Rozjímání o hudbě

Kdosi kdysi řekl: „Jsou pouze dva druhy hudby – dobrá a špatná. Když se ti líbí, tak je to hudba dobrá, když se ti nelíbí, je to hudba špatná.“ Zní to sice pěkně, avšak pravda to není, líbivost totiž není zárukou kvality. Jednou ze specifik člověka je, že má schopnost vyvinout si náruživou zálibu ve věcech, které nejsou hodnotné, ba některé jsou i vysloveně škodlivé, například kouření nebo špatná výživa.

Hudba je důležitou součástí života. Byly a jsou kultury, které neznají písmo a nemají tudíž literaturu; pokud vím, tak každá společnost v historii měla svoji hudbu. Podle některých teorií řeč se vyvinula z hudebních projevů jako pokřiky, nápěvky a melodické motivy. To můžeme pozorovat i v přírodě, kde zvířata, především ptáci, neznají řeč v našem slova smyslu, ale často mají vyvinutý hudební projev ve formě zpěvu. V těchto dnech mám možnost pozorovat, jak u nás australská straka- maminka učí své dvě ratolesti zpívat. Česky se tito ptáci nazývají flétňáci a jejich zpěvy jsou vskutku úchvatné; dají se hudebně analyzovat, nápěvky jsou skládány do prokomponovaného celku. Některé jejich árie trvají i dvacet minut. Zajímavé hudební projevy lze slyšet i v chorálech žab nebo cvrčků. Skvělý hudební sluch mají psi.

Vzhledem k tomu, jak důležitou roli hudba v našem životě hraje, je tedy žádoucí položit si otázku o kvalitě hudby a jejího působení na jednotlivce i společnost. Existuje objektivní metoda hodnocení hudby, nebo jest to záležitost ryze subjektivní? Odpověď zní, že jsou objektivní kritéria, dle kterých možno hodnotit umělecká díla, včetně těch hudebních. Není to však záležitost jednoduchá, neboť existuje několik odlišných hodnotících zřetelů. Zmíním se stručně alespoň o některých.

V dnešní konzumní společnosti většina hodnot jeví se být prověřována finančním měřítkem. Dobré je to, co vydělá hodně peněz; takto uvažují majitelé nahrávacích studií, vydavatelé, komerční kritici i dramaturgové v rozhlase a televizi. Tento přístup nevypovídá vůbec nic o estetické hodnotě hudby, případně o její užitečnosti či škodlivosti, je to přístup krajně škodlivý. Pro finanční zisk jsou snadno popřeny kulturní hodnoty, které jsou nezbytným nosníkem každé civilizované společnosti.

Spolehlivou metodou zhodnocení uměleckého díla, která je v dnešním světě většinově ignorována, je strukturální rozbor, vědecký to nástroj kvalifikovaných odborníků, především musicologů. Tímto analytickým přístupem je možno vyhodnotit melodickou invenci, harmonickou bohatost, tektonickou důmyslnost i originalitu díla. Analytická hodnotící metoda používá se zpravidla v kombinaci s metodou komparativní, tedy srovnávací. Výsledek nám potvrdí, že Bach byl větším a originálnějším skladatelem než třeba Offenbach. Je to tedy hudební věda, která je profesionální disciplínou schopnou objektivně vyhodnotit kvality různých skladeb i hudebních žánrů. V tomto směru není vůbec podstatné, že většina současných konzumentů dává přednost hudbě upadlé a primitivní.

Jiným měřítkem, které není silně zakotveno ani mezi hudebními vědci, je funkčnost hudby, kvalita nesmírně důležitá pro potřeby běžného života. Chci-li si ujasnit kvalitu nějaké skladby, je potřebné ujasnit si nejprve, k čemu má ona skladba posloužit a jak dobře je to poslání schopna splnit. Beethovenovy poslední kvartety bezesporu patří k vrcholům umělecké hudební kultury, nejsou však hudbou vhodnou, tedy dobrou, pro taneční parket. Zhodnocení ukolébavky nebudeme provádět analytickou či komparativní metodou ale především tím, jak úspěšně splní svoji funkci. Dnes už v rozvinutých technologických společnostech se maminky zpíváním ukolébavek namáhat nemusí, farmaceutický průmysl nabízí plno prášků, které za účelem uspání mohou do dítěte nasypat. Účinek dobré ukolébavky je však nepopíratelný, její působivost je právě v harmonické a melodické jednoduchosti. Tyto zásady dodržovali při skladbách ukolébavek i mistři klasické hudby jako Brahms, Chopin nebo Smetana.

Svojí mnohoznačnou působností dovede hudba obohatit náš život více než kterékoliv jiné umění. Hudba nás provází životem od kolébky až k hrobu. V mém mládí i na vesnici byl každý člověk vystaven široké škále hudebních žánrů. Od maminčiných ukolébavek k písním lidovým, které jsme za vlahých letních večerů zpívávali na návsi. V sobotu večer nás čekala lidovka, umělecky ne zrovna sofistikovaná, ale vhodná pro tanec, při kterém se mladí lidé měli možnost sblížit. Tenkráte ještě mladí lidé tančit uměli a tělesný dotyk patřil k věci. Nějaké disko, kde jednotlivci osaměle a zarputile poskakují, jsme si ani ve snech nedovedli představit.

Na žádné veselce potom nechyběl svatební pochod. Kostel byla naše koncertní síň a tam jsme poslouchali hudbu klasickou. Život bez hudby byl pro nás nemyslitelný. Právě proto měli bychom věnovat zvýšenou pozornost tomu, jak a jaká hudba je v moderní společnosti podporována a propagována. Hudební výchova měla by zaujímat důležité místo ve školském systému.

Hudba nepůsobí jen esteticky a emotivně, má také přímý vliv na fiziologii organismu, toho si je však vědomo jen velmi málo lidí. Vhodně zvolená hudba vyvolává pozitivní pocity, pomáhá překonávat stres a depresi, napomáhá hojivému procesu. Hudební terapie je dnes vyučována na universitách, její možnosti nejsou však ortodoxní medicínou stále ještě plně doceňovány. Léčení pomocí hudby není nákladné a je zcela bezpečné, protože nemá škodlivých vedlejších účinků.

Na svých přednáškách jsem zpravidla žádán, abych vysvětlil objektivní předpoklady hudebních kvalit. To není snadné, protože většina lidí postrádá potřebné znalosti v oboru hudební teorie. Jako alternativu volím podobnost s jídlem, které také mnozí považují za záležitost pouze subjektivní. Jakési osvěty přece jen v posledních letech bylo dosaženo a tak inteligentní člověk ví, že výživa je důležitou součástí zdravé životosprávy. Výživa dodává tělu nejen energii, ale i prvky nezbytné pro růst a regeneraci. Nedostatek třeba vitamínů nebo enzymů vede k poruchám v chodu organismu a následně k vážným chorobám. Řečeno stručně: živý organismus vyžaduje potřebné ingredience. Rajčata jsou bohatá na vitamín C, jsou ale lidé, kteří z nějakého důvodu tuto zeleninu nejedí. Nevadí, pokud zásoby vitamínu C doplní z jiných zdrojů, třeba z citrónové šťávy v čaji. Odborník na výživu může spolehlivě a objektivně určit kvalitu jakéhokoliv jídla. Pokud strava obsahuje žádoucí prvky, nezáleží vůbec na tom, zdali dáváme přednost kuchyni české, francouzské, thajské nebo čínské; styl přípravy jídla je podmíněn kulturně i historicky. Podobně můžeme posuzovat i hudbu a respektovat při tom kvality jak subjektivní tak i objektivní.

Základním stavebním materiálem hudby je zvuk, tedy vibrace od 20 až po 20,000 kmitočtů za vteřinu. Jsou dva základní typy zvuku – hudební, což jest tón určité výšky a nehudební zvuk, tedy hluk. Horizontální organizace tónů vytváří melodii, vertikální seskupení staví akordy. Dalšími hudebními prvky jsou dynamika, rytmus a tempo, tónová barva a také forma (tektonický plán.) Hudba je tedy energie organizovaná podle hudebních principů.

Vesmíru vládnou dva základní zákony, stvořitel byl skladatel. Je to zákon harmonie a zákon resonance. Zákon harmonie je postaven na řadě tzv. alikvotních tónů, která je platná v jakémkoliv časoprostoru, tedy i v jakékoliv kultuře. V přírodě je patrná tendence udržovat harmonickou rovnováhu. Zákon resonance jednak stanoví základní frekvenci, v které systémy vibrují, a zároveň způsobuje přenos energie. Když například brkneme na strunu, tak ta vydá tón, jehož výška je určená délkou struny a jejím napětím. Pokud je v blízkosti struna naladěná na stejný kmitočet, tak se rovněž rozezní, vybuzena energií z té první struny.

V každém živém organismu jsou obsaženy hudební kvality. Každá buňka vibruje specifickou frekvencí, naše dýchání má své tempo. Srdce je objektivní metronom, neboť, je-li zdravé, osciluje žádoucím tempem tak, aby zásobovalo tělo potřebným množstvím krve. Pokud tluče příliš rychle nebo pomalu, tak to svědčí o vážném zdravotním problému. Jinou srdeční vadou je arytmie. Lékař při prohlídce proto nejprve nasadí stetoskop a poslechem zjišťuje činnost srdečního svalu. Měření resonančních reakcí orgánů v těle lze využívat jako diagnostický nástroj. Ve výčtu toho, jak různé hudební prvky jsou úzce spojeny s životem, bych mohl ještě dlouho pokračovat, ale doufám, že i jen tento malý výčet potvrzuje působnost zvukového, a především hudebního, prostředí, v kterém žijeme.

Hudba hrála důležitou roli již v počátcích jedné z nejstarších civilizací. Podle čínských legend začátky jejich hudby sahají až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Jedna báje uvádí, že otcem hudby byl nějaký Lin Lung, který vyrobil z bambusu první flétnu a naladil ji podle zpěvu ptáků. Jiné zdroje uvádějí jako otce hudby císaře Fu Xi, který vládl kolem roku 2850 pnl. a položil základy čínské civilizace.

Slavný filozof Konfucius (551-479 pnl.), který byl rovněž vynikajícím hudebníkem, považoval hudbu za nezbytnou součást výchovy. V jeho filzofii je dobrá hudba jen taková, která povznáší člověka a pěstuje ctnost: „Chceš-li poznat zdali lidé mají dobrou vládu, jsou-li jejich zákony dobré či špatné, prozkoumej hudbu, kterou provozují.“

Ve staré Číně měli císaři ve zvyku vysílat po své říši hudební znalce, kteří kontrolovali stav hudební kultury, obzvláště zdali ladění nástrojů bylo v harmonii s vibracemi prostředí. Následkem různých vlivů takto eticky pojatá hudební kultura počala upadat v 17. století v dynastii Ch’ing a není možná náhodou, že to byla dynastie poslední. Po roce 1912 následoval úpadek sociální i hudební, a když nastoupil Maův režim s komunistickými častuškami, prožívala Čína nejhorší dobu svých dějin.

Svět se mění a mění se i hudba v něm. Jednu z největších změn způsobil vynález tranzistoru, uvedený do masové výroby v padesátých letech dvacátého století. Tranzistor umožnil výrobu levných zesilovačů, přenášení a elektronické nahrávání zvuku. Nastal proces elektrifikace hudby. Bez zesilovačů nebylo by rock and rollu a decibelového rámusu, kterým tato „hudba“ zamořuje svět. Díky tranzistoru je dnes únik před protivnou hudbou velmi ztížený, útočí na nás v obchodech, restauracích, v dopravních prostředcích, ve výtahu, ba i na pasece v lese, když tam přijede nějaký rámusář s tranzistorovým přehrávačem. Vstoupili jsme do období hudebního terorizmu a žádný císař nepošle své odborníky, aby nás před tímto škodlivým hlukem uchránili.

Soudobá masová hudba není jen problémem estetickým, je škodlivá pro živé organismy. Dva hlavní problémy jsou nepřirozená dlouhotrvající hlasitost a vysoký obsah nehudebních zvuků, tedy hluk bicích nástrojů. Tento problém je dobře prozkoumán a odborně popsán. Abych nemusel jen věřit odborným studiím, udělal jsem sám několik experimentů a vystavil rostliny zvuku rockové hudby. Výsledek byl alarmující, hlasitá a hlučná hudba zahubí rostliny nejpozději do tří týdnů. Následky této „kulturní revoluce“ jsou už patrné, většina lidí trpí dnes sluchovými poruchami, s narůstajícím zvukovým znečištěním je spojen i narůstající problém zvaný tinnitus (pískání v uších,) který vede k depresím a dalším zdravotním potížím. Jeví se, že kromě hrstky odborníků o tento problém nejeví nikdo valný zájem. Asi ti čínští mudrci měli pravdu, úpadek hudby je průvodním jevem kulturního rozpadu společnosti.

Občas jdu na ryby, jen šplouchání vody podmalovává mé přemítání. Rád bych jednou chytil zlatou rybku a požádal ji o splnění jediného přání, aby mi dala čarovnou moc otevřít lidské ucho a hlavně srdce inspirujícímu kouzlu hudby J.S.Bacha. To by znatelně změnilo a obohatilo společenský život. Jsem však neúspěšný rybář, a tak zůstává jen u toho zbožného přání.

Jaroslav Kovaříček

* * *

Zobrazit všechny články autora