Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
 
Stále více se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity, zá¾itky atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled na jeden dramatický lov.
 
 

Drama pøi sokolím lovu

Mnohokrát v ¾ivotì jsem tou¾il spatøit nìkdy lov za pomoci opeøeného dravce, ale nikdy jsem k tomu nemìl pøíle¾itost. Proto mne ani ve snu nenapadlo, ¾e mi to bude jednou dopøáno tak daleko od domova a za takových smutných okolností.

Pøi jedné ze svých pracovních cest do Iráku jsem mìl pøedat nabídku na rozšíøení projektu silnice v oblasti Dhi Quar. Naším obchodním partnerem byla municipalita mìsta Samawa, le¾ícího asi v polovinì cesty mezi Basrou a Bagdádem. Tam ji¾ nìkolik mìsícù pracoval èeský expert, Ing. Pešta, který vedl práce pøi vytyèování trasy, a ten mne mìl na místì oèekávat a ubytovat ve svém domì, který mu zákazník poskytl.

V dohodnutý den jsem ráno nastoupil v Bagdádu do vlaku smìr Basra a v 15,30 jsem se na samawském nádra¾í pozdravil se svým doèasným hostitelem.

V jeho rezidenci, znaènì vzdálené od mìsta, se mi dostalo hezkého uvítání i od jeho slovenské man¾elky, skvìlého pohoštìní a neménì dobrého a pohodlného lo¾e. Veèer jsme sedìli dlouho do noci a probírali pøi dobrém pití nejen zále¾itosti pracovní a novinky, které jsem dovezl z domova, ale i to, co zajímalo mne. A proto¾e se øeè stoèila i na naši spoleènou zálibu, myslivost, došlo i na sokolnictví.

„Je to zde, a vùbec ve všech arabských zemích, velmi oblíbený zpùsob lovu“, zaèal o tom kolega, „a èasto se zde poøádají jakési závody, kdy se uzavírají sázky o znaèné peníze. Sám znám dva zdejší sokolníky. Jedním je syn místního majitele rozsáhlých okolních pozemkù Ahmad a druhý je významným èlenem strany BAATH v Samawì. Oba jsou v této disciplinì dobøí a také velcí soupeøi. Lepší je ale bezesporu ten první, Ahmad, a proto pøi tìch utkáních také èasto vítìzí, co¾ mu ten druhý hroznì závidí. U¾ se k vùli tomu i nìkolikrát pohádali tak, ¾e div nedošlo na no¾e.“

 

„Hm, škoda, ¾e nemohu takový lov vidìt“, poznamenal jsem, „dosud jsem nespatøil ¾ádného ptaèího dravce v akci ani samotného, nato¾ nìkolik soutì¾ících! Musí to být zá¾itek!“
Na to u¾ nepøišla ¾ádná odpovìï, jen poznámka paní domu, ¾e je ji¾ pokroèilá noèní hodina a zítra v 10,00 hodin jsme oèekáváni na samawské radnici. Vzali jsme to na vìdomí, dopili a za deset minut u¾ pro mne i oba mé pøátele skonèil den.

Ráno jsme s Ing. Peštou odjeli do mìsta. Bylo u¾ znaèné horko, a tak jsme po ètyøicetiminutové cestì hrbolatou pistou dorazili, pokryti potem a prachem, na místo. Jednání bylo tvrdé, jak je to v Orientì obvyklé, a trvalo pøes dvì hodiny. Poté, co zákazník akceptoval cenu, sní¾enou v mezích mé povolené desetiprocentní tolerance, bylo dohodnuto, ¾e poèkám dva dny na formální schválení nabídky a podpis dodatku kontraktu mìstskou radou a orgány strany.

Pøi následném obìdì, na nìj¾ nás spolu s dvìma èleny rady pozval starosta, se u¾ nehovoøilo obchodnì, ale jak to bývá, o vìcech mnohem zajímavìjších. Pøi tom se Ing. Pešta jen okrajovì, ale zámìrnì, zmínil o mnì a sokolnictví. Jedním ze spolustolovníkù byl toti¾ právì ten vlivný baasista a majitel dvou sokolù a skalního orla, a tak se kolega se domníval, ¾e by z té strany mohlo pro mne pøijít pozvání. Jen¾e nepøišlo, ba ten potentát pøi té zmínce ani okem nemrkl. Kdy¾ jsme se po dvou hodinách koneènì zvedli od stolu, zamíøil in¾enýr zcela jiným smìrem.

„Kam to jedem (?)“, zeptal jsem se,“Máme jet na sever, ne?!“
„Vidím, ¾e máš smysl pro orientaci, ale zajedeme k Ahmadovi, mému pøíteli sokolníkovi. Chceš pøece nìco vidìt, ne?!“

Byl jsem zvìdavý, a tak pøes dusivé vedro, ¾ízeò a pot po celém tìle, jsem øekl, ¾e ano, a rád. Jen¾e Alláh nám nepøál a po pùlhodinovém pekle v rozpáleném autì nám sluha øekl, ¾e pán není doma a pøijede a¾ „báèir, effendi“, tedy zítra, milostpane. No nic, dobrá vùle tu byla, tak¾e rychle domù, do klimatizovaných pokojù a pod sprchu.

Kdy¾ jsme po veèeøi, v noèním chládku sedìli na terase domku u dobrého pití, objevil se u vchodu mladý vysoký Arab na èerném koni: „Márhaba, mister Besta“,(Arab neumí vyslovit souhlásku „p“) zvedl ruku na pozdrav, „I was told you were looking or me!

Byl to Ahmad, jeho¾ jsme odpoledne nenašli doma. Pøijel tedy na obvyklou tajnou sklenku vína a s otázkou, o co šlo. Prozradili jsme mu to a obratem se nám dostalo upøímného pozvání na zítøejší exhibici, kterou uspoøádá výhradnì na mou poèest. Vyslovil jsem patøièné podìkování alespoò èásteènì v arabštinì a pak jsme ještì spoleènì „setrvali v delším a srdeèném rozhovoru“, jak øíkají diplomaté, dokud ten dobrodinec neodklusal zase na svém plnokrevníku domù.

Druhý den jsem byl u¾aslým svìdkem nevídaných výkonù dvou krásných sokolù, kteøí bìhem pouhých padesáti minut pøedvedli takovou poslušnost a takové akrobatické lety a kreace, ¾e jsem ¾asl nejen já, ale i mùj zkušený pøítel, který u¾ takových podívaných za¾il v posledním roce nìkolik. Výsledkem byl úlovek šesti krásných køepelek, které nám hrdý sokolník velkoryse vìnoval.

Podìkovali jsme mu za jeho laskavost a pìkný zá¾itek a s omluvou se rozlouèili, proto¾e vedro v otevøeném poli u¾ bylo pro mne nesnesitelné. Pochopil to a podal mi ruku: „Jsem rád, ¾e jsem vám mohl ukázat náš tradièní lov s dravci a vìøím, ¾e na mne a mé dva okøídlené pomocníky nezapomenete! Já zde ještì chvíli zùstanu, potøebuji pár kouskù taky pro sebe. F´imallah, pøátelé!“

Odjeli jsme, já napùl uvaøený, domù a po dùkladné sprše a hodinovém spánku jsme usedli k obìdu. Paní Peštová ho vykouzlila z køehouèkého masíèka tìch malých ptákù a jejich v trojobalu usma¾ených stehýnek. Kdyby pro nic jiného, tedy pøinejmenším pro tuto lahùdku, její¾ chu» mám v duchu stále na jazyku, nemohu na ten lov zapomenout.

Jen¾e další dùvod pro vzpomínku na sebe nedal dlouho èekat. Kolem osmnácté hodiny zastavilo pøed domem auto a z nìho vystoupili ètyøi policisté, dva uniformovaní a dva v civilních šatech. Pøedstavili se a chtìli vìdìt všechno o naší úèasti na sokolnickém lovu. Odpovìdìli jsme na všechny jejich otázky po pravdì, a kdy¾ jsme chtìli vìdìt, oè jde, odmítli nám to øíct.

Druhý den dopoledne pøijel k domu Ahmedùv sluha Jalil a s náøkem nám popsal, co se tam událo. Krátce po našem odjezdu pøijel na místo druhý sokolník ze Samawy se svým orlem a bez varování ho vypustil na Ahmadovy sokoly. V m¾iku byl jeden z nich sra¾en na zem, uchvácen obrovskými paøáty a ostrým zobcem roztrhán. Zoufalý Ahmad skoèil do auta, vytáhl pušku a vpálil do orla broky z obou hlavní. Ten druhý to snad pøedpokládal nebo na to èekal, proto¾e zùstal naprosto klidný a jedinou ranou z pistole Ahmada zastøelil. Pak sebral mrtvého orla, nasedl do své terénní Toyoty a odjel do mìsta, kde vše oznámil policii. Jako dùvod uvedl, ¾e mu Ahmed usmrtil cenného orla a chystal se zabít i jeho, co¾ se mu nepodaøilo, proto¾e mu v tom, výstøelem v sebeobranì, zabránil.

Kdy¾ sluhu policie vyslechla, naøídila mu pod trestem zabití, aby tvrzení vraha u soudu potvrdil. „Ale to pøece nemù¾u udìlat, effendi“, plakal ten neš»astník, „v¾dy» za to by mne šajtan do d¾ehenny dostal. Prosím, poraïte mi, co dìlat!“

Proto¾e jsme vìdìli, ¾e v re¾imech jako byl ten Saddámùv, je z takového dilematu jen jediné, absolutní, východisko, neporadili jsme mu a nechali to na bo¾í vùli. Nemohli jsme pro nìho udìlat naprosto nic. Pochopil to, a ne¾ odešel, stiskl nám ruce a sklonil hlavu: “Poprosím Alláha o radu a podle ní se zaøídím! Nechci umøít jako zrádce svého pána!“

Sestoupil ze tøí schùdkù u domu a brankou v plotì vyšel do výhnì dne. Ji¾ nikdy ho mùj pøítel nespatøil. Já jsem o dva dny pozdìji podepsal na samawské radnici dodatek smlouvy, rozlouèil se s milými pøáteli a odjel do Bagdádu. Následující noc jsem ji¾ sedìl v letadle ÈSA s destinací Prague.

Od té doby u¾ uplynulo mnoho let, ale na ten neš»astný sokolnický lov, a hlavnì na jeho hlavní dva hrdiny, pána a jeho vìrného sluhu, nemohu stále zapomenout. Nech» je Alláh milostiv jejich duším. 
 
Ludìk «opka

* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.11.2016  12:27
 Datum
Jméno
Téma
 30.11.  12:27 ferbl
 29.11.  18:42 Von