Bůh má trojku rád

Na přelomu srpna a září jedu do Španělska. Teď to vypadá, že se vytahuji. No asi ano. Určitě ano. Ale jen strašně malinko a tak nějak veřejně nerad. Kdyby to šlo tajně, jo to bych se sám sobě navytahoval. No jéje!
Ale o tom to teď není - moje těšení je i přes toto mé doznání fakt i tak velké a jen chci tímto vysvětlit, proč už zase něco píšu! Rozhodl jsem se napsat o tom Španělsku už dopředu. Dělám si takový malinkatý náskok. Jedu tam také kvůli obrazům, jak už je to při cestování mým zvykem. Protože mám obrazy rád, je samozřejmé, že mám rád i malíře. A protože ve Španělsku malíři byli, jsou a budou, mám se na co těšit…
Raději jsem si to zaplatil hned v lednu, neboť kdybych si to nezaplatil v lednu, zase bych měl pocit, že na to budu mít čas až někdy potom. Znáte to - pak bych třeba ten čas neměl, nebo bych na to prostě neměl úplně nějak jinak a zase bych do Španělska nejel. A bylo by mi to určitě líto, že už se tam třeba nikdy nedostanu.
„Nikdy“ je strašně prapodivný interval. Nepáře se s vámi a o ničem s vámi zásadně nediskutuje. Nikdy a nic jsou nehezká slova, která si určitě vymyslel kdysi dávno nějaký podivný filozof - sadista lingvista, nebo nějaký přeukrutný vládce nelida, aby už nám konečně všechno všem bylo jasné. A tak je mi jasné, že “nikdy” nikdy nepřeperu, obcházím a přeskakuji ho a ono mě někdy to “nikdy”nechává na pokoji. Přece nebudu stále s “nikdy” bojovat ten zbytečný a marný boj. “Nikdy” mě sice nenechá nikdy vyhrát, ale nechává mě žít. A tak ti “nikdy” někdy a určitě zbytečně i děkuji.
“Nikdy”, je ti to jedno, viď?

Stvořitelé času….

Pamatujete? Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. Rozšířili naše hranice pro vnímání dokonalosti a krásy. Nepřekonaní a asi i nepřekonatelní. Nejenže dokonale ovládli malířské řemeslo, ale našli pro nás i mnoho nepojmenovaného navíc. Ale nejsou sami těmi jedinečnými v tom našem nekonečném světě.
I Španělé mají svůj triumvirát. Vlastně dva. El Greca, Diega Velázqueze a Franceska Goyu. A pak také Pabla Picassa, Joana Miróa, a Salvatora Dalího.
Dovolte mi, abych se pokusil napsat něco o těch starších. Starší mají přece vždycky přednost, že. Na ty mladší třeba někdy dojde v budoucnu. Představme si tedy ty tři starší jako otce, ducha a syna španělského malířství. A zkusme to psaní od toho nejstaršího z nich. Toho, který by mohl být tím prapůvodním duchem španělského malířství.….

Diego Velázquez
(1599 – 1660)

Nazval-li jsem El Greca duchem španělského malířství, pak bych přiřkl Velázquezovi roli jeho otce. Neboť učinil samotnou malířskou profesi ve Španělsku velevýznamnou a povýšil ji na uznávané umění, tak jako jeho italský předchůdce Rafael Santi v Římě. Sám malíř se pak během své životní poutě stává vyslancem španělského malířství v Itálii, je obecně znám a obdivován v celé tehdejší civilizované Evropě a stává se určitým měřítkem pro tvorbu dalších evropských malířů. Obzvlášť jeho portrétní tvorba má obdivovatele do dnešních dnů a stále představuje vrchol v této specifické malířské disciplíně. Jeho obraz Las Meninas údajně patří mezi deset nejznámějších obrazů v historii malířského kumštu. Není malířem duchovním jako El Greco, i když mu vztah k náboženské víře rozhodně nechyběl. Je spíš hravým a zkoumavým pragmatikem a inovátorem, člověkem který si vychutnává každou vteřinu svého života s elegancí pravého španělského šlechtice a člověkem, který nechce měnit svět, ve kterém se mu líbí. Je celoživotním filozofem a nezávislým tvůrcem, který namaluje s grácií a nezvyklou poctivostí jak panovníka, tak i jeho šaška.

Diego se narodil koncem jara roku 1599 v Seville. Jeho otec Rodrigez de Silva byl zchudlý portugalský šlechtic a matka pocházela z významného domu rodiny Velázquezů. V té době bylo ve Španělsku zvykem, že se matčino jméno připojovalo k příjmení otce, a tak Diego je znám už ve svých malířských začátcích hlavně pod matčiným jménem. O jeho dětství se ví opět velmi málo. Předpokládá se, že se mu též dostalo dobrého vzdělání a brzy se ví i o jeho malířském nadání. Už od mládí má i talent na učení jazyků a celým jeho životem se táhne nebývalý zájem o filozofii. Rozhodujícím momentem v jeho životě se stává kontrakt na jeho šestileté malířské studium u ctěného a ceněného malíře té doby Franciska Pacheca. Ve slavném Pachecově atelieru se často střídají návštěvy nejvýznamnějších a nejvzdělanějších obyvatel města. Diskutuje se zde o božském Rafaelovi, o nadřazenosti malířství nad ostatním uměním, ale i o filozofii, náboženství a historii. U Pacheca se neučí jen kladení barev na plátno a malířská kompozice. Jeho dílna je dílnou střetávání a tříbení názorů. Mezi mistrem a jeho nejnadanějším žákem zajde vztah postupně tak daleko, že mu mistr svěří i ruku své dcery Juany. Nikdy pak toho nelituje, protože nebude mít slavnějšího a příkladnějšího žáka. Mladý pár dostane od Pacheca darem dva domy v Seville a k tomu nevěsta i bohaté věno. Osud pak přidá do vínku manželům Velázquezovým dvě dcery. Francisku a Ignázii. Ignázie však umírá už velmi mladá.

Velázquezův tchán díky svým známostem dopomůže mladým manželům k přestěhování do královské metropole Madridu. Diego touží portrétovat mladého španělského krále Filipa IV. Ovšemže není v této touze osamocený. Takových malířů je mnoho. Těch, co jsou na královském dvoře již dávno doma i těch, kteří po tom zatím pouze touží. Nelze mladému umělci svěřit tuto významnou zakázku jen tak bez zkoušky. Nejdřív musí ukázat co umí, dokázat značnou míru talentu a možnou schopnost zaujmout krále. Zdá se, že dlouhé a strmé musí být schodiště až k samotnému králi. Nejdříve portrétuje básníka Luise de Gongora y Argote. Dalším důležitým krokem je pozvání od oblíbeného králova ministra Olivareze za účelem portrétování Velázquezova krajana a královského kaplana Dona Juana de Fonseca. Diego namaluje portrét nesmírně rychle a zřejmě i dobře, neboť král je s portrétem na výsost spokojen. Následuje důležité královské pověření k vytvoření portrétu samotného panovníka. Schodiště ke královské přízni je sice dlouhé a strmé, ale výjimeční lidé ho umí vystoupat velice rychle.

Namalovaný králův portrét je počátkem celoživotního vztahu panovníka a jeho malíře. 6.10.1623 se po půlročním madridském snažení Velázquez stává ”pintor de kamera”(královským malířem) a získává první z celé řady titulů, které mu král v dalším životě postupně udělí. Od té doby bude žít vedle krále v královském paláci Alcazar v Madridu. Tento první portrét se v průběhu staletí ztratí. Tak jako mnoho dalších Velázquezových děl. Vzpomínka na první královský titul ale ne. Diego je královským malířem a to je mu teprve dvacet čtyři let!
Král Filip byl jako král králem slabým, ale jako člověk měl jednu skvělou vlastnost. Miloval umění a byl pyšný na to, že je považovaný za umělce a znalce. A tento král si vybral Diega za svého jediného dvorního malíře. Sice jen s platem dvorního šaška, ale postupně se jejich vztah sbližuje, peněz přibývá a Velázquez se stává jedním z jeho nejbližších osob. Ostatně tento vývoj je patrný i z malířovy celoživotní práce při portrétování královské rodiny. Z počátečního profesionálního a trochu vynuceného malířského obdivu se vypracuje do rovnocenného poměru při zobrazování královské všednodennosti. Král postupně sesedá z koně na zem a v Las Meninas je už jen obecně přítomen coby otec a manžel při malování své dcery infantky Markety. Na obraze, který je na své filozofické úrovni obrazem otevření královské rodiny všednímu dni.

Už od začátku svého pobytu v královském Alcazaru je Diegovou povinností namalovat všechny rodinné portréty, které si u něj král objedná. Mezi ostatními malíři však vznikne vůči Velázquezovi značná nevraživost, neboť ho považují za nečestného kariéristu. Král proto vyhlašuje konkurz na nové a definitivní jmenování dvorního malíře. Rozhodnout má komise, která určí nejlépe namalovaný obraz s tématem Filip II. a vyhnání Maurů. Ale Diego opět vítězí a je za odměnu jmenován královským komořím. Další stupínek na dvorské královské cestě. Na přelomu roku 1628 a 1629 přijíždí ke královskému dvoru Petr Paul Rubens. Přijel proto, aby pořídil několik portrétů královské rodiny. Mezi oběma malíři okamžitě vzniká vztah vskutku přátelský. Stráví spolu mnoho chvil při prohlídkách královských sbírek a dlouhými diskuzemi o umění. I přes oslnivou osobnost velkého a velmi slavného malíře zůstává Diego i nadále svůj. Jeho způsob malování se i přes Rubensův vliv v zásadě nemění. Sám Rubens si je toho vědom a náležitě oceňuje Velázquezův talent a osobitost. Jako důsledek tohoto setkání se v Diegově mysli rozvine touha po poznání Itálie. Král mu pak dá po chvilkovém váhání svolení k odjezdu do Itálie. Malíř odpluje společně s generálem Spinolou, novým velitelem španělských vojsk v Itálii.

Italové jsou složití lidé. Nedokáží si vůbec vládnout sami, ale nemají rádi ani vládu jiných. Svatosvatě co chvíli odvolávají to, co odvolali, a co chvíli svatosvatě slibují to, co slíbili. Nemají Španěly rádi a nemají rádi ani Velázqueze. Myslí si, že je špehem. Nic jiného než špehem ten zaprodanec Oliváreze, ten přítel španělského krále být nemůže. Malíř? Pche, špion je to! Diego nejprve dopluje do Janova. Nedostává během svého italského pobytu královský plat. Ale bez peněz necestuje. Čtyři sta dukátů má darem od samotného krále a dvě stě mu na cestu přidá Olivárez. Z Janova přijíždí do Milána, odtud do Benátek a nepřátelství obyvatel města ke Španělům ho vyžene do kosmopolitního Říma. Zde stráví celý rok. Postupně kopíruje Tintoretta, Michelangela, Rafaela, a pak následně prchá před vedrem do Villy Medici. Avšak zde je sužován opakujícími se horečkami, což ho donutí opět se vrátit do Říma. Zdokonaluje se i nadále ve své malířské profesi a k příslovečné španělské zemitosti se v jeho obrazech přidává i italská elegance, barevnost a hravost. Stále je to tentýž Velázquez, jen jeho pohled zprůzračněl a rozzářil se. V Římě pak namaluje obraz “Vulkánova kovárna“, který demonstruje malířovu proměnu během prvního italského pobytu.

“Starý” a dobrý Velázquez s novou rozpustilou tváří. Na jedné straně zemitost a realističnost postav božských kovářů a na straně druhé božská karikatura božského udavače Apollóna, jenž je rozzářena oranžovým šatem a modrou oblohou se zlatou září kolem jeho hlavy. “Vulkáne ,Venuše tě právě podvádí s Marsem…" Tak lidští jsou přece ti olympští bohové! Tak lidský je taky ten, jenž bydlí se španělským králem!

Ještě stihne v nedaleké Neapoli namalovat v atelieru svého současníka, krajana a přítele Franceska Ribery portrét královské sestry infantky Marie a pak prchá před stále se opakujícími horečkami zpět do Madridu. Musí zpět. Povinnost ho nutí. Král odmítl nechat se portrétovat od jiných malířů! Čeká ho spousta práce a též peče královských lékařů a královské lékárny. I tuto péči mu zaručuje titul královského malíře. Postupně také navléká na svůj náhrdelník další a další královské tituly a funkce. Stoupá po královském schodišti stále výše a výše. Jeho postup budí nevraživost a závist. Už také není u moci jeho příznivec, občasný mecenáš a krajan kancléř Olivárez. Je potupně zbaven funkce, odchází do zákulisí a po dvou letech umírá v zapomnění kdesi na španělském venkově. Za tuto dobu namaluje Diego mnoho portrétů královské rodiny. Stihne ještě namalovat i portréty Oliváreze za jeho největší slávy a moci. Portréty, jež jsou natolik pravdivé, že kancléři nelichotí, ale popisují ho. Bez nejmenšího náznaku ostychu a strachu ho maluje se všemi odznaky moci nedbaje toho, že by si tím mohl popudit krále. Diegovi nikdy odvaha nechyběla. Jemu rozhodně ne. Celý dlouhý rok pak na přelomu let 1634 a 1635 pracuje na obrazu.

Kapitulace Bredy(1634-1635)

Obraz byl určen pro velký sál královského madridského paláce Buen Retiro, jehož stavba začala v roce 1630. Jeho namalování bylo podmíněno malířovou povinnosti coby dvorního malíře, ale také jako čerstvě jmenovaného vrchního dekoratéra královských majetků. Zachycuje kapitulaci Bredy zastoupené místodržitelem Justinem Navarským do rukou vrchního španělského velitele generála Spinolliho. Tento obraz je symbolický a realistický zároveň. Diego sice nebyl přítomen bitvě, ale nechal si od jejího vítěze Spinolliho celou bitvu dopodrobna popsat. Vítězná španělská armáda je na výjevu spořádaně nastoupena vpravo, nizozemská poražená armáda je chaoticky zamotaná v jakémsi ustrašeném zmatku v levé části obrazu. Ano zamotaná, zmatená a připravená prchat. Nejistý a zkoumavý pohled jednoho z Nizozemců je tázavě obrácen přímo k nám s nevyřčenou otázkou, zda lze doufat ve velkorysost vítěze. Pohledy válečníků ze španělské armády jsou naopak ukázněně zvědavé. Jako u dětí, které vědí, že musí být zrovna fotografovány a tím ztrácejí svou spontánní přirozenost. Dojem síly Španělů je ještě mnohonásobně znásoben lesem kopí a mohutnou postavou velice důkladně namalovaného koně. Holandský kůň v levé polovině obrazu je nevýrazný a jen opatrně vykukuje z davu. Celá holandská strana je ustrašená, rozhádaná a nejistá. V modrostříbrné krajině doznívá bitva a selanka se tu rozhodně nekoná. Tušíme hromady mrtvých, dým zmaru stoupá k obloze a smrt je přítomná v množném čísle. Uprostřed obrazu poražený Nasavský vévoda v až příliš poraženecké póze předává klíč od městských bran vítěznému generálovi. Ten klade smířlivě a přátelsky ruku na jeho rameno, jakoby v omluvném gestu. Ano zvítězili jsme, ale čest patří vám, poraženým. Generál Spinolla je malířovi osobně známý, neboť s ním pobýval v Itálii při svém prvním pobytu. Justin Nasavský byl pro Velázqueze neznámý. Je namalovaný mladším, je vlastně trochu někým jiným, než ve skutečnosti byl. Ale zde jde hlavně o znázornění příkladné španělské rytířské ctnosti a velkorysosti vítězů k poraženým. Podle tohoto obrazu se hlavy poražených stínat nebudou. Velkorysost je zde znázorněna jako ideální ctnost.

Pro přehlednost a pro zkrácení i tak dlouhého textu přeskočím Velázquezovy jezdecké portréty, několikeré portréty dvorních šašků a hlavně výjimečný obraz Ukřižování Krista. Nejzbožnější Diegův obraz. Vztah mezi králem a malířem se paradoxně ještě více prohloubil po vypuzení kancléře Olivareze. Jeho Výsost měla ve Velázquezově galérii trvale přistavené speciální křeslo, ze kterého mohla kdykoli sledovat malíře při práci. Diego byl posléze jmenován královským komorníkem, superintendantem, správcem výstavby osmibokého sálu v Alcázaru a byl přítomen i jeho pobytu v Leridě. Patřil ke královým nejbližším osobám. V té době namaloval čtyřicet Filipových portrétů a mnoho dalších obrazů celé jeho rodiny. Tehdy také provdá svoji jedinou dceru Francisku za malíře Juana del Mazo. Důstojného nástupce své slávy, který se sice nikdy nevymaní z jeho stylu malování, ale který maluje tak dobře, že je obtížné určit u některých obrazů, zda jde o obrazy jeho nebo Velázquezovy. Ale Diegova sláva budí i mnoho závisti. U dvora mu přibývá nepřátel. Proto diplomatickou obratností dosáhne toho, že ho král vysílá na jeho druhou cestu do Itálie. Bude pro krále a jeho nově založenou Akademii umění kupovat obrazy od italských malířských mistrů. A tak doprovázený svým věrným otrokem Parejou vyplouvá roku 1649 z Malagy do Janova a Benátek.

Tentokrát už pluje do Itálie jako známá osobnost. Už není špionem. Postupně kupuje Veronesův obraz Venuše a Adónis, několik obrazů Tintorettových a také obrazy Tiziána. Chvíli pobývá v Modeně, v Parmě a potom i v Boloni. Všude jenom krátký čas, aby pak mohl pracoval v Římě a následně měsíc strávit v Neapoli. Obchod je náročná profese, která nezná domov, a tak se zase vrací do Říma. Jen tak pro svoji zábavu a udržování řemeslné formy namaluje portrét svého sluhy, aby ho následně propustil z otroctví. Namaluje též krásný portrét modenského vévody. Setkává se s Berninim, Poussinem, Pietrem de Coortonou a při rozhovorech přizná obdiv k Tiziánovi a mírnou skepsi k umění Rafaelovu. Jeho čerstvě namalované obrazy vzbuzují zájem a obdiv, a tak je jmenován členem Akademie sv. Lukáše. Vedle obrazů nakoupí pro Filipa a na jeho výslovné přání též tři sta soch. Ty pak po smrti krále vytlačí španělské duchovenstvo jako nepřípustné a nemravné umění za hranice Španělského království. Za druhého pobytu v Římě pak přichází pro Diega pozvání od samotného papeže Inocenta X.

Papež Innocent X.(1650)

Tento obraz považuji osobně za jeden z nejkrásnějších portrétů celé malířské historie. Řadím ho pro jeho neobyčejnou pravdivost a lidskost hned vedle obrazu Mony Lisy. Nemá určitě její univerzální slávu a ani její tajemnost. Ale to vše nahrazuje neskutečnou hloubkou pohledu a odvážnou pravdivostí při zobrazování papeže. Nemusíte o Innocentovi vůbec nic vědět, a přesto po zhlédnutí tohoto portrétu máte pocit, že ho dobře znáte. V době portrétování bylo papeži sedmdesát pět let. V té chvíli nebylo v Evropě významnějšího muže. Celá váha náboženského světa spočívá na jeho ramenou. Veškerá zodpovědnost pro budoucí křesťanský svět je koncentrovaná do jeho osoby.
Evropa se po Vestfálském míru rozdělila na katolickou a protestantskou část, moc císaře se ztenčila o nebývalou sílu a bylo svatou povinností udržet vliv jediného papeže na oba tábory. Konec třicetileté a osmdesátileté války přinesl náboženský smír, ale též znovu rozděloval statky. Innocentovou zásluhou však církev nezchudla. Naopak. Ve většině zemí vliv církve zesílil. Papež musel být nejpevnějším článkem, nemohl si dovolit zaváhat, nemohl si dovolit ustoupit. Když se podíváte na jeho portrét vidíte, že jeho oči jsou unavené, podezírající, ale neústupné. Portrét mu neodebírá roky, ale rozhodně mu ani neodebírá sílu. Papež tu není bohem. Je to muž z masa a kostí. Je to člověk, který ví, co chce, ale hlavně ví, co musí. Působí nesměle, jako by byl překvapen bleskem fotoaparátu, jako by nechtěl být portrétovaný. Ale cítíme zároveň neskutečnou úctu malíře k samotné osobě papeže. Innocent sám označil podobiznu za “až příliš pravdivou“, ale navzdory radám svých rádců ji nechal pověsit do předsíně své audienční místnosti. Všem na očích! Aby nikdo z příchozích nepodlehl iluzi, že je už starý a slabý. Papež chtěl Diega odměnit za namalovaný portrét vysokou sumou, ale hrdý Španěl odmítl. Jakožto malíř katolického vladaře považoval za povinnost namalovat papeže zadarmo. Za zmínku jistě stojí technická dokonalost obrazu srovnávaná s vrcholnými Tizianovými obrazy.

V Římě ho však nezdrží jenom práce. Ten příkladný křesťan a manžel má v Římě milenku! Je jí Flaminie Triva, rozkošná mladá umělkyně a jeho modelka. Ta posléze přivede na svět Diegovi syna. Syna, kterého otec nikdy nespatří. Někdy je osud doopravdy krutý. Malíř za svůj život namaloval několik aktů, což samo o sobě nebylo pro žádného španělského malíře běžné. Ani králův malíř neměl tu moc postavit se inkvizici. Z jeho aktů se zachoval pouze jediný a o ostatních víme jen z písemných pramenů. Téma si vypůjčil z historie a pojmenoval ho Venuše s Amorem. Inspirace je celkem zřejmá. Nikdo přece do té doby neuměl namalovat akt lépe než Tizián. Barevně je to “italský” Diego, ale právě proto, že je to Diego, tak z obrazu náhle vystupuje příběh. Příběh rozpolceného malíře. Na jedné straně příkladného muže, na druhé straně muže milujícího tím nejobyčejnějším a nejzatracovanějším mužským způsobem. Tělo je natolik reálné, že si nedovedu představit jen platonický vztah malířův, ale obraz tváře Venuše v nastaveném zrcadle je tolik zdeformovaný a nepůvabný, že zase může hodně napovídat o mukách autora z vlastního morálního selhání. Je možno sepsat spousty příběhů a dohadů před tímto obrazem. Není jednotný výklad a interpretace ani od historiků umění. A tak jsem si dovolil přidal i názor vlastní. V každém případě je malba i tělo z říše dokonalosti a akt sám neobyčejně půvabný. Dovedu si představit, co vůle to muselo stát, aby se malíř vrátil zpět do Madridu!

Král, zřejmě zpraven o nevhodném vztahu malířově, pobízí Diega ke spěchu, a tak už v červnu roku1951 je malíř zpět v Madridu. Dostává od krále poslední možný titul, a tak je jmenován velkým maršálkem paláce. Musí dozírat na královskou kuchyni, dekorace královských kostelů a má pod palcem i mnoho jiných povinností. Přesto stíhá i nadále malovat. Pak ztratí i další ženu svého života. Zemře mu jeho jediná dcera. Štěstí už není povinností, osud i jemu naděluje černé pátky, ale schopnosti malířské ho neopouštějí. Naopak dozrává v neskutečnou malířskou osobnost, která nemá v jeho portrétním oboru konkurenci. Dozrává jako umělec, ale také jako člověk. Pochopil, že on je ten, který má povinnost zjevit těm dalším pravdivost doby. Zobrazil její tvář z patra nejvyššího, královského. Pohledem filozofa, který nesoudí ani nechválí. Pohledem, kterým viděl papeže Innocenta X., viděl i svého krále. A tak vznikl jeho obraz nejslavnější. Obraz, který byl nazván

Las Meninas(1656)

Nechme teď slávu slávou a podívejme se na tento obraz bez hodnocení jeho peněžní ceny. Myslím si, že je stejně neprodejný jako Tichý oceán, Kilimandžáro nebo Cheopsova pyramida. Je to příběh. Ne, je to několik příběhů. Ani to ne. Je to názor. Názor hodný toho nejlepšího filozofa. Soubor názorů z té nejlepší knihy. Ústřední postavou celého obrazu (má-li vůbec cenu psát o ústřední postavě?!) je infantka Markéta, dcera Marie Rakouské, jež je novou královnou po zemřelé královně Isabelle Burbonské. Infantka se dívá na své královské rodiče, kteří jsou zobrazeni v zrcadle za její hlavou. Infantka je velmi roztomilé děvčátko s jistým nadáním stát se královnou. Stojí mezi dvěma dvorními dámami (meninas). Maria Augustina Sarmiento (vlevo) podává infantce stříbrný talířek. Druhá dvorní dáma je Isabel de Velasco. Toto je vrchní patro královské moci. Jeho samotná podstata, nad kterou zpovzdálí a z malého zrcadla dozírá královský pár. Vpravo je Mariabarabra, německá trpaslice ve španělských královských službách, zajisté vznešený, královsky a pozemsky unavený pes, kterého můžeme klidně nazvat Azorem, a další dítě nejistého původu. Pak je tu zastoupen služebný lid. Další patro v královské, ale i nekrálovské hierarchii. Opatrovnice dam a s ní i její opatrovník. Nezřetelný, ale důležitý prvek Diegova, ale i králova života. Ve dveřích pak stojí Nieto Velázquez, královský čalouník, který ale není malířovým příbuzným. Snad namalovaný Velázquez na odchodu, snad toužená malířova svoboda, snad ironický symbol jeho budoucího snažení, snad úmysl vyjádřit se v dalších jinotajích. Kdo to už dneska může tušit. Celý prostor je prostorem Velázquezova ateliéru. Atelieru, který vznikl v komnatě, kde žil před svou smrtí všemi milovaný královský syn Baltazar Carlos. Sám malíř má na svém oděvu kříž rytíře svatého Jakuba, který pro něj prosadil sám král. Ten je ale domalovaný až po malířově smrti. V pozadí je na stěně možné s jistým stupněm neurčitosti rozpoznat dvě Rubensova plátna. Je zde shrnut celý malířův oficiální svět, který se prolíná do královské jedinečnosti. Král sestoupil k Diegovi a Diego s pobaveným úsměvem vystoupal až k samotnému králi. Jedno společné boží jeviště. Královský svět, který se ale zas tak úplně neliší od světa těch ostatních Španělů. I král je jen otec, i král je jen jedním z trpících a radujících se, i král je jen jedním z řady všech živých tvorů. Obraz má mnoho úrovní, mnoho možných výkladů a je technicky a kompozičně jedinečný, výjimečný a dodnes nepřekonaný.

Poslední životní královskou službou se stala příprava svatby infantky Marie Terezy s francouzským králem Slunce, Ludvíkem XIV. To už král prosadil Diegovo jmenování rytířem Řádu svatého Jakuba. Diegův rodokmen naštěstí obstál. Nebylo nikdy v jeho rodině kacířství, židovská ani maurská krev a nebyl ani znečištěn obchodem, protože králi ani papeži obrazy neprodával, ale pouze je namaloval jako jejich služebník. Teď už na něj nemohla ani cenzura inkvizice. Konečně může malovat svobodně! Poslední úkol svého života odvedl opět královsky dokonale. Svatba byla jedinečná. Po jeho splnění a návratu do Madridu však onemocní. Král ho v jeho posledních dnech pravidelně navštěvuje, ale po sedmidenní agónii 6.srpna1660 Diego umírá. Je přitom oděn do úboru rytíře Řádu svatého Jakuba. Je pohřben se svou ženou, která zemřela osm dní po něm. Jediná jeho žena, která s ním byla až do posledních dnů. Ve sklepě kostela San Juan pak ležely dvě rakve až do doby, kdy kostel zcela zničili Francouzi. Stane se tak v roce 1811, a tak není dneska známo, kde skončily ostatky umělce i jeho ženy.

Velázquez nevytvořil nikdy žádnou školu. Byl natolik originální, že nemá následovníky. Přesto se k němu odvolávají impresionisté a částečně i kubisté. Maloval článkovitými a rychlými tahy štětcem. A to tak, že při pohledu zblízka některé jeho obrazy vypadají jako nesmyslné a příšerné mazanice. Nově chápal i kompozici. Jeho pohled na svět byl pohledem realisty, který každý namalovaný předmět chápe jako samostatné dílo. Velice svobodně pracuje se světlem a rozbíjí barevnou plochu, takže ta si pak žije svůj samostatný a pulzující život. Také se ztratí na nějaký čas v zapomnění jako El Greco. Je znovu objeven až v naší době, ale o to více je pak pochopen a uznáván. Nebyl jen skvělým malířem, ale také skvělým člověkem. Byl tím, který se nehrbil a neponižoval před nikým, ale také se mu nevyhnula chvíle lidské nedokonalosti a slabosti. Šlechtic, který měl život natolik rád, že se jím nikdy nenechal ponížit. Nemožný cíl? Určitě ne. Zkuste se ho na to zeptat!

Odpověď je přece ve všech jeho obrazech…

Jiří Suchánek

Další články autora