Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Koronavirousek vládce svìta

Kdy¾ se tenhle mròavý ulièník objevil i v Praze, zaèal se mi svìøovat Vesmír: „Cítím se jako vìèný „Star Dance“, kde se u¾ miliardy let toèí planety a ka¾dá jen kolem své osy, egoistky. Nìkteré si hrají jako dìti. Kdyby ses ohlédla o ètyøi a pùl miliardy let nazpátek, tak takové dìcko tehdy byla planeta Zemì, pìkné zlobidlo. Jednou si hrály s kamarádkou planetou Theia na berany, berany, duc, a pøitom do sebe vrazily tak silnì, ¾e ka¾dá vyplivla ¾havý obsah svého ¾aludku. A ten obsah, jak jinak, se zaèal toèit a toèit, a¾ se promìnil v kulatý Mìsíc.

Zemì z toho byla v šoku. Nový kamarád se jí poøád pletl do otáèení, a¾ ji zpomalil a tím i ochladil. Pøestávala být horká a udr¾ela v sobì vodu, a tak postupnì nebyla o oceány na Zemi nouze. Moøská voda byla mlsná. Olizovala zemskou kùru a vycucávala z ní minerály. Ty se pøátelily se sinicemi, bakteriemi, které se zaèaly v moøi pìknì roztahovat. Bavilo je pro zábavu rozbíjet molekuly vody, vysávat z nich kyslík a ten pak vydechovat do vzduchu. A tak se stalo, ¾e právì tyhle „kuøaèky“ dostaly nepostradatelný kyslík do zemské atmosféry.

Tenkrát, bylo to pøed dvìma a pùl miliardami let, se zaèaly dít zázraky. Kde se vzala, tu se vzala, na Zemìkouli se objevila èarodìjka Fotosyntéza. Sotva se nadechla, vyhrnula si rukávy a pustila se do èarování: „Já si na vás posvítím!“ Vyhro¾ovala všem ne¾ivým buòkám a bakteriím. „Èáry, máry, konèí klid. Teï zaènete ¾ít!“

Fotosyntéza neztrácela èas. Svítila na anorganické buòky všech typù, poskládala z nich ¾ivé organismy a ¾ivot na planetì Zemì dostal zelenou. Narodila se pøíroda.

Hlína, tráva, keøe, stromy, lesy a v nich stovky virù, stovky jejich pøíbuzných. Èarodìjka Fotosyntéza se jich neptala, jestli na svìt chtìjí, ale kdy¾ u¾ na nìm byli, tou¾ili na nìm ¾ít. Nejbezpeènìji se cítili v pralesích. Tam objevili netopýry. Poprosil je, jestli by se mohli ubytovat v jejich tlamièkách. Netopýøi souhlasili. V zimì všichni spokojenì spali, v létì poznávali okolí. Co netopýr to létající hotel. Kdy¾ viry vyplivl, vydechl nebo vytrousil, nikomu to nevadilo, dokud se na Zemìkouli neobjevili lidé. 

„To bylo pøed ètyømi miliony let“, pøipomenul Èas, vìèný sportovec, který zrovna bì¾el kolem a zaslechl náš rozhovor s Vesmírem. Vesmír èasobì¾ce chválil: „Je to frajer. Jsou mu miliardy let a stále mladík v kondici. Podepisuje se na všechno kudy bì¾í. Pøed sedmdesáti miliony dìlal záøezy na schránkách škeblí v moøi, dìlá letokruhy v kmenech stromù, aby se daly sèítat.“ Ne mnì si také dìlá poznámky. „Bude hùø“ uklidnil mì Vesmír a pokraèoval: „Není to ¾ádné neviòátko. Je pøesný a neústupný. Rozhoduje o tom, jak dlouhý bude, na které hvìzdné taneènici den. U vás na zemi dvacet ètyøi hodin. Na Jupiteru, proto¾e je pøi tìle, trvá den jen devìt hodin, padesát pìt minut a tøicet vteøin. Zato Venuši, prvotøídní baletce namìøil den dlouhý sto sedmdesát šest vašich dní. Spoèítejte si, kolik to je hodin! 4.224 hodin. To koukáš!

Po tìchto slovech se Vesmír náhle omluvil: „Nìjak jsem se rozpovídal, ale u¾ musím konèit. Sluneèní soustavy poøádají dùle¾itou schùzi, na které nemohu chybìt. Pozdravuj ode mì Zemìkouli. Bude slavit narozeniny. 4,6 miliard rokù!“

„A bere dùchod?“ Zeptala jsem se starostlivì.

Vesmír se rozesmál. „Kde bych na to asi vzal?“ Zamával mi a pøesto, ¾e zùstal, zmizel v nedohlednu.

Najednou se mi zdálo, ¾e jsem na Zemi sama. Pìknì mi zamotal hlavu! Taktak, ¾e jsem se nezaèala toèit kolem své osy. O èem jsme to vlastnì s Vesmírem mluvili, ne¾ nám skoèil do øeèi Èas? U¾ vím.Jak se objevili na Zemi první lidé. Vyvinuli se z opolidí a opolidé z opic, a zajímalo by mì kdo se vyvine z lidí? Zbydou na planetì nìjací? Vesmírným prachem poprášení? Dr¾me si palce.

Naši prapøedkové, malé tlupy nomádù,dìlali co mohli. Nauèili se pracovat se zvíøaty, kterých v té dobì u¾ byla pøíroda plná. Rozeznávali je. Vyhledávali je. Lovili je. Zabíjeli je. Ochutnávali je. Objevili oheò. Bouøkový blesk, suchá tráva, pøeskoèila jiskra, plameny. První ohništì. Sesedli se. Poprvé vaøili maso. Pekli. Grilovali. Mozek èlovìka sílil, jásal. Vymýšlel chytré vìci. Nìkterá zvíøata si èlovìk ochoèil, aby mu pomáhala. Nìkdy, výjimeènì, jedli lidé sami sebe. Dùvod toho poèínání byl „Sníš-li stateèného, budeš stateèný“. Kuchaøský recept lido¾routi nezanechali.

Zdá se, ¾e jistá vypoèítavost byla matka pokroku. Ukázalo se, ¾e èlovíèkové, mají-li všeho dost, chtìjí víc. Kdy¾ mají víc, chtìjí ještì víc a víc. Ti, co pøišli první, si postavili chýše. Pozdìji chalupy. Pak stavìli domy. Potom mrakodrapy. Vznikala megamìsta. Aby pro nì získali pozemky, zaèali kácet i pralesy, kde byla odjak¾iva pøíroda nejpøírodovatìjší. Tak bezohlednì jí dávají èlovíèkové najevo vdìènost za to, ¾e je kdysi na naší planetì uvítala a pohostila. Berou jí doslova pùdu pod nohama. Tím, ¾e ji likvidují, berou však pùdu pod nohama i sami sobì. Napadá mì otázka, jestli je odborný termín “Homo Sapiens“ opravdu výsti¾ný!?!

Zklamaná pøíroda vyhlásila heslo: „Chcete toho moc? Pošlu vám nemoc“. A proto¾e je laskavá, dodala: „Na pomoc!“ A dr¾í slovo. Èínské netopýry, kteøí ztratili svùj domov v pralesích, poslala do mìst. Tam jsou tito roznašeèi virù vyhlášená delikates. Polosyrový netopýr plný virù, òam! Sinologové vìdí, o èem mluví.

„Kdy¾ nebude netopýr, bude èlovìk“. Virouskové usoudili, ¾e bude lepší udìlat si hotely z lidí. Nastìhovali se hlavnì k tìm, kteøí u¾ nìkteré jejich kamarády hostí. Èím vìtší spoleènost, tím vìtší legrace. A tak nastala „zábava“. Ale ne zas tak moc velká. Ukázalo se toti¾, ¾e èlovìk vydr¾í míò ne¾ netopýr. Kdy¾ se virousek v èlovìku zabydlí, dostane hostitel horeèku, kašle a sotva lape po dechu. A nìkterý dokonce pøestane existovat. To ale virousek netušil. Nechtìl lidem škodit. Nevìdìl, ¾e má nad nimi takovou moc. Studované hlavy virologù, epidemiologù, bakteriologù, mikrobiologù a jiných logù tak zamotal, ¾e mu po dùkladném vyšetøení daly jméno COVID-19. Jeho sebevìdomí rostlo jako z vody a zaèal se cítit jako vládce svìta. Všude se o nìm mluvilo jako o koronaviru a on se rozhodl cestovat. „Kdy¾ mám vládnout svìtu, musím ho poznat“ a poslechl se. Z mateøské Èíny, kde poprvéukázal, co dovede, to vzal do Evropy. Itálii si zamiloval.  Zdálo se, ¾e tam zùstane, ale zvìdavost ho zahnala do Španìlska, do Portugalska, ani Francie není k zahození! Prostì nebyl stát, který by nenavštívil.

Cestovala s ním i spousta jeho sourozencù. Nasedali do lidí jako do au»ákù, a tak mìli o dopravu postaráno. Lidé rozvá¾eli koronaviry po všech koutech svìta, do Ameriky, do Asie, do Afriky, a ještì k tomu zadarmo!

Koronavirousek nezùstal nic dlu¾en. Ve všech zemích, které poctil svou návštìvou, se zaèaly dít vìci! Všechny ostatní druhy virù mu popularitu závidìli. Vládám všech státù, které COVID-19 navštívil, naskoèila husí kù¾e ze strachu, aby neztratily od volièù jednièku s hvìzdièkou, kdyby vydávaly špatná rozhodnutí. Jenom¾e „babo raï“, která jsou správná? Ekonomicky únosná?

Ministøi zdravotnictví dostali zelenou. Naøídili obèanùm nosit roušky. Èeši jsou národ poslušný a mající smysl pro humor. Ihned se dali do spolupráce. ®eny si vzpomnìly, ¾e mají doma šicí stroje, nìjaké kusy látky a dobrou vùli. Rozešily se zeširoka. Roušky a respirátory se hrnou mezi potøebné. Koronavirousek nemá šanci støídat hotely. Nesmí si naøíkat. Tahle rovnostáøská módní pøehlídka vznikla kvùli nìmu. Je jejím spoluautorem a má to nìco do sebe. Najednou, i bez revolucí, jsou si všichni lidé rovni. Najednou nerozhoduje krása ani ošklivost. Lidé jsou pokornìjší. Oceòují ve vztazích dùle¾itìjší vlastnosti. Pomoc v nouzi. Soucítìní. Obìtavost. Charakter. Válèení z jakýchkoliv dùvodù ztratilo smysl. Zvítìzit musí zdraví a generálové jsou lékaøi. Lidé jim provolávají slávu a vdìk. Zvony z vì¾í kostelù jim zvoní na poèest. Mo¾ná se jim nakonec podaøí pøemluvit virousky, aby nosili respirátor.

Vládní naøízení, ¾e budou zavøené školy nìkteré dìti uvítaly a nìkterým se stýská. Uèitelé jsou na tom podobnì. Elektronická komunikace je všehoschopná. 1+1=4-2 a je to. Virtuální lekce, ne¾ bys øekl „švec“. Tøídy zùstaly prázdné. Úøady jsou na tom podobnì. Øidièi autobusù vozí prázdná sedadla. Vlakem jezdí jenom strojvùdce. Restaurace zavøené. Pivo kroutí hlavou. Obchody zavøené. Auta neopouštìjí parkovištì. Prázdná námìstí jsou nebývale fotogenická. Architektura domù jako by vstala z mrtvých. Stejnì tak jsou na tom ulice. Divadla bez divákù. Koncertní sínì bez posluchaèù. Ticho. ®ádný potlesk. Virtuální online koncerty je mají nahradit. I v domech je tajemno. Ve výtazích se nikdo nevytahuje. Na schodištích se obyvatelé nepotkávají. Vosy, komáøi a klíš»ata nemají koho štípat. Jsou v šoku. Létadla pøistála. Pampelišky v parcích si hrají na sluníèka. Vyprávìjí trávì své jarní pøíbìhy. Vzduch bez kyslièníku uhlièitého pøekvapuje svou oèistnou kùrou. Domácí zvíøata cítí, ¾e se nìco dìje.

 

Koronavirousek rozhodl, ¾e hlavnì dùchodci nesmí ven ze svých domovù, aby je nenakazil. Bývají nemocní, a ještì by na nìj svedli, ¾e to zavinil on, kdyby, nedej Bo¾e, museli dát ¾ivotu na shledanou. Koneènì, v¾dy» se léta starali o své dìti, tak jim má kdo uvaøit, uklidit, obstarat to nejdùle¾itìjší co potøebují. „Cha, cha“ zasmála se pochybnost, ale pochybnost se mù¾e mýlit. Prostì starým lidem nezbývalo, v tomto svìtovém rouškoobdobí ne¾ sedìt celé dny v køeslech u televizorù, které praskaly ve švech. A jak tak starouškové sedìli, nabývaly jim od toho sezení zadní èásti tìl. To ale nebylo na škodu. Mìli kam ukládat stres ze strachu, co se na té naší Zemìkouli ještì bude dít. Ukládat tam deprese ze samoty. Nejistoty. Pocit, ¾e jejich mozek stupidizuje v tomto bezkontaktním èase. S internetem si vìtšinou rady nevìdí, a tak se zabývají úvahami o tom, kde se asi vzal ten podezøelý organismíèek, který zmìnil ¾ivot lidské populace na svìtì. Vypìstovala ho pleticháøka mutace na pøání matky pøírody, nebo pùvodnì prcek rozmazlený netopýry utekl z nìjaké laboratoøe, kde dostal za úkol vládnout svìtu?

A¾ si zase jednou budu povídat s Vesmírem, musím ho upozornit na to, jaký „dárek“ dostala naše planeta Zemì k narozeninám. Obávám se, ¾e po mých informacích zaène i Vesmír nosit roušku.

Nebo se stane zázrak? Podaøí se nám virousky zmutovat z útoèníkù na ochránce lidských organismù. S COVID-19 se pøestane politikaøit. Zavládne porozumìní. Pøíroda, pravda a láska zvítìzí a na Zemìkouli se koneènì zabydlí štìstí.

 
Text: Ludmila Lojdová
Ilustraèní foto: Miroslav Šesták 
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 20.08.2020  07:57
 Datum
Jméno
Téma
 20.08.  07:57 Von
 20.08.  06:51 Václav