Pohled z okna

Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek. 

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Tentokrát je to svérazná satira na mobilní fetišizmus...

Vincek inovuje telekomunikace

„Napadlo tě někdy, proč člověk celá staletí mudroval nad tím, jestli se slunce točí kolem země nebo naopak, zatímco psa to vůbec nezajímá?“

A je to tady! Dát si s Vinckem Cíců spycha na kus řeči znamená připravit se na úvodní potměšilou otázku. Vincek má až dětinskou radost, když jeho protějšek zalapá po dechu nad tou ftákovinou a neví si honem rady. Jsem už na to připraven. Nejlepší obranou je tvářit se, jako že ten jeho úvodní projev je to nejobyčejnější a nejsnadnější k odpovědi a potom mu to tak zamotat, že je z toho jelen on.  

„To je snadné. Pes sedí na úplně jiné větvi toho fantastického evolučního stromu živých bytostí než člověk. Tomu jeho větev přidělila evolučním vývojem podstatně více neuronů, provázaných množstvím synapsí, a proto ten rozdíl. Člověk se pak už odedávna mohl věnovat otázce „proč to tak je?“ Ta otázka byla pro něho stěžejní, umožňovala přežití, rozvoj vědění, poznání a tím i snadnější život, ale současně je to otázka tragická, která často vedla do scestných oblastí a rozum i životy ohrožovala.“
 

„No teda, tý otázce rozumím, ale proč je současně užitečná i nebezpečná?“

„Dovedeš si představit, že by ses najednou rozhodl, že pojedeš na zimní olympiádu a skočíš z velkého můstku?“

„Pitomost, dole by mě zametali smetáčkem na lopatičku, tedy co by ze mě zbylo, na to prostě nemám!“ 

„Stejné je to i s otázkou, proč to tak je. Na její zodpovězení jsou nutné předpoklady, znalosti, zpravidla fyzika, matematika, obecné vzdělání, přístroje, peníze, pokusy a mnoho dalšího. Když to všechno, nebo něco chybí, není šance uspět. Člověk je ale tvor tvrdohlavý a odpovědět si chce za každou cenu. Prolomil tedy hranici transcendentna a vrhl se do náruče metafyziky.“

„Teda že jako na utopení vymyslel hastrmana, na bouřku Dia hromovládného, na lásku Afroditu místo současných feromonů a podobně?“ 

„Správně, vždyť i ta bouřka není úplně dořešená dodnes. I když víme, že kulový blesk je zřejmě forma plazmové hmoty, neumíme ho dosud vyrobit uměle, třeba ve velikosti fotbalového míče, aby se procházel místností!“

„No z toho bych měl docela strach!“

„Oprávněně. Navíc podle zásady, že kdo má moc, má i pravdu, je cesta k poznání lemována řadou osvícených a perzekuovaných osob, třeba až k upálení, bez ohledu na reálnou skutečnost. Tady vede cesta k uctívání nadpřirozených bytostí, předmětů, jevů, tedy všeho, o čem se člověk domnívá, že to o jeho bytí rozhoduje. Už židé se klaněli zlatému teleti za tu chvilku, než se Mojžíš vrátil s desaterem. To všechno je ideální předpoklad pro vznik fetišů.“

„S hastrmany sme se snad kromě pohádek vypořádali! I dnes se někdo utopí, a kdybych tam přišel s tím, že už si vodník dává dušičku do hrníčku, asi bych rychle putoval do příslušného ústavu.“  

„Nemysli si, staré fetiše zanikají, nové vznikají. Vezmi si moderní telekomunikační technologie. Mají sloužit a také slouží člověku, ale příliš často je člověk naopak jejich otrokem. Když se ve škole žáci předhánějí, kdo z nich má lepší mobil, a posílají stovky zbytečných SMS, stává se z mobilu uctívaný, ale také zneužívaný fetiš, třeba ke zesměšňování učitele.“   

„Z duše mi mluvíš, nádobo filozofická, národem dostatečně neuznaná, lidu potřebná…“

„Hele, Vincku, neblbni, nebo se nezastavíš, vezmi selský rozum do hrsti a vyjádři se konkrétně!“ 

„Tak jo. Nedávno sem jel metrem. Už to nastoupení vypadalo jako vstup do chrámu. Všichni čuměli na tu svoji svátost oltářní – tedy mobil. Slečna vedle mě co chvíli otvírala kabelku, vyndávala mobil, podívala se, ono nic, dala do kabelky, za pět minut zase kabelka, mobil, zase nic, čekala zřejmě SMS a miláček se na to vyfláknul. Tvářila se stále nevrleji, nakonec jí došla trpělivost, SMS ne a ne dojít, tak začala sama, palec se jí po klávesnici míhal jako jazyk zmije obecné, až jsem se divil, že si ho nevyvrátí z kloubu. Prý takové mobilní onemocnění už existuje, jenom ten speciální název jsem zapomněl. Potřeboval sem se vysmrkat a z kapsy vytáhl balíček papírových kapesníčků, úplně nový, originálně zabalený. Jak sem se tak na něj podíval, vidím: Vždyť on vypadá i s tou vnější výzdobou podobně jako mobil té slečny vedle! Přidat tady pásku, namalovat okénko… znáš mě! Když mě napadne nějaká blbost, nezůstane u nápadu.  

Přijel sem domů, vzal úplně nový balíček papírových kapesníčků, olepil ho páskami, namaloval displey a knoflíky s čísly. Mobil má i jiné klapky, a tak jsem přidal knoflík BD, jako přímé spojení na Bílý dům, a knoflík KR, přímo do Kremlu. Knoflíky do Pekingu, Paříže a Berlína sem vynechal, jednak sem je nepovažoval za důležité, ale hlavně mi tam pro ně už nezbylo místo. Tak sem připraven. Teď jen vhodná příležitost, jak se uplatnit. Trvalo to nějakou dobu, ale moje chvíle nadešla – a zase v metru! 

Slečna vedle řádila na SMS, starší paní naproti, zřejmě babička, volala a cepovala asi vnučku, úplný stalking, jak se tomu dneska říká. Mluvila k ní jako k batoleti, ale z obsahu hovoru sem vyrozuměl, že vnučka zažila svoje první milenecké políbení asi už za knížete Metternicha. Moje chvíle!!

Stranou jsem udělal takové trrrrrr… jako že mám vibrační zvonění, sáhl do kapsy, vytáhl balíček kapesníčků, překryl z větší části rukou, k uchu s ním a zřetelně: „Ty, Chozé?…jo..tak jak…kolik… Cože??? Za čtvrt miliardy nehnu brvou!! Řekni jim, že pod tři miliardy nejdu!…nic se neboj, projde to! Zařiď! Čuc!“ kapesníčky do kapsy a nevinné rozhlížení kolem. Sousedkám to muselo šrotovat, bylo to úplně vidět! Proč miliardář v celkem ošumělém oblečení jezdí metrem? Ačkoli – pod Mercedesem by mohla být bomba, musel by mít bodyguarda a ještě není jistota – takhle je to vlastně bezpečnější! Vypadalo to, jako by se za ty svoje ubohé mobily styděly. Bylo potřeba přitvrdit!

Trrrrrr…“Kdo? Chuan?…vyšlo to?…zajímavé nabídky…nenech si to utéct!…drž se toho…s potíží si poradíš, víš jak!…hele, nejlepší bude…syp do New Yorku a rychle! Vem si moje soukromé letadlo, zrovna je v hangáru, to bude nejrychlejší a zařiď to neprodleně na místě!…jó, čuc!“  

Vyjevenost sousedek neznala mezí! Čas pro pointu! Vytáhl jsem opět balíček, roztrhl ho, vytáhl kapesníček a vysmrkal se. Slečna vedle ihned vystřelila na jiné sedadlo jako dělová koule, ono sedět vedle cvoka nemusí být jisté, bábinka naproti měla oční bulvy jako talířky na vánoční cukroví. Že by se už dělaly mobily s kapesníčky? Že sem se tvářil naprosto nevinně a uvnitř se bavil náramně asi nemusím zdůrazňovat!“  

„No jo, Vincku, ale teď jde o to, aby obě a ostatní cestující pochopili, že nešlo o cestování s cvokem, ale o svéráznou satiru na mobilní fetišizmus!“  

„To si právě nejsem jistý! Nejsem moc přesvědčen o velké schopnosti běžné veřejnosti vyhodnocovat správně okolní děje. Nějak chybí v průměru ta vyšší postřehová úroveň. Slyšel jsem nedávno v televizi pana prof. Piťhu, kterého si nesmírně vážím, a jeho vyjádření o úrovni veřejnosti vyznělo v podobném duchu!“   

„Ale jak jsi dospěl ty k takovému závěru? Ve veřejnosti přece najdeš vynikající jedince, schopné úvahy, o jaké se nám ani nezdálo?“  

„To je podle mě špička ledovce. Něco se dá poznat podle různých drobností, jako třeba v metru. Na dveřích jsou tlačítka k předvolení otvírání dveří ve stanici. Všimni si, jak zhruba sedm z deseti lidí mačkají ta tlačítka zbytečně, nebo pozdě. Že nečtou provozní řád, se nedivím, ale to, že po stovkách absolvovaných cest nedokáží odkoukat a pochopit, je na pováženou a současně známkou, že v oblasti porovnávacích schopností moc a moc chybí!“ 

Ten Vincek mi dává! Teď abych v metru koukal po tlačítkách a dělal si statistiku! O úrovni pozorovacích schopností národa českého. Počkej, já se ti odměním:

„Vincku, přines příště ten svůj mobil, já si vyzkouším to tlačítko BD. Myslím, že Obama nemá do čeho píchnout, a tak si rád pokecá!“ 

Vincek se jenom ušklíbl. Příště bude muset přitvrdit!

Vladimír Kulíček

               * * *                            

Originální ilustrace © Aleš Böhm

Zobrazit všechny články autora