U nás v sousedství ¾il jeden èlovìk, o kterém se øíkalo, ¾e je tichý blázen. Jako dítì jsem èasto pøemýšlela, co to vlastnì znamená. Ten pán byl opravdu tichý, na pozdrav odpovídal sporadicky, v¾dycky se díval trochu stranou, málo vycházel z domu. Ale kdy¾ se nám ho podaøilo potkat, vìtšinou si nìco pro sebe povídal. To mi bylo divné, kdy¾ tichý blázen, tak má pøece mlèet, ne?
Nedávno jsem si na nìj vzpomnìla. V autobuse u tyèe stál mladý mu¾, èerstvì ostøíhaný, oholený, navonìný. Svìtlý oblek mu skvìle padl, jemnì prou¾kovaná kravata bájeènì ladila se zelenkavou na¾ehlenou košilí a boty mìl nablýskané do vysokého lesku. Tedy, ne ¾e bych tak zírala na mladé mu¾e, koneckoncù, vìk u¾ na to opravdu nemám. Ale pøesto mne zaujal. A to tím, ¾e mluvil.
Mluvil nahlas a srozumitelnì, ale aè byl autobus plný lidí, nikdo k nìmu oèividnì nepatøil. Pochopila jsem, a¾ kdy¾ se trochu pootoèil. Ano, ten èlovìk mìl na uchu takové udìlátko a v ruce dr¾el mobil. Bùh ví, kam cestoval, ale tu pùlhodinu, kterou jsme s ním strávili, skvìle vyu¾il.
Dozvìdìli jsme se, ¾e smlouva s klientem XY byla uzavøena, pohledávka u dalšího je vymáhána, ale bude tøeba více zatlaèit, zákaznice z Bubenèe má vyšší nároky na kvalitu a havárie firemního auta na D1 zkomplikovala dodávku zbo¾í. Ale nasazujeme krizovou variantu, tak¾e vše je vlastnì OK.
To nás všechny opravdu zahøálo u srdce. Skoro bych mu øekla, jakou mi to udìlalo radost, ale mìl takový zam¾ený pohled. To je trochu eufemistické vyjádøení, normálnì se tomu øíká, ¾e zíral „do blba“.
Vìøím tomu, ¾e by se lekl, kdyby ho nìkdo vyrušil. Koneckoncù, kdy¾ jdete k nìkomu do kanceláøe, tak nejdøív zaklepete. A on vlastnì v takové kanceláøi byl, jen nebylo na co klepat. Nu, vlastnì dvì dámy, které to vše mìly v „pøímém pøenosu“ (sedìly toti¾ pøímo u tyèe, které se le¾érnì dr¾el), si »ukaly na èelo. Taky jsem zaslechla nìco o tichém bláznovství.
Pokud by to byla pravda, stala se z nìj epidemie. Lidí, kteøí na ulici, v úøadì, v dopravních prostøedcích hovoøí hlasitì jakoby sami pro sebe, pøibývá.
Obávám se, ¾e pøijde èas, kdy se dialog bude odvíjet pouze pøes mobilní operátory. Nebude potøeba sdìlovat nepøíjemné vìci z oèí do oèí. Zanikne soukromí.
O hádce s man¾elem, o zadlu¾ené firmì, o nezbedných dìtech se dozví široké okolí.
A proè ne, v¾dy» ti, co chodí kolem, sdílí s námi spoleènou cestu do práce, sedí za pøepá¾kami úøadù, nás osobnì neznají.
Tak proè nesdìlit okolnímu svìtu, ¾e jsme smutní, š»astní, zoufalí, ¾e nás má (nemá) ráda, ¾e potøebujeme nutnì pùjèit peníze, co budeme vaøit? Koneckoncù, dneska to slyší ostatní ode mì, zítra, nebo u¾ za pár minut, uslyším toté¾ od nìkoho jiného.
Vèera jsem potkala na rohu Londýnské a Jugoslávské paní støedního vìku. V rukou nesla oèividnì tì¾ké nákupní kabely a mumlala si: „Tak zeleninu, peèivo a maso mám. Ještì prášek na praní…To u¾ asi neunesu…“ Tak tentokrát to bylo jasné. Tady se nehovoøilo do malého mikrofonku, tady se mluvilo k nìkomu tam nahoøe. Jen¾e ten nìkdo asi neslyšel. Zøejmì si pomyslel nìco o tichém bláznovi. Ale to se urèitì mýlil. Nedávno jsem se doèetla, ¾e samomluva není pøíznakem duševní choroby…
Tiché bláznovství