Návrat na Longstray
Dvanáctiletá Ellen Longstrayová pøiplouvá po smrti rodièù do viktoriánské Anglie, kde se má setkat se svým posledním ¾ijícím pøíbuzným, baronetem Thomasem W. Longstreyem.
Podivínský staøec, kterého okolí pova¾uje za vtìlení ïábla, však u¾ pùl století neopustil zdi chátrajícího zámku. Tam ¾ije obklopen pouze tøemi slou¾ícími – majordomem Alfrédem, jeho dcerou Rachel a zahradníkem Robbinsem. Pro mladou dívku se ponuré sídlo záhy mìní v místo hrùzy. Jenom díky laskavému Alfrédovi pozvolna pøekonává strach a postupem èasu se stává jedinou prastrýèkovou spoleènicí.
Její èistota jí umo¾ní proniknout k nemocnému starci a odkrýt tak dìsivá tajemství minulosti. Pod rukama se jí pomalu zaène skládat obraz dávné tragédie a zloèinù sahajících a¾ do souèasnosti. Netuší, ¾e se pøitom sama ocitá ve smrtelném nebezpeèí…
* * *
Stanula uprostøed široké chodby lemované velkými dveømi po obou stranách. Vše pokrývala silná vrstva prachu. Podlaha dokonce nebyla ani vidìt! Jako by se brodila snìhem, tak neprodyšný koberec letitý nános vytvoøil. Všechny kliky, kování, futra i samotné dveøe nastokrát opatøili pavouci stopami své pøítomnosti. Nìkteré pavuèiny dokonce sahaly ode zdi ke zdi. „Tady se u¾ hodnì dlouho neuklízelo,“ vytušila Ellen s oèima navrch hlavy a hnána jakýmsi vnitøním nutkáním vyrazila neohro¾enì kupøedu.
Procházela místy, kam u¾ roky, mo¾ná i desetiletí, nevstoupila lidská noha. Bílý povlak na zemi o tom podával nepopiratelný dùkaz. Rozhrnovala a pøetrhávala pavuèiny nejrùznìjší tlouš»ky a pøitom víøila botami prach. Dostal se jí do nosu a rozkašlala se. Èím hloubìji postupovala do nitra chodby, tím hùø se jí dýchalo a vzduch byl zka¾enìjší. Páchl a skoro se nedal vtáhnout do plic, ani¾ by neomdlela. Zavrávorala. Chtìla…
Náhle za sebou zaslechla krátké, pronikavé vrznutí. Jako kdyby nìkdo ztì¾ka polo¾il nohu na staré schodištì. Vyslou¾ilé døevo si postì¾ovalo, ¾e ho kdosi ruší ze spánku a otravuje. V Ellen hrklo. Znovu nabrala sil a pøidala do kroku. Po zádech jí pøejel mráz a pøed oèima vytanuly v ¾ivých barvách zá¾itky z vèerejšího veèera. Slyšela dìsivé bušení pohrabáèe o mrtvolnì bledý mramor. Dveøe supící pod tvrdou ranou. Pryè! Musela pryè!
„Pomoc!“ vykøikla zoufale a rozebìhla se kupøedu. Ubìhla však sotva deset metrù a cestu jí zatarasily další dveøe. Vzala za kliku. Zamèené! „Ne!“
S vytøeštìnýma oèima se obrátila zpátky do chodby. Teï nic neslyšela. Nebo slyšela? U¾ sama nevìdìla, co se jí zdá a co se dìje ve skuteènosti. Zkusila dveøe vpravo. Nic. Vlevo. Také nic. Ani jedny nepovolily pod jejím náporem. Znovu se na nì povìsila. Tlaèila. Táhla. Kdepak. Bez šance. Dìtským tìlíèkem nemohla ani náhodou vyvinout sílu nutnou k jejich vyra¾ení. A nic na tom nezmìnil ani panický strach, který s ní lomcoval.
Najednou se zklidnila. Všechno se zklidnilo. ®ádné zvuky. Dokonce se jí i lépe dýchalo. Pøestala cítit ten podivný zápach, smìsici zatuchlého a zka¾eného vzduchu. Sedìla schoulená na bobeèku s panem Hrochem na klínì. Èekala. Nic se nedìlo. Nikdo nepøicházel. Pohrávala si to s ní jen krutì fantazie trýznìná nedávnými pro¾itky? Pokoušelo se o ni šílenství? Èi se po Longstray potuloval dìsivý pøízrak? Ne. Byla u¾ pøece velká holka. A ty nevìøí na strašidla. Všechno se jí jenom zdálo… Èím dál tím více zaèínala nabývat ztracenou rozvahu a jistotu…
Prásk!
Vyjekla leknutím. Pøímo za jejími zády nìco spadlo na zem a rozbilo se. Tam za zdí, za zamèenými dveømi! Zkamenìla hrùzou. Tìlo jí ochromil strach. Bez dechu civìla na kliku. Pohne se? Nepohne? Poèítala sekundy. Klika zùstávala nehybná. ®ádný rachot v zámku. Ellen mìla nervy napnuté k prasknutí. Poøád èekala, ovšem nic se nedìlo. U¾ to trvalo celé minuty. Pìt. Deset. Patnáct minut.
Netušila, kde se v ní vzala ta odvaha, ale vidìla sama sebe, jak se pomalu sune k záhadným dveøím. Opatrnì, velmi opatrnì, pøiblí¾ila oblièej a¾ ke klíèové dírce. Byla natolik velká, ¾e se jí dalo podívat dovnitø. Zavøela levé oko a druhé pøitiskla k uzounkému otvoru. Naskytl se jí pohled do pokoje ukonèující pravé køídlo. Svìtlo dopadalo dovnitø ze tøí stran a vytváøelo prapodivnou hru barev. Na stole uprostøed odpoèívaly porcelánové šálky a konvice. Vypadaly, jako kdyby je sotva pøed minutou nìkdo odlo¾il a zase se k nim plánoval vrátit a dopít odpolední èaj. ®idle byly ledabyle odstrèeny a nechány napospas osudu poté, co je kdosi ve spìchu opustil. Pøes opìrku jedné dokonce visel pánský svrchník. Stojací hodiny u protìjší zdi ukazovaly ètvrt na deset. V prosklené skøínce odpoèívaly porcelánové figurky. Do záclon kdosi vetkal suché kvìty rù¾í. V zrcadle na stìnì se mihl stín…
* * *
Alfréd postupnì seznamoval budoucí paní na Longstray s jednotlivými èástmi panství. Zabralo to týdny. Ne snad pro jeho rozlohu, nýbr¾ z dùvodu, ¾e všude chodili pìšky. Na Longstray se nechovali konì a baronet si nepøál ani ¾ádného koupit. Ellen to nevadilo, stejnì by na nìm neumìla jezdit. Pouze jedním zákoutím ji Alfréd neprovedl, aèkoliv jí ho pøedtím ukázal na mapì. Východní cíp panství zùstával neprobádaným místem. Jednou se na to zeptala Jacka.
„Tam nic není,“ vykrucoval se. „Jenom pruh zemì. Taková divoèina, strašlivì zpustlá a zarostlá.“
„Zavedeš mì tam?“ prosila a házela po nìm smutnýma oèima. Nevydr¾el a souhlasil. Informoval Rachel a vyrazili. Netrvalo dlouho a dorazili pøed vysokou zeï porostlou bøeè»anem.
„Co je za ní?“
„Kdysi tam bývala zahrada.“
„Kdysi? Proè u¾ tam není?“ divila se.
„Ona tam vlastnì poøád je,“ zamyslel se Jack, zatímco se procházeli kolem letitého bøeè»anu. Zeï pod ním, døíve pøipomínající nepøekonatelné hradby bránící ka¾dému nepovolanému ve vstupu, stejnì jako zámek nahlodal zub èasu. Na mnoha místech se zaèala u¾ dávno rozpadat a drolit, pøesto dosud plnila svou funkci a strá¾ila své tajemství. Kromì toho jí popínavá rostlina víc jak vydatnì pomáhala.
„A jak vypadá?“ zajímala se dál Ellen. Zvenku se daly zahlédnout jen rozlo¾ité koruny letitých stromù a záplava nekontrolovatelnì rostoucí zelenì. Bøeè»an lezl vzhùru i po kmenech statných mohykánù. Nad hlavami jim krou¾il bezpoèet ptákù. I jejich zpìv se linul odevšad.
„Kdoví,“ pravil zadumanì Jack. „Pán ji poruèil zamknout pár dní po tom, co mì pøijal do slu¾by. Navštívil jsem ji jen párkrát, pøesto si doteï pamatuju, jak byla krásná. Uprostøed rostl nejmíò stoletý dub. A to mu ještì hodnì ubírám. Jo jo, to byla nádhera. Jen¾e jsem dostal rozkaz: Pokácet, rozøezat a spálit. Co ale bylo ještì divnìjší, ¾e se nesmìl pou¾ít na normální otop. Kdepak. Prý a» ho spálím venku, jen tak, Pánu Bohu do oken…“ Jack se na chvíli odmlèel a pak pokrèil rameny. „To u¾ všechno odvál èas. Padesát let tam nevkroèila lidská noha, to je strašnì dlouho. Celý lidský ¾ivot. Pøíroda za takovou dobu doká¾e divy. Nikdo u¾ by to tam dneska nepoznal.“
„Nikde nevidím vchod.“
„Tì¾ko øíct, kde mu je konec. Nìkde pod tímhle… plevelem,“ rozhodil bezmocnì rukama.
„A klíè?“
Zahradník pokrèil rameny. „Pán si ho tenkrát ode mì vzal, odešel, a kdy¾ se vrátil, u¾ ho u sebe nemìl. Prý ho schoval nìkam, kde ho u¾ nikdo nikdy nenajde. A ¾e mu ruèím ¾ivotem za to, ¾e ta zahrada zùstane navìky vìkù zavøená. No já tomu samo sebou ani za mák nerozumìl, ale abych byl upøímný, ani mì to nijak nezajímalo. Prostì jsem poslechl.“
Ukázky ze stejnojmenné knihy.
Tomáš Záøecký
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora