Cesta po Indonésii
aneb Jak jsem nabìhnul na vidle (1)
Cestovatele a podobné dobrodruhy jim¾ pramálo zále¾í na ¾ivotì, jsem v¾dycky pokládal za nerozumné pošetilce. Jo, jezdit po civilizované Evropì, spát v pìtihvìzdièkových hotelech a trávit vìtšinu èasu lenošením u hotelového bazénu nebo na zlaté plá¾i, tomu ještì tak rozumím a snad bych se nechal i pøemluvit k tomuto druhu turistiky. Avšak vydávat se do zemí zaostalých, zemí tøetího svìta s nám naprosto cizí kulturou a zvyky, pova¾uji za hazard, kterému se støízlivì uva¾ující, rozumný èlovìk zákonitì musí vyhnout.
Alespoò takto jsem a¾ donedávna uva¾oval. A pak jsem nabìhnul na vidle! Nechce se mnì vìøit, ¾e jsem ztratil jakýkoliv zdravý úsudek a nechal se dcerkou pøemluvit, abych jí a její rodinku navštívil v Jakartì, hlavním to mìstì našeho severního souseda Indonésie.
Dovolte mnì vysvìtlit
Naše dcera ne¾ije v této zemi z dùvodù pomatení mysli nebo proto¾e by jí Indonésie uhranula. V Jakartì ¾ije s man¾elem a dcerkou z mnohem prozaiètìjšího dùvodu. Jak ona, tak náš ze» v této metropoli s více ne¾ 12 miliony obyvateli toti¾ pracují. V Jakartì bydlí ji¾ tøi roky a tak na nás naléhala, ¾e je na èase, abychom je pøijeli navštívit. Její usilovné škemrání spolu s pøíslibem pøekrásné dovolené v exotické Indonésii v teplíèku zpùsobilo, ¾e jsme nakonec podlehli, naskoèili na špek a tøítýdenní cestu slíbili. Dcerka byla radostí bez sebe a i obyèejnì nerudý ze» se usmál. Nejvìtší radost mìla naše vnuèka, která vzrušením zaèala pištìt takovým zpùsobem, ¾e jsem hodil starostlivý pohled na Máòu a koutkem úst procedil jestli vnuèka bude takto jeèet, ¾e to nervovì nevydr¾ím a bude po dovolené.
Cesta do Indonésie nezaèala dobøe. Krátce pøed odletem byly náhle prostory melbournského letištì z bezpeènostních dùvodù evakuovány a mnì na èele naskoèily první vrásky. Po dovolené jsem mìl tváø vrásèitou jako stará babka, ale nebudeme pøedbíhat událostem. Létání toti¾ z hloubi duše nenávidím. Ano, jsem poseroutka a pøi ka¾dém letu se chvìji jako osika a po zdárném pøistání dìkuji Bohu, ¾e to dobøe dopadlo. Je nabíledni, ¾e mé obavy jsou pøikrmovány televizními epizodami populárního seriálu Air Crash Investigations, který jako blb vìrnì ka¾dý týden sleduji. A teï poletíme témìø osm hodin leteckou spoleèností neslavnì proslulé Garuda Indonesia, která mìla celkem donedávna zakázané lety do Evropy kvùli tomu, ¾e z nebe stroje padaly jako hrušky ze stromù!
Štìstí stálo tentokráte pøi nás, proto¾e let se odehrál bez vzrušení a znepøíjemnily ho pouze dvì ucpané, dovedete si pøedstavit asi èím, toalety. Tak¾e na nás, prostatou su¾ované staøíky, zbyly pouze dvì další, které jak¾ tak¾ fungovaly a které krásné letušky zpøíjemòovaly neustálým rozprašováním vonných sprejù.
Pøi pøistávání jsem propadl panice, proto¾e jsem si nedovedl vysvìtlit jak pilot mù¾e vidìt skrz husté a nízké mraky nad Jakartou. Rozumovì jsem si sna¾il vysvìtlit, ¾e urèitì musí mít na palubì nìjaký budíèek èi hejblátko, které mu v této situaci pomù¾e.
Hlavní mìsto Indonésie Jakarta na ostrovì Jáva nás pøivítalo nehorázným vedrem a skoro 100% vlhkostí vzduchu. Neúprosná horka, ve kterých se èlovìk cítí jako v prádelnì okam¾itì promìní odìv v jeden potem zmáèený cár. Vedra, ve kterých èlovìk ztratí veškerou energii a chu» k ¾ivotu nás pronásledovala po celý èas pobytu v Indonésii. První, co èlovìka napadne je, jak vùbec v takovém klimatu mohou lidé venku pracovat a nebo se milovat. Fuj tajbl!
Z ponurého, neklimatizovaného letištì hem¾ícího se muslimy nás zachránila dcerka a vítaná klimatizace jejího na pomìry luxusního auta, které se hlemý¾dím krokem vydalo na nekoneènou cestu domù. Ne ¾e by to byla cesta pøíliš dlouhá, ale nekoneènou jí udìlala zácpa aut, o které se nikomu nezdá ani v tìch nejhroznìjších snech. Co se dìlo na tøí a ètyøproudové “dálnici” bez vyznaèených pruhù, se nedá popsat. Tisíce skùtrù, aut, dodávek, polorozpadlých náklaïákù a vozidel, které nelze nijak oznaèit se sna¾í dostat do svého cíle. Dìje se to tak chaoticky, ¾e jsem nejdøíve s oèima dokoøán tupì zíral a posléze oèi radìji zavøel, proto¾e jsem nechtìl být svìdkem ¾ádného neštìstí. Samozøejmì, ¾e tisíce vozidel zamoøuje vzduch výfukovými plyny, tak¾e pøes hustý smog nevidíte ani mrakodrapy v centru Jakarty. Ano ty husté, nízké mraky jimi¾ si letadlo razilo cestu k pøistávací ploše nebyly mraky, ale hustý smog! Díky našemu indonéskému øidièi, kterého dcerka zamìstnává, a který se v zácpách cítí jako doma, jsme za dvì hodiny dorazili do oázy klidu a míru-dcerèiny residence.
Další co vás kromì vìcí, které se na silnicích nejenom Jakarty, ale Jávy jako takové dnes a dennì odehrávají, praští do oèí, je neuvìøitelná bída, špína a bordel na ka¾dém kroku. Vedro, otevøené stoky, slumy, chudoba, vìènì kouøící chlapi polehávající mezi odpadky, polorozpadlé stánky prodávající prkotiny, vùnì jídla, smrad civilizace, to jsou vìci, které turistu praští pøímo mezi oèi. Kdo navštívil chudší zemì Asie dobøe ví o èem mluvím. Co však vùbec nejvíce na jednoho dopadne jsou pøíkré kontrasty, které vedou k zamyšlení proè v dìjinách lidstva dochází ke krvavým revolucím, pøi kterých se zakroutí krkem zkorumpovaným jedincùm, kteøí ¾ijí v pohádkových vilách s bazény, nìkteré, jako v našem pøímém sousedství, pøímo s golfovými høišti, oddìleni od lúzy ostnatým drátem, vysokými zdmi a obezøetnými strá¾emi. Takto je tomu v Jakartì. Uzouèké, vyprahlé a špinavé ulièky náhle pøechází v tropickou zeleò, která lemuje bájeèné vily milionáøù s jejich nekøes»ansky drahými automobily. Další otázka, která se nabízí a která vás donutí k zamyšlení je, kdo v této chudé zemi financuje oslnivé mešity, které vás ji¾ ve ètyøi hodiny ráno budí svým halekáním, pobízejícím vìøící k první z pìti povinných modliteb za den.
Ano, Islám je na ka¾dém rohu. Je nerozluènou souèástí ka¾dodenního ¾ivota Indonésanù hlavnì na Jávì. “Pane, prosím, abyste mi dovolil se jít pomodlit k Alláhovi,” znìla velice èasto SMS-ka našeho øidièe, který zkrátka musel. Samozøejmì, ¾e jsme mu povinné modlitby povolovali.
Opìt se musím vrátit k dopravním zácpám, proto¾e s nimi ¾ijete od rána do veèera. Jako v ka¾dé civilizované zemi vèetnì Austrálie, se v Indonésii jezdí na levé stranì. Uèinit zahnutí doprava je pro jedince neznalého situace nemo¾ný manévr proto¾e máte v protismìru nepøetr¾itou tsunami vlnu skùtrù a automobilù. Z prekérní situace vás však poka¾dé vyvede šílenec, který se vìnuje dirigování dopravy. Ne policajt, ale chlápek, který se vrhne do vøavy aut a vztyèením ruky se sna¾í vlnu v protismìru zastavit, aby vám dal pøíle¾itost zahnout. Tito jedinci, které vidíte prakticky na ka¾dé køi¾ovatce dostávají od š»astných øidièù pár rupií za vykonanou slu¾bu. A další skuteènost nad kterou se turista pozastaví je ta, ¾e motoristé nikdy neztrácejí hlavu a nervy. Holt se dovedou s dopravou vypoøádat. Jedou si tìch svých nejvíce 15 kilometrù za hodinu, jsou ohleduplní a nanejvýš zatroubí, aby nechali vìdìt, ¾e jsou témìø pod vašimi koly nebo díky vám ve smrduté škarpì. Policajti, aby se neøeklo, bezradnì øídí dopravu, ale nikdo je nebere vá¾nì. Mají pøes ústa roušky, aby v to s nimi v tìch výfukových plynech pøe¾ili bez újmy na zdraví. Proè mají u silnice zaparkovaná policejní auta je mi záhadou, proto¾e stíhat za prohøešek nìkoho nemá vùbec smysl.
Policistù, spoleènì se smìsicí pøerùzných security strá¾í, které vás mají chránit pøed mo¾ným terorismem, a kteøí vìtšinou neèinnì postávají takøka na ka¾dém rohu, je pøehršle. Zrcadly vám prohlí¾ejí spodek auta, kdy¾ si jedete do místního konzumu koupit pivo, nebo x-rayem, který známe z letiš», vám prohlí¾ejí tašky ne¾ vstoupíte do obchodního støediska. Bylo mnì vysvìtleno, ¾e hrozba terorismu visí nad Indonásií jako Damoklùv meè a je lépe být obezøetným ne¾ litovat. Nejde však pouze o terorismus. Indonésie má bohu¾el smutnou povìst co se týká krajního násilí mezi rùznými komunitami. Tak napøíklad bìhem Asijské ekonomické krize v roce 2002 na násilí zaplatilo ¾ivotem podle skrovného odhadu pøes 1700 místních èarodìjù, na které se poøádaly hony v západní Jávì. Kdokoliv byl rozbìsnìným davem oznaèen za šamana nemìl nadìji na pøe¾ití. Neš»astníkovi byla maèetou s»ata hlava, která byla nabodnutá na kolík a nadšeným davem ukazována ka¾dému, kdo mìl ¾aludek se na tuto hroznou podívanou dívat. Bezhlavá tìla byla za vítìzného pokøiku vláèena za skùtry ulicemi vesnic. Všechny tyto vìci, o kterých jsem si èetl v pohodlí dcerèiny klimatizované vily, ve mnì vzbuzovaly strach a hlubokou nedùvìru v místní obyvatelstvo.
Lidé se však zdají být dobrosrdeèní. Váš pozdrav vìtšinou opìtují s usmìvavou tváøí, tak¾e nemáte pocit, ¾e by vám nìkdo vrazil kudlièku do zad. A¾ na policajty!
Zdejší policisté patøí mezi nezkorumpovanìjší slo¾ku ve spoleènosti a lidé se jich bojí jako èert køí¾e. Policejní zvùli jsme pro¾ili na vlastní kù¾i. Bìhem cesty do západní Jávy, kam jsme se jeli podívat na doutnající sopku, nás zastavil policejní zátaras. Tlustý, od neštovic poïobaný polda po¾ádal o papíry k vozu, které naneštìstí øidiè pøedlo¾it nemohl, proto¾e byly v Jakartì, kde èekaly na obnovení. A nastal malér. Náš Indonéský øidiè nám se strachem rozechvìným hlasem oznámil, ¾e nám policie zkonfiskuje auto, pakli¾e ovšem nezaplatíme bratru $50, co¾ je ovšem na místní pomìry pìknì mastná pokuta. Inu, co se dalo dìlat. Dcerka zaplatila, policajt peníze ztopil ani¾ by vydal jakékoliv potvrzení a dovolil nám pokraèovat v jízdì. My jsme nadávali, øidiè si utøel pot z èela a mumlal cosi o policejní korupci. Nebudete vìøit zrovna tak jako jsme tomu nemohli vìøit my, ale ani ne za dva kilometry se situace do puntíku opakovala. Kdy¾ se dcera ohradila, bylo jí øeèeno, ¾e jde o jiný policejní distrikt, a nezbývalo ne¾ vypláznout dalších 50 dolarù, které si slu¾bu konající policista vsunul do zadní kapsy, a být rádi, ¾e to ještì takto dopadlo. Èlovìk se v takové situaci cítí naprosto bezradný a hlavnì bezmocný. V duchu proklínáte tuto zemi a zkorumpovaný systém, ale je vám to úplnì k nièemu. Vùbec si nedovedu pøedstavit co by se stalo, kdyby policajti svou hrozbu vyplnili a opravdu nám auto zkonfiskovali. V odlehlé èásti Jávy, kde ještì nedávno lidem nabodávali hlavy na kolíky…
Krajnì nepøíjemnou situaci nám naštìstí vynahradilo pár dnù strávených v idylicky krásném prostøedí resortu u jezera plného zlatých ryb, nedaleko od doutnající sopky, do její¾ kráteru jsme pøíští den hrdinnì vylezli.
Vesnièka, která resort obklopovala byla jako ze støedovìku. Ostatnì takovým dojmem na nás pùsobily témìø všechny vesnice. Špína, odpadky, krysy, otevøené stoky, zácpy dýmem chrlících skùtrù a…krásné, vymydlené dìti.
Stovky dìtièek, dìvèat s muslimskými šátky, všechny jako ze škatulky, poskakujících a švitoøících jako všechny dìti na svìtì, neuvìdomujících si marast kolem. Napadá vás jaký ¾ivot na nì asi èeká. Toté¾ lze øíci o v¾dycky upravených ¾enách. Nikoliv však o vìènì umolousaných, stále kouøících mu¾ích. Na kouøení Indonésie døíve nebo pozdìji tvrdì doplatí. Zatímco v civilizovaném svìtì je kouøení stále více odsuzováno a cena cigaret je tak vysoká, ¾e se doufá, ¾e si mladí lidé nebudou moci cigarety dovolit, Indonésie je nezodpovìdnými koncerny zaplavována tak levnými tabákovými produkty, ¾e si i ten nejchudší èlovìk mù¾e s chutí zapálit.
Kontrasty turistu pøekvapí na ka¾dém kroku. Na jedné stranì nehorázná špína oproti které nikdo, kromì prudkých deš»ù, které odpadky kamsi odplaví, nic nedìlá, a na druhé stranì komické pohledy na metaøe nasazující ¾ivoty zametáním ètyøproudové výpadovky. Èlovìk si neš»astnì povzdechne a uvìdomí si, ¾e alespoò takto je nìkdo zamìstnán a bude moci u¾ivit rodinu. V zemi, kde neexistuje sociální zabezpeèení je práce lístek k pøe¾ití.
Samozøejmì, ¾e ne všechno je na Jávì špatné. Staèí zavítat na populární safari, která se prý vyrovná tìm nejlepším na svìtì nebo navštívit jedno z mnoha supermoderních nákupních støedisek, které sice témìø zejí prázdnotou, ale máte-li na to, mù¾ete si koupit ty nejpøepychovìjší znaèkové vìci. Jakarta se rovnì¾ mù¾e pochlubit nádhernou moderní architekturou ve støedu mìsta, kde mrakodrapy lemují zelené bulevardy. Škoda, ¾e je pøes vìèný smog nemù¾e èlovìk shlédnout v celé jejich kráse. A nelze se nezmínit o levném, dobrém jídle a eroticky naladìných masá¾ích, které jsem si nìkolikráte dopøál, i kdy¾ jsem nemìl odvahu si poruèit masá¾ s ‘happy ending,’ proto¾e bych se tøeba nakrásnì do krásné masérky mohl zamilovat.
Týden v Jakartì a okolí ubìhl jako voda a nastal èas pøíprav na cestu do temného Bornea za místní atrakcí, orangutány. To jsem nabìhnul na vidle podruhé. Ale o tom a¾ pøíštì…
Ivan Kolaøík