Karel Poláček s akcentem na Treuhandstelle

Režisérka Dagmar Průchová natáčela 7. dubna v rychnovské synagoze a před ní pro Českou televizi 26minutový dokument „Karla Poláčka předsíň věčnosti“ (název souvisí se slovy z talmudu „život je jen předsíň věčnosti“). Dokument, jehož natáčení byla přítomna i ředitelka Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou Irena Krejčí, dává akcent na tzv. Treuhandstelle (středověký název pro vynucenou majetkovou správu k věrné ruce) v období tzv. Protektorátu Čechy a Morava, jehož úkolem bylo shromažďovat majetek po deportovaných Židech.

Na území protektorátu vstoupily v platnost německé rasové zákony a koncem roku 1941 začaly masové deportace židovského obyvatelstva. První transport opustil Prahu 16. října 1941 - při pražské Židovské obci byla o tři dny dříve zřízena okupačními úřady tzv. Treuhandstelle. Už dříve k tomu uvedla Dagmar Průchová (cituje ji Zuzana Ptáčková), že konfiskace židovského majetku za okupace a po ní je silné a složité téma. Nacisté donutili židovskou náboženskou obec, aby se sama podílela na správě skladů, kam byl majetek převezen. Na seřadištích transportů vybrali od lidí klíče a vynucený odkaz, že majetek vydávají dobrovolně,v jejich bytě pak označili každý předmět transportním číslem majitele, věci roztřídili podle speciálního manuálu a rozváželi do skladů k tomu určených.

V Rychnově k tomu paní režisérka dodala:

„Nacisté všecko přehráli na práci Židů, Židovská obec musela všecko evidovat a dokonce platit transporty. A protože ti deportovaní měli majetky, které tady nechali - něco jim sebrali hned, ale před deportací měli ještě byty - tak to bylo strašné množství předmětů od uměleckých až po odpadky. Když ti lidé dostali v noci předvolání do Terezína, což se stávalo hlavně v noci, druhý den do 18 hodin museli být na seřadišti. Někteří na to měli týden, ale někteří jen takhle krátkou dobu, takže třeba když odcházeli a nestačili vynést odpadky, tak i to bylo nutno vytřídit. Němci chtěli všechno, oni byli hamižní. Treuhandstelle měla různá oddělení, kde odebírali klíče na seřadištích, odebírali soupis majetku, který tam zůstal, i závěť, že to odkazují nacistům, to tam bylo taky, což bylo šílené. Pak nastupovali ti, co třídili, ti to museli v bytech roztřídit, označit, odvézt do skladů, pak se ten byt dezinfikoval, opravovaly a upravovaly se všecky věci. Prostě Treuhandstelle byla obrovská organizace, ale to museli dělat všecko Židi, samozřejmě že Němci jenom dohlíželi a vybírali si z těch skladů. Treuhandstelle měla Židovská obec, Karel Poláček jako zaměstnanec Treuhandstelle pracoval na katalogizaci knih v opuštěných domácnostech a ve skladech - těch skladů bylo asi 356 v synagogách, sklepech, zabavených domech. To všecko bylo plné podle typů – třeba v jednom skladě byl nábytek, v dalším porcelán, knihy byly v jiném skladě. Němci si do těch skladů chodili vybírat a za mírný poplatek si zařizovali domácnosti v Praze. Nu a Poláček patřil v Treuhandstelle k tomu týmu, který byl na tyto knížky, takže objížděl různá místa, např. Plzeň, Prostějov.“

Na dokreslení citujeme badatele Maria Vlčka:

„Do opuštěných nemovitostí pak přicházeli zaměstnanci Treuhandstelle, nacisty k tomu donucení členové pražské židovské obce, kteří veškerý majetek evidovali transportním číslem konkrétní osoby, a české špeditérské firmy ho pak odvážely do speciálních skladů. V Praze jich bylo na šedesát a Němci v nich mohli pod cenou cokoli nakoupit. Že byl zájem veliký, dosvědčuje stížnost jednoho vedoucího skladu z roku 1944 na jistého E. Richtera, jenž levně nakoupil gauč, sekretář, jídelní stůl, čtyři židle, dvě křesla a patnáctidílný kávový servis z majetku po Vojtěchu Kaudersovi, Janu Hirschovi, Emilu Kellerovi a Bedřichu Heřmanovi a dožadoval se dalšího vstupu bez patřičného povolení.“
Více na www.jewishmuseum.cz/ a film Dagmar Průchové Minulost v čase přítomném.

Josef Krám

Foto:

Režisérka Dagmar Průchová