. „Pozor, nemáš padák,“ varujeme našeho Ferdu, který u¾ má jeden nebezpeèný pád do propasti za sebou.
Øeka Clemgia vlévající se dole ve Scuol do Innu se tváøí tak nevinnì, ¾e výstra¾né tabule vyzývající k rychlému opuštìní koryta, kdyby zaznìl výstra¾ný signál, tu jsou skoro k smíchu.
„Náhrobky“ z navršených kamenù a kamínkù mezi kleèí borovic pùsobí a¾ trochu tajemnì, skoro jako nìjaké dávné pohøebištì nebo jako po návštìvì mimozemš»anù, ale rychle pøidáváme ten náš, v¾dy» se sem ještì nìkdy chceme vrátit, ne?
O kus výš u pøehrady se mù¾eme podívat do hornického muzea, které je výpovìdí o dobì, kdy se tu tì¾ilo støíbro a olovìná ruda. Hned další zastávka platí ovšem Medvìdí stezce. Pøed lety jsem tady udìlala svou první zkušenost s medvìdem, bohu¾el jen z borovicového døeva, zato s o nic ménì hrùznými tesáky.
Takových døevìných skulptur je tu ukryto víc. Na jiném místì si mù¾ete potì¾kat nìkolik batohù s kameny a tak si ovìøit, o kolik kg tenhle vše¾ravec musí ka¾dý mìsíc pøibrat, aby byl na zimu dobøe obalený sádlem... Stopy po opravdových huòáèích ani typicky rozbrázdìnou kùru stromù, na které si medvìd ještì pøed chvílí brousil drápy, jsem bohu¾el hledala marnì. Pøesto v této mystické divoké pøírodì, kde o¾ívají i horští skøítkové, medvìdi ¾ijí.
Tato èást údolí pøímo sousedí se švýcarským Národním parkem zalo¾eným roku 1914 coby prvním v Evropì. Park tím následoval americký Yellowstone a vytkl si i podobné cíle – ochránit jedineènou floru a faunu a umo¾nit jí se rozvíjet bez lidských zásahù. Náš Ferda v Národním parku nemá co pohledávat, jen¾e tu narazil na bobky kamzíkù a není k udr¾ení.
Projít park celý by bylo otázkou dobrých sedmi dní. Toho, kdo se sem vypraví, èeká nedotèená pøíroda, a kdy¾ bude mít štìstí, bude moct pozorovat kamzíky, kozoro¾ce i jeleny, a docela jistì i svištì a orla.
Švýcaøi jsou rození turisté, turistika je nejmilejším, vpravdì národním sportem. K ní neodmyslitelnì patøí i ohled k pøírodì a okolí. Dìti se odmala uèí, ¾e ke krásným zá¾itkùm patøí i vzájemný respekt a mám pocit, ¾e málokterý národ je tolik hrdý na svoje památky a pøírodní dìdictví.
Výjezd pomìrnì drahou gondolou na Motta Naluns ((2.146 m n.m) a pohodlná vycházka smìrem na Prui èlovìka odmìní krásnými výhledy, za ka¾dou serpentinou nová, a ještì krásnìjší scenérie. Tato oblast je pøímo protkaná bì¾kaøskými trasami i ly¾aøskými sjezdovkami, prùvodce tvrdí, ¾e jich je 80 kilometrù, a v zimì je tu k dispozici 11 nejrùznìjších vlekù a lanovek. Vedou èásteènì modøínovými lesy i bezlesými svahy. Dvanáctikilometrový sjezd do vesnièky Sent si vyslou¾il název„sjezdovka snù“. Kdo má rád túry na horských kolech a paragliding, lety padákem, najde tu malý ráj. Teï v létì je cesta na Prui vyhledávaná pøedevším staršími turisty a rodinami s dìtmi, tìm ji po celé délce zpestøují tabule s pohádkou na pokraèování a být to v sezónì, byl by to druhý Václavák.
Louky voní senem. Kde nejsou poseèené, zlatí se pampelišky a svìtlounce fialová vrbovka úzkolistá. V pøímém sousedství voòavého thymianu a alpských bílých i modrých fialek kvete modrý orlíèek a jestli se nemýlím, i ¾lutý vstavaè. Náš Ferda vítá, ¾e tu všude zurèí nìjaký pramének nabízející osvì¾ení.
Koneènì Prui (2064 m n.m). Dostat se sem mù¾ete z vesnièky Ftan i sedaèkovou lanovkou, samotná tahle cesta, kdy¾ pod vámi všechno kvete a voní, je úchvatná. Tady v restauraci je dnes koneèná. Pøíjemné všude na horách jsou pohodové ceny v hospùdkách a restauracích. Neplatí se tu toti¾ ¾ádná horská pøirá¾ka, prostì lidovky, a tak si na typicky švýcarských rösti se zapékaným sýrem mù¾e dovolit pochutnat i Ferdík, jen mu je musím k obveselení ostatních pøedem vyfoukat! Je to dietní chyba, no ovšem, ale pro jednou snad nebude zle! To jsme si ještì nevšimli, ¾e tu mají pro pejsky i PSÍ BAR, samoobslu¾né pohoštìní gratis, a ne¾ si uvìdomíme, kam Ferda neustále odbíhá, má v sobì nìkolik poøádných porcí Frisca navíc. Všichni si pak mù¾eme zalenošit v lehátkách nebo „kukaních“ podobných tìm, jaké mívají proti vìtru u moøe na severu, a obdivovat panorama hor. Pøed lety jsme se dolù z Prui rozhodli vrátit po svých a pohodlná douhodinová túra panenským lesem se protáhla na bezmála hodiny ètyøi. Pøesto¾e to byl jedineèný zá¾itek, radìji cestu nazpìt volíme opìt z Motty gondolou.
Je mo¾né se nasytit horami? Pak se nabízejí výlety do pùvodních horských románských vesnièek. Lavin, Sent, Guarda, Susch nebo Ftan jsou ty nejznámìjší a nezklamou pøedevším turisty, kteøí se zajímají o památky a stavby. Stoupáme úzkými dlá¾dìnými ulièkami a odivujeme námìstí s kašnami i kamenné horské domy s malovanými fasádami a sgrafity. Malebná kulisa hor je neodmyslitelná.
Také se mù¾ete vydat do 350 let staré vesnièky Ardez, nad kterou jako strá¾ stojí zøíceniny hradu Steinsberg.
Chcete se vrátit domù mladí a krásní? V tom pøípadì se nabízí výlet do Tarasp- Vulpera (1.250 m n.m) s øadou ozdravných minerálních pramenù. Pro¾ili jsme tady jeden z dalších perfektních dnù.
„Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému“, napsal pøi svém pobytu švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt, který nìkde tady meditoval a hledal inspiraci. Zámek Tarasp pochází z 11. století, to znamená, ¾e se tyèí nad øekou Inn u¾ témìø tisíc let. Nìkolik minusù má pøesto – vedou k nìmu nekøes»ansky vysoké schody. Naštìstí je vidìt odevšad u¾ zdaleka a nenechává na pochybách, ¾e právì on je znakem nejen stejnojmenné vesnice pod sebou, ale vùbec celého Unterengadinu. Vesnice má jen pár stovek obyvatel, ale dík léèivým alkalickým pramenùm obsahujícím Glauberovu sùl, pìt hotelù. Kdysi dávno byla dosa¾itelná pouze z Tirol, dnes je to malé mondénní støedisko s mo¾ností ubytování od drahých hotelù s tenisovými kurty, koupalištìm v pøírodì a golfovým høištìm a¾ po levnìjší bydlení v privátì.
Teplomìr od rána šplhá ke tøicítce a stále toho nemá dost. Necháme prohlídky stranou a volíme pohodovou procházku smìrem na Pradellu. Namísto nechránìnými luèinami vybíráme cestu stinným lesem. Jde sem chlad od øeky, Inn pod námi prská a vyhro¾uje, navíc je na téhle cestì plné romantiky stále co obdivovat. Poøád nové a jiné chrpy, (v¾dy» co by to bylo za pøírodu, kdyby v ní nebyly ¾ádné výjimky?), poøád nové a jiné traviny kvetoucí od starorù¾ové a¾ po hnìdofialovou a s kvìtenstvím tak drobným a jemným, ¾e pøipomíná obrazy starých japonských mistrù, borovice obsypané šištièkami i velikány vyvrácené bouøí i s koøeny.
Vesnièka Pradella se skládá jen z nìkolika málo stavení a v tom horku vypadá jako na vymøení. Osvì¾íme se z pramene, zamítáme jít dál ke kláštìru Sur En a utíkáme se znovu pod ochranu lesa.
Snáší se veèer. Vodotrysky zavla¾ují louky a zahrady, cítíme se pøíjemnì znaveni a v tichosti pozorujeme barvy duhy klenoucí se nad krajinou jako po¾ehnání a lámající se ve svìtle pohasínajícího slunce. Pøehrávám si v duchu jednotlivé zá¾itky a dojmy a vím, ¾e odtud budu èerpat ještì i po návratu z dovolené a kdo ví, tøeba zas a¾ do pøíštího léta. I ve snu pùjdu po mìkkých, vøesovištìm vystlaných pìšinách mezi kleèí borovic a nízkých modøínù, ucítím vùni šišek a jehlièí a uslyším huèet Inn...
Kdy¾ jsme se pøed lety poprvé podívali do tohoto kraje, doufala jsem, ¾e se do tohoto krásného cípu Švýcarska vprostøed úchvatné horské scenérie Alpských štítù ještì podíváme. Splnilo se nám to, ale proto¾e je èlovìk neskromný a prosí ještì o jeden den a ještì o jeden krajíc, chci vìøit, ¾e ani tentokrát to nebylo naposled.
Blanka Kubešová
* * *
Fotografie z archívu autorky
Kolá¾ s básní Jana Èarka pro SeniorTip © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky