SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Expozice in vivo

Prý když se chcete zbavit nějaké fóbie, jedna z metod, jak se jí zbavit, je úmyslně se vystavovat právě té situaci, které se tak obáváte. Expozice in vivo, říkají tomu odborníci. Tak jsem si to tedy na vlastní kůži vyzkoušela. Jela jsem se svým mužem na dovolenou na hory. Ne jen tak nalehko turisticky, ale pěkně s horolezeckou výbavou. Na těch lanech a karabinách budu viset na skále – já, která se ani na rozhledně neopře o zábradlí, kdyby náhodou zrovna v tu chvíli chtělo upadnout. Jestli přežiju, můj strach z výšek by měl vyšumět do prázdna – tak na to jsem teda zvědavá!

Předem jsme ferratové lezení nacvičovali už tady v Čechách, většinou ve výšce několik desítek metrů. V případě nouze jsem využívala k přitahování své pevné gelové nehty, kvůli kterým se mi ostatní lezci sice posmívali, ale já myslím, že mi moc pomáhaly. Šlo mi to docela dobře. Jen dvakrát za celou sezónu se mi stalo, že mě ze skály musel sundat záchranářský vrtulník. Nic extra dramatického, ani v novinách o tom nepsali.

Zkušeností jsem tedy měla dost. Jenomže ouha, v úplně jiných výškách! V Itálii jsme pořád šli a šli a domečky pod námi se zdály čím dál menší. Byla to šílená trasa. Když byly někde schody, byly vysoký jak překážky pro koně. Když byla někde cesta, vedla nad tím nejpříkřejším svahem a zábradlí asi používali měděný, protože bylo už dávno rozkradený. Auta nejdřív z té výšky vypadaly jako angličáky, pak jako razítko na nehty, nakonec už byly vidět jen silnice široké jak šňůrky na záclony. A já přitom pořád ještě nevyšplhala ani do míst, kde začíná zajištěná ferratová cesta, kde jsme měli lézt! Celou výbavu jsem si nesla na zádech, kdykoliv připravenou se nevhodně naklonit ke straně a strhnout mě s sebou dolů do propasti.

Bála jsem se. Moc. Že mi uklouzne noha…. Že se mi zamotá hlava…. Že se všechno to kamení pod mýma nohama najednou utrhne jako lavina… Po pravdě mě trochu uklidňovalo jediné: nebyli jsme tu sami. Naopak, byl tu provoz jak u kasy v marketu ve čtyři odpoledne. Narváno. Před námi Němci, za námi Němci – proč bych měla padat dolů zrovna já?

Konečně jsme došli do místa, kde jsme se navazovali na lano. Ne na dlouho. Italové blázniví umístili ferratová lana jen tam, kde se jim zrovna chtělo. Nejméně polovina cesty tak byla i v této děsivé výšce nezajištěná. Před vrcholem jsme navíc narazili na kříž u cesty. Chudák Riccardo, chudák já. Škoda, že se neumím modlit, v tuhle chvíli by se mi to fakt moc hodilo. Zatímco můj muž se šťastně usmíval, já se nemohla dočkat, až budu zase dole v bezpečí.

Vyškrábali jsme se na vrchol velký asi jako naše koupelna. Nikdy bych nevěřila, že se do naší koupelny vměstná patnáct lidí, často si tam překážíme dva. Stála jsem uprostřed mezi nimi všemi a jen tiše doufala, že nás to všechny nesfoukne. Těm cvokům to bylo jedno: svačili! Připomínalo mi to poslední večeři před popravou. Ne, díky, já nechci, najím se, až zase budu tak nízko, že shora rozpoznám na ulicích lidi. Momentálně si připadám jak nezvanec, nepatřím sem.

Když jsme konečně sestupovali dolů, cítila se každým krokem lépe a lépe: možná to vážně přežiju! „Tak co, zítra si to dáme znovu?“ usmíval se na mě můj muž. Ta představa opakování ve mně navodila spíš pocit začínající úplavice než touhu po dobrodružství. Tak je to jasný: expozice in vivo je pěkná kravina. Nefunguje to. Mám strach pořád. Jenomže na druhou stranu… když budu všem svým strachům věřit, co budu vlastně dělat? Bojím se všeho: pavouků, vody, výšek, tmy, silničního provozu, násilí… když se tomu všemu budu intenzivně vyhýbat, budu do konce života trčet doma, zamčená na tři západy, a budu si tam zoufat nad tím, na co nakonec umřu. To ale taky nechci. Tak jinak. To číslo na záchranářský vrtulník si prostě nechám vytetovat na zápěstí, abych ho měla pořád k dispozici. A zítra? No, jdu do toho zase, dříve či později si přece musím na ten pohled shora dolů zvyknout!

PS: Ty fotky jsem fakt fotila já osobně.

Renata Šindelářová

* * *
Zobrazit všechny články autorky