Lyžař století Jiří Raška

U příležitosti sedmdesátých narozenin Jiřího Rašky připravilo město Frenštát pod Radhoštěm oslavu nazvanou „Pocta Jiřímu Raškovi“. Konala se ve středu 2. února 2011 v Domě kultury a ve frenštátském Kině.

Mezi gratulanty bylo vedení města a jeho zástupci, místní sportovní organizace a řada významných osobností a slavných tváří. Pozvání přijali Věra Pálková, náměstkyně hejtmana Moravskoslezského kraje, Kryštof Hajn, náměstek ministra pro evropské záležitosti, Milan Jirásek, předseda Českého olympijského výboru a členové Klubu olympioniků Dana Zátopková, Věra Čáslavská, Jiří Daler, Oldřich a Pavel Svojanovští a Karel Engel.
Nechyběli ani legendární trenér Zdeněk Remsa, Raškovi skokanští kolegové, pamětník mnoha olympiád Radko Linhart a místní sportovci.

Program pro hosty oslav začal v 17.00 hodin v Domě kultury, kteří zde zhlédli divadelní představení „Pohádku o Raškovi“ Naivního divadla Liberec a podepsali se do pamětní knihy města. Poté se všichni hosté odebrali do frenštátského kina. Jiří Raška prošel slavobránou z lyží a v 19.00 hodin byl zahájen slavnostní program za účasti široké veřejnosti věnovaný oslavenci. Po krátkém úvodu následoval dokument České televize z cyklu „Sláva vítězům“, který zachycoval Raškovy životní úspěchy, zejména pak vítězství na Olympiádě 1968 v Grenoblu. Program pokračoval tanečním vystoupením žáků ZUŠ, zdravicemi hostů a konečně samotnými gratulacemi.

Malým překvapením se poté stala skvělá show Elvis Presley Revival, oblíbeného interpreta oslavence. Celou slavnostní akci zakončila autogramiáda Jiřího Rašky.

Alexandra Kratochvilová
Foto: Jan Novotný

Pro připomenutí ještě zajímavý rozhovor s Jiřím Raškou, umístěný před časem v SenioTipu:

Čtyřicet roků s Raškou

Ve Frenštátě pod Horečkami stojí úpravný domeček alpského stylu. V jeho obývacím pokoji byste ani nepoznali, kdo zde žije. Stačí se však podívat do vitríny. Jsou zde uloženy pravé poklady, které nikoho nenechají na pochybách. Je zde tmavěmodrá skleněná plastika, snad představuje oblohu na níž se mnohokrát zobrazila elegantní postava „lyžaře století“, další plastika nám sděluje, že zde bydlí i „osobnost století“ a k těmto dvěma vzácnostem se druží ještě Cena Emila Zátopka. Ve vedlejším pokoji to však vypadá docela jinak. je doslova vyložen cenami, poháry, vázami a zde, mezi různými jinými trofejemi visí na zdi další dokument: Dne 21. března 1968 bylo frenštátskému rodáku Jiřímu Raškovi uděleno čestné občanství. Tak ocenilo město zlatou a stříbrnou olympijskou medaili, které v únoru toho roku připutovaly do města s jejich majitelem, který byl v té době již nositelem zlaté a stříbrné medaile z Mistrovství světa. 
 

Sejít se na kousek povídání s tak významnou osobností našeho kraje naráželo stále na nějaké překážky, protože Jiří Raška i teď je stále „v luftě“, i když už dávno neskáče, a tak jsme se sešly s jeho manželkou Věrou a povídaly si o tom, jaký je život s významným mužem.

„To byla tenkrát velká sláva. Na náměstí byly davy lidí, všichni ho radostně vítali. I já jsem byla velmi šťastná. Jeho maminka radostí pořád plakala. Víte, neměla lehký život. Manželův tatínek zemřel když Jiřímu bylo, myslím, deset let a ona se musela starat o děti sama. I já jsem děcka vychovala vlastně sama. Vzala jsem si Jiřího, ale ten byl doslova pořád v luftě“.

Povězte nám něco o vašem společném životě.
Když jsme se vzali v roce 1963, neměli jsme ve Frenštátě kde bydlet, tak jsem byla s malou Věrkou doma v Kralupech, než se pro nás uvolnila malá světnička v Raškovic domku, kde jsme se tísnili tři roky. Když byl Jiří na Mistrovství světa v Oslo čtvrtý, Národní výbor mu přislíbil byt, ale stejně jsme museli ještě dlouho čekat, až se nějaký uvolnil. Domek na Horečkách jsme začali stavět v roce 1984. Dělali jsme všechno sami s kamarády, kteří nám pomáhali za jídlo. Všichni jsme se moc nadřeli, já sama s klukem - tehdy 17ti letým Jirkou, jsme namíchali všechnu maltu na celou hrubou stavbu sami. Pět let jsme stavěli, dřeli o sobotách a nedělích. Manžel Jiří, to už dělal trenéra mladých skokanů, vždycky na skok přijel, nařídil, co se má udělat a my jsme pracovali. Půjčku splácíme ještě teď. Manžel říká, že kdyby byl tak úspěšný dnes, nemuseli bychom si ani půjčovat.
Před svatbou jsem manžela skákat neviděla a na závody jsem s ním jezdila až když jsme se vzali a to jenom občas, protože Věruška byla velice slabounká, měla jenom kilo a půl když se narodila a vidíte, teď má sama tři děti. Jirka přišel na svět 10. prosince 1967 a Olympiáda byla v únoru 1968. Takže i on už vítal tatínka jako olympijského vítěze ve Frenštátě na náměstí.

Jiří byl vždycky starostlivý táta a děti měl moc rád i když na ně měl jen málo času. Nikdy nezapomněl přivést dárky, obvykle to, co u nás obchodech tehdy nebylo.
Děti si ani neuvědomovaly, že tatínek je významný člověk, když býval doma tak zřídka. Věrka se ho dokonce jednu dobu velice bála. Vždycky přijížděl jen na dva dny, já jsem mu všechno kartáčem ve vaně vyprala, on se sbalil a odjel. O volných nedělích ale s námi chodil na procházky, s kočárkem po Horečkách i na Pustevny s ním vyjel.

Paní Věra pracovala celý život v MEZu. Nastupovala vždy hned po mateřské, takže jesle, školka, výchova dětí, domácnost, to vše bylo hlavně její povinností, protože táta byl pořád "v luftě". V MEZu pracoval i Jiří Raška a odtud odešel i do důchodu. Nikdy neměl žádnou úlevu. Odpracoval si svých 8 hodin a teprve pak šel trénovat a tréninky byly opravdu tvrdé.
Platy byly tehdy malé a skákání také stálo peníze. Závodil šestnáct let. Sportovat začal ve třinácti, nejdříve sjezdařil, jezdil na koni, hrál kopanou a hokej. Ke skokům jej přivedl jeho bratranec. Cesta k úspěchům byla drsná, plná velké píle a odhodlání. Jiří Raška po ní kráčel k úspěchům a jeho žena zůstávala doma s hlavou plnou starostí a někdy i strachem.

„Když jsem někdy jela za Jiřím na závody, tak to se ani nedá popsat ten strach, který jsem měla. Jakmile se objevil na nájezdu v prsou se mi něco sevřelo a povolilo to, až když doskočil. Byl to takový zajímavý strach. Na štěstí Jirka moc nepadal, ale úrazy ovšem měl. Operovali mu obě kolena, jednou, když jim někdo ve Špindlu nastrkal na dojezd nějaké dráty."

A co děti?
Strachovala jsem se také o syna Jiřího, který převzal žezlo po otci, ale nebyl tak úspěšný. I vnuk Honza skáče. A když jsem u těch vnoučat, máme jich pět, všichni jsou naší chloubou, od nejstarší Veroniky, které je už dvacet, až po šestiletou Barunku.

Bývalý skokan na lyžích a trenér Josef Skrbek, býval u nás častým hostem. Šil pro kluky speciální šponovky a později moderní kombinézy z elastického materiálu. Byl velmi obětavý a skokanské kluky miloval. Všude s nimi jezdil a často za ně platil, protože tenkrát ze sportovců žádný moc peněz neměl.

Jiří je hrdinou knihy Oty Pavla „Pohádka o Raškovi“. Komu se v čase prvního vydání knihy mohlo stát, že bude „popsán“ za živa? Jiřímu ano. Otu Pavla jsem nikdy neviděla. Setkávali se s Jiřím v Praze. Byla jsem potěšena, když se mi kniha dostala do ruky a ještě větší radost jsem prožívala s manželem, když jsme byli pozváni na otevření muzea Oty Pavla v Buštěhradu. Darovali mu všechny knihy, které Ota Pavel napsal.

Jiří jezdil neustále po světě, byl skutečný sportovní hrdina. Protože skákal dobře, ze světa vozil domů trofeje a to tolik, že jsou jimi zaplněny nejen stěny pokojíku, ale ještě jsou uchovávány po celém domě.
Věřte mi, že dvakrát do roka to pulíruju - na Vánoce a Velikonoce po celé tři dny. Až vloni jsem mu všechno vynesla na balkón, aby si to vyleštil sám. Seděl, leštil a brblal, že to nejde. A já mu říkala, aspoň teď víš, kolik mi ta tvoje vítězství dala práce!
(A Jiří Raška při tom leštění možná přemýšlel o svém štěstí, které bylo složeno z odvahy a práce.)

Čtyřicet roků se nedá shrnout do několika řádků, nebylo Vám někdy líto, že jste pořád sama?

„Já jsem si na to od začátku manželství zvykla a dnes, když je déle doma, tak mu říkám, aby už někam šel. On by totiž doma stejně nevydržel. Ráno chodí na můstek a večer se vrací. Někdy nepřijde ani na jídlo. A tak i dnes vyřizuji všechno sama. On je „v luftě“ a já po zemi jezdím na kole. Ale Jiřího mám ráda a nikdy bych náš společný život za jiný neměnila, ani ten nádherný kraj, do kterého mne před lety přivedl. Mám ráda i hory kolem sebe, vyrostly tady naše děti a rostou tady i naše vnoučata."

O tom, jak se žije s olympijským vítězem, mistrem světa, lyžařem a osobností 20. století si s paní Věrou Raškovou povídala Hana Juračáková.