oslavil neuvěřitelných 80 let už v roce 1999. Oslavy se konaly na  chatě v Senohrabech, kam přijeli všichni jeho příbuzní. Syn Standa se postaral o jídlo a pití, ale tvrdého alkoholu se oslavenec vzdal. "Dám si jen své oblíbené červené, každý šnaps totiž dráždí sliznici, a to si já jako tenorista nemohu dovolit," svěřil se.

"Když jsem začal vystupovat po válce v baru Lucerna, nikdy na mém představení nechyběl otec bývalého prezidenta, pan Miloš Havel. A na to jsem dodnes pyšný". Také sdělil, že má ještě hodně elánu nejen do života, ale i do zpívání.

Pro pamětníky zůstává idolem, věčným mladíkem, představitelem starých dobrých estrád. Dneska v Karlových Varech, zítra v Ostravě. A to se za zlatých časů zpěváka a kabaretiéra Standy Procházky jezdívalo samozřejmě i do Košic. "Copak osmasedmdesátka je nějaký věk?!" říká člověk věčného úsměvu. "Mám na vás nejvýš hodinku, musím psát dva texty pro rozhlas."

Sedíme v zátiší zálivu tropického ostrova, byť jenom na tapetě v hale. Vlastně, není to ani hala, nýbrž předsíň třípokojového bytu v paneláku v pražských Strašnicích. Standa vzpomíná. Občas zanotuje písničku a hned se mu spojí s nějakou historkou. Kupodivu pikantních je málo, vlastně skoro žádná. Zase jednou sedím s člověkem, jehož hlavním životním příznakem je pracovitost. A trocha nezbytného štěstí.

Mostecké začátky

Rodným městem Standy Procházky je Most. Otec horník, maminka se starala o děti. A že jich u Procházků bylo: sestry Marie a Pepča, Standova chůva, bratři Josef, František. Most - uhlí, dřina, chudoba. Ani nadaný Josef nemohl studovat. Návštěvy biografu "na čuk", a občas pohroma. To když kluky majitel kina, válečný invalida, v první řadě objevil. S neplatiči neměl slitování. Ven je doprovodil nakopnutím dřevěnou nohou. První Standovo zpívání je spojeno s mosteckou hospodou U Zeleného stromu. Chodil tam tatínkovi pro pivo a na kulečníku zazpíval dětským hláskem: "Černá nebyla a blondýna byla, a co je komu do toho, mně se líbila." Mince do čepice se prý jen hrnuly. "O tomto prvním honoráři manželka dodnes nemá tušení, podařilo se mi ho zatajit," vzpomíná Standa, jak jinak, s úsměvem. Táhlo ho to do divadla. A protože na večerní představení byl mládeži vstup zakázán, přihlásil se místo do Sokola do dětského sboru, který zpíval v operetě Táta dlouhán Rudolfa Piskáčka. Čert ale nikdy nespí. Jednou seděl ve druhé řadě pan učitel a Standu poznal. Zakázané ovoce přineslo naštěstí jen důrazné pokárání. Na juniorská léta jsme ale moc vzpomínat nechtěli. Standa Procházka je popsal nejlépe v knížce Nebezpečné lásky.

Na kometě života

"Před rokem jsem oslavoval pětapadesát let umělecké činnosti," pochlubil se Standa. "V dobách největší tvůrčí pohody ještě ani nebyla televize. Rozhlas ji ale plně nahrazoval. Zpíval jsem v něm až třináctkrát za týden. Lidi už čekali na ohlášení: Zahraje vám orchestr F. A. Tichého, zpívat budou Vlasta Formanová a Standa Procházka." To bylo několik radostných let po válce. Pak ale nadešla doba revizí textů. V rozhlase to vzala do rukou dáma, která možná rozuměla opeře, ale všechno ostatní škrtala a zakazovala. "Zajímavé, její manžel byl ředitelem Československého rozhlasu a říkal: Já když budu vědět, že mi Červená sukýnka pomůže splnit pětiletku, budu ji hrát od rána do večera. - Jestli si v rodině spor konečně vyříkali, nevím," dodává. To už měl zpěvák lidovek i populárních písní za sebou učednická léta, číšnické univerzity života na pražském Wilsoňáku, vystoupení ve Stromovce, Balšánkovu kapelu - a první profesionální angažmá: od 16. února 1939 v taneční vinárně Kotva. Za 40 korun a večeři denně. Cesta vzhůru. Kompars ve filmech Kristián, Cesta do hlubin študákovy duše, Madla zpívá Evropě, princ v Šípkové Růžence v divadle Na Fidlovačce, kabaret U Šenfloků na Václaváku, Bajotrio, orchestr Jaroslava Maliny, v něm společné angažmá s Inkou Zemánkovou. Ostravská kavárna Savoy, Divadlo Járy Kohouta, kabarety v Lucerně. První gramodesky, rozhlas. "Byla válka, nikomu nebylo do smíchu, ale šlo o to, nerezignovat. S českými písničkami nám bylo smutno míň. Jó, naše středoevropská traumata, vylučování dobrých lidí ze společnosti ze závisti, protože něco umějí, ne kvůli jejich skutečným proviněním. Příklad za všechny je Vlasta Burian." Tváří Standy Procházky se mihne stín, ale zasmušit se nedokáže.

Jovky s Vlastou Burianem

Buriana poznal na jeho prvním poválečném vystoupení, v karlovarském varieté Orfeum. Samozřejmě frenetický aplaus diváků, slzy v očích velkého komika. To ještě Procházka netušil, že budou na jevišti partnery. O jeho žertících a slabostech dokáže vyprávět ságy. Třeba jak jednou účinkovali na Ostravsku zamořeném komáry. Na jejich bodnutí byl Burian alergický. "Slyšel jsem ve vedlejším pokoji, jak je dlouho do noci ručníkem vybíjí. Ráno mne probudil hrozný nářek. Pověstný Vlastův raťafák zdvojnásobil rozměr a doslova zmodral. Přehlédl možná jediného komára, a ten se pomstil za všechny." Když slavil král komiků šedesátku, nechali mu spoluhráči upéct velký dort. Radoval se prý jako malý kluk. "Za odměnu nás obdařil oblíbeným skečem o baronce sužované větry. A ještě přidal anekdotu: Přijde muž do krámu a přeje si jovky. Když mu prodavač i přivolaný vedoucí tvrdili, že žádné jovky nevedou a neznají, hrozně se rozčilil. Jak to prý vysvětlí manželce, která za ním ještě z okna volala: Nezapomeň - koupit - ty - vole - jovky!"

Když televize nebyla

Pro mladé lidi to může znít jako pohádka. Ale za časů, kdy nás televize netrápila vymítači ďáblů, roztékajícími se těly oživlých umrlců nebo odvážným sexem, se lidé dokázali bavit i písničkou a slovem. to, že ti staří nenávratně odešli. Následovníci nepřicházejí, a už asi nepřijdou. Všechno směřuje jenom k popu." Uznává Miroslava Donutila nebo Pavla Zedníčka, ale obecně dnes chybí cit pro stručnost, pro skeč střídaný písničkou, anekdotou, tancem. Jako byly třeba i jeho pořady Zavinil to Standa Procházka nebo Srdce za písničku. "Nic mimopražského nám nebylo cizí," potvrzuje s úsměvem zpěvák. "Ostrava, Košice, Brno. Tam jsem jezdil rád. Vystoupení v Evropě, v Rozmarýnu, estrády s Jarkem Sedlákem, Stolařem, s Boženou Šebetovskou, Karlem Matějčkem. Vypravěči i lidovky se z rádia nějak vytratili. Přitom je posluchači chtějí. Leckde nevědí, komu se podbízet dřív. Mladí ale dávají přednost docela jiným stanicím, než je třeba Český rozhlas. Ten by tady měl být pro všechny."

Standa měl rád Srdce

Dávno by mohl pomýšlet na odpočinek. O tom ale vůbec nechce slyšet. Dál jezdí na štace se synem - Sejdeme se u Procházků. Každý zpívá své písničky, lidi je rádi poslouchají. Pro rozhlas píše Standa Procházka starší Muziky, muziky. Střídají se v nich Lubomír Lipský, Duval jsem velká dobrodružství i velké příklady s chlapci toho krásného románu, na který se neprávem téměř zapomnělo. Slyšel jsem, že prý teď Srdce hrají v Ypsilonce." Za dlouholetou činnost v oblasti zájmů a uměleckých výkonů obdržel loni Standa Procházka Senior Prix Nadace Život umělce a Intergramu. Je příkladem uhlazenosti starých opereťáků, jakými byli R. A. Dvorský, Oldřich Nový nebo Jára Pospíšil. "Bývaly časy, kdy jsem velice vítal, že třeba kavárna Vltava měla tři východy. I tak nebylo někdy před ctitelkami kudy utéci. Ale patřím ke staré gardě, která si ještě cenila věrnosti. Napsala mi před lety ctitelka z Uherského Hradiště, že jakmile při práci na dvorku uslyšela z rádia, že má zpívat Standa Procházka, utíkala, aby lépe slyšela, zakopla při tom o necky a podvrtla si nohu. Dlouho jsem měl strach, abych jí nemusel platit nemocenskou. Z jižních Čech mi jednou poštou přišla sedmikilová pečená husa. Za vaše hezké zpívání bylo napsáno na lístku pod křídlem. A po dvaceti letech se mne na štaci v Budějicích přišla jedna dáma zeptat, jak mi chutnala, že byla od ní." U rozhlasového přijímače se smáli s Jiřím Štuchalem, Jaroslavem Šterclem, Karlem Effou, se "smutným mužem" Jaroslavem Válkem, s Rudou Stolařem i se Standou Procházkou. Standa Procházka říká: "Je mi líšica Zimová, Pavlína Filipovská, Denisa Kubová. "Odpočinout si jezdím na chatu kousek od Prahy. Houbařím, čtu knížky, radost mám z jedenáctileté vnučky. Jako malý kluk jsem velice rád četl Amiciho Srdce.

Co dodat -  je s námi, stejně jako jeho víc než tři stovky písniček na deskách. Mezi nimi Bílé konvalinky, Hej, paní mámo, Už, kamarádi, pomalu stárnem, Skřivánek zpívá. Slyšíte ho?  

Jiři Hrubý