Zlobohynì
I antický svìt vìdìl, ¾e na svìtì se dobro potkává se zlem, a tak není divu, ¾e i zlo a nenávist mìlo svá bo¾stva. Kdy¾ tak o tom pøemýšlím, spíše bohynì, ale to by nebylo spravedlivé tvrzení. On takový Hádes nebo Poseidon také umìli být zlí, ale byli to Diovi bratøi a protekce patrnì fungovala u¾ tenkrát.
Mo¾ná si ještì vzpomenete, ¾e v Paridovì soudu sehrálo svou roli jablko sváru, které vìnovala pøíslušná bohynì, a
pøispìla tak ke zkáze Tróje. Podobnì si mo¾ná vzpomenete, jak pronásledovaly Oresta Erynie, nebo také Lítice, pro Øímany Furie, co¾ je jenom latinská varianta pro bohynì zla. Tou nejznámìjší bohyní zla je Alléktó – byla ve svém hnìvu nejnesmiøitelnìjší, a proto byla také nazývána Bohynì nesmiøitelného hnìvu. Druhá je Tísifoné – mstitelka vra¾d, a tøetí Megaira – závist. Mìli bychom vìdìt, ¾e Erynie byly velmi obávané, jejich pùvod snad byl starší, ne¾ bo¾stva Olympu. Zrodily se prý z krve Urana, Diova pøedchùdce. Mìly vlastní zákony, tvrdì stíhaly vra¾dy, zejména mezi èleny rodiny, neunikli jim ani køivopøíse¾níci. Trestaly a pronásledovaly viníky hlavnì tam, kde selhalo uplatnìní zákonù lidských. Provinilce bez slitování štvaly z místa na místo, nenechaly je ani vydechnout.
Velmi mne ve Starovìkých bájích zaujala charakteristika Megairy, bohynì závisti.
„Sedìla na zemi a právì pojídala zmijí maso, pokrm zlé zloby. …Jakmile poznala spanilou bohyni v krásné zbroji, zaúpìla a zkøivila zlou tváø v¾dy smrtelnì bledou. Byl to pøíšerný zjev. Celé tìlo mìla vyzáblé, dívala se úkosem, nikdy zpøíma, zuby mìla sinalé hnisem, hruï zelenou od ¾luèi a jazyk podlitý jedem. Neznala smích, a jen tehdy, kdy¾ spatøila nìèí bolest, rty se jí stáhly k zlému výsmìšku. Neznala spánek, nebo» zlé starosti jí nedaly spát. Kdy¾ uvidìla nìèí úspìch, chøadla, u¾írala se závistí a bezmála se udusila bolem. Stále sou¾ila jiné a pøitom su¾ovala i sebe samu.“
Všechny tøi prý vypadaly hrùznì – ohyzdný oblièej, oèi podlité krví, kolem nich kroutící se zmije. Místo prstù mìly ostré drápy. Pobývaly v hrobech. Mívaly psí hlavu, opeøené tìlo, netopýøí køídla. Kudy se ubíraly, nièily na lukách kvìtiny, spalovaly zeleò rostlin a maøily kvìty. Poskvròovaly svým dechem domy i mìsta.
I starovìk mìl tedy své zombí, pøíšery a dìsivé sny. Pravdou ovšem je, ¾e Erynie slou¾ily i právu a poøádku na zemi, a jejich furioso nastupovalo a¾ tam, kde selhávaly zákony lidské. I zlo patøí k našemu svìtu.
Øeèeno s klasikem: lidské, tak lidské!