Jaroslava Pechová : Anekdoty ze života

Jistě každý, kdo rád čte, má svou oblíbenou knihu, ke které se během svého života rád vrací. Někdy to není jen jedna kniha ale hned několik. Zpravidla takové knihy mají v knihovně své čestné místo a máme je stále na očích.

V čase mého dětství jsem miloval vše, co napsal Eduard Štorch. Bezesporu na to mělo i vliv, že pan Štorch byl učitelem mého táty, a tak jsme ho často navštěvovali.

Později, kdy ještě se mnou puberta mlátila, jsem si oblíbil knihu Richarda Halliburtona “Za novými světy”, která mne ovlivnila a o pár let později ispirovala k mým sportovním výkonům. Asi také proto, že jsem byl tak trochu, jako Halliburton, dobrodruh.

S přibývajícími léty se můj literární vkus měnil a vyzrával. V posledních letech se mojí nejoblíbenější autorkou stala Blanka Kubešová, jejíž romány mám již mnoho let ve své knihovně na čestném místě.

Před nedávnem jsem dostal dárkem knihu “... úsměv prosím...” a po jejím přečtení okamžitě putovala na čestné místo a já jsem se rozhodl doporučit ji všem svým přátelům a nyní i čtenářům SeniorTipu. Nevím, jestli se dá nazvat, to co píši, recenzí, proto svůj úvodníček zakončím slovy - že než psát nějaké dlouhosáhlé recenze, je někdy daleko lepší nabídnout aspoň jednu kapitolku k přečtení. Nechť se čtenář sám přesvědčí o kvalitě psaní, v našem případě paní Jaroslavy Pechové, která má za sebou velice bohatou literární činnost a v žádném případě se nedá říci, že by tato kvantita byla na úkor kvality, ba právě naopak, čím více tato spisovatelka píše, tím je její tvorba kvalitnější.

Co všechno již paní Pechová napsala, se naši čtenáři dovědí v CV na konci její ukázkové povídky “Anekdoty ze života”.

Těm čtenářkám a čtenářům, kteří se rozhodnou doporučovanou knihu zakoupit, přeji hezký kulturní zážitek, aspoň takový, jako jsem měl já.

Václav Židek
Kolín nad Rýnem

***

Anekdoty ze života

Zima už měla na kahánku. Každou chvíli nad Prahou popraskala obloha a puklinami mezi mraky nahlédlo do ulic slunce. Bylo ještě bledé a zimomřivé, ale já přesto zatoužila podívat se z nadhledu na Prahu, jak ji první sluneční paprsky potřísnily zvláštním světlem.

Nechala jsem si úmyslně ujet lanovou dráhu, která stoupá z Újezdu přes Nebozízek až nahoru na Petřínský kopec, a po svých jsem překonávala výškový rozdíl sto třicet metrů. Ani na jednu z nejznámějších dominant Prahy, na mladší sestru Eiffelovky, která stojí na temeni Petřína, jsem nejela zdviží, ale šlapala pěkně po dvě stě devadesáti devíti schodech až na vyhlídkovou plošinu šedesátimetrové věže. Tam mě ohromil velkolepý magický výhled. S úžasem jsem hleděla přes červené hřebeny malostranských střech na vznešené Hradčany, vltavské mosty, pražské věže a starobylý Vyšehrad. Probleskující slunce kolorovalo město nazlátlými barvami a já měla pocit, že stojím v galerii a dívám se na slavný obraz Jaroslava Šetelíka Pražské panorama z Petřína.

Na zpáteční cestě ve ztichlých petřínských zahradách mě míjely první zamilované páry. Držely se za ruce a já věděla, kam míří. Nakonec každý milenecký pár skončí na Petříně u Myslbekovy sochy básníka Karla Hynka Máchy, která tu stojí jako symbol zamilovaných.
„Jaro je fakticky za dveřmi,“ došlo mi, když jsem si všimla, že omladina už shodila zimní bundy a vyšlapuje si jen v teniskách.

„Cestou se zastavím na Smíchově v obchodě s obuví a koupím si jarní střevíčky,“ řekla jsem si a potěšilo mě, že tak dnes spojím příjemné s užitečným.

Mezi vitrínami plnými mokasín, sandálků a polobotek proplouvala v lodičkách na vysokých podpatcích dívenka štíhlá jako proutek.

Vybalovala z krabic jarní modely a aranžovala je za sklo.

V obchodě byl kromě mne ještě jeden zákazník. Jistě si původně šel také koupit jarní obuv, ale při pohledu na štíhlou krásku jen okouzleně tajil dech, zatahoval kulaťoučké bříško a v hlavě si sumíroval plán, jak to zaonačit, aby s ním šla na kafe.

„Máte přání?“ všimla si ho útlounká prodavačka.

„To radši ani nechtějte slyšet jaké,“ zažertoval zákazník, ale když ho sjela chladným pohledem, rychle dodal: „Rád bych si koupil nějaké pěkné a kvalitní polobotky. V barvě černé, prosím.“

Kráska se nejprve se zákazníka zeptala na velikost jeho nohy a v zápětí z krabice vylovila jednu černou koženou botu.

„Zkuste si ji,“ naporučila.

Poslušně si botu obul, ale jak se prudce ohnul, vzduch v jeho zažívacím ústrojí ho zradil a na celou prodejnu se ozval nezaměnitelný trapný zvuk. Tvář zákazníka rázem zbrunátněla, tak jako by mu ji někdo polil kečupem. Z hloubi duše se zastyděl za tu nečekanou příhodu, která ho zaskočila, ale marně hledal slova, kterými by to faux-pas zamluvil.

Mladinkou prodavačku s tváří jako obrázek, která by mohla krásou konkurovat panence Barbie, však ta situace vůbec nevyvedla z míry. Nepředstírala, že právě v ten okamžik byla hluchá jako poleno, neuhnula očima, aby se nemusela dívat, jak se zákazník samou hanbou zpotil, nepřešla onu trapnou chvilku shovívavým mlčením, jak by jí poradil doktor Guth – Jarkovský, autor knihy o slušném vychování.

Ono nádherné stvoření na zákazníka mávlo dlouhými řasami a pak řeklo: „Nic si z toho nedělejte. To teprve u pokladny, až vám řeknou cenu těch bot, to se teprve poserete.“ Vypadla jsem z obchodu jako fretka. Nemůžu za to, že ve mně každý takový zážitek vyvolá výbuch smíchu. Také bych si asi měla pročíst průvodce slušným chováním a vzít si k srdci, že mám chodit po světě s tváří důstojnou a chováním vybraným. Jenže já bych běžela za každým takovým úsměvným zážitkem třeba přes půl světa. Touha po inspiraci je natolik silná, že se snad díky ní stávám magnetem, který ony zážitky přímo přitahuje. V mém mozku se pak hromadí jako magma v sopce a rostou tam a rozpínají se, až způsobí vulkanickou erupci mých myšlenek, které nakonec prorazí mou šedou kůru mozkovou a jako láva z kráteru vytrysknou ven z mé hlavy.

Občas mám pocit, že některé příhody jsou anekdoty, které se zhmotnily do skutečného příběhu.

Šla jsem Lidickou ulicí s přiblblým úsměvem na tváři, který chodci, co mě míjeli, nechápali.

Ta prodavačka z obuvi mi připomněla prodavačku z jednoho velkého pražského knihkupectví, kde jsem takovou skutečnou anekdotu před časem zažila.

Probírala jsem se knižními novinkami, když tu se rozjely dveře obchodu a dovnitř vběhl muž v prvotřídním obleku. Začal zmateně pobíhat mezi policemi s knihami a nakonec se zastavil u regálu s označením: Napětí. Bral do ruky jednu knihu za druhou, netrpělivě v nich listoval, krátce se začetl, ale pak je zase zaklapl a vrátil zpět mezi ostatní. Co chvíli zavadil pohledem o značkové rolexky na levém zápěstí. Na první pohled bylo vidět, že je v časové tísni.

„Mohu vám nějak pomoci?“ přitočil se k němu andílek, který měl podobu mladičké prodavačky.

Krasavci spadl kámen ze srdce.

„To vám budu zavázaný, milá slečno,“ vysekl jí poklonu a na vteřinu se zatvářil blaženě: „Zítra letím do Austrálie. Konečně uvidím vodopády Fitzroy Falls, Monorail v Sydney a zlatokopecké městečko Sovereign Hill.“

Jenže pak se zase zasmušil. „Ale ta cesta! Dvacet hodin v letadle! To se snad nedá přežít!“
Prodavačka s andělskou tvářičkou na něj nechápavě zírala, ale pak jí to docvaklo. „Chcete si koupit nějakou detektivku, aby vám ukrátila dlouhý let.“

Když krasavec přikývl, jala se v řadě knih hledat ona. Andílkův prstík ťukal na vázané hřbety jednotlivých titulů s tichým – ta ne, ta ne, tahle také ne. Až po chvilce prodavačka podala krasavci tlustou bichli.

„Tak za tu budeš nejspíš platit na letišti přirážku za nadváhu zavazadla,“ napadlo mě.
Krasavec však byl nadmíru spokojený. Hned detektivku popadl a běžel k pokladně, aby mu ji rychle zabalili.

Když zaplatil za knihu hříšný peníz a chystal se konečně vypadnout z obchodu, andílek prodavačka mu ještě vstoupila do cesty a ujistila ho: „Dobře jsem vám poradila. Budete spokojený. Od té knihy neodtrhnete oči. To se až na předposlední stránce dozvíte, že vrahem je Bred.“

Vylovila jsem z kabelky mobil a zavolala přítelkyni Jitce, spolužačce ze základky, že ji zvu na Petřín do restaurace Na terasách. A proč také ne.

I já si totiž tu detektivku chtěla koupit, takže jsem vlastně – díky až příliš ochotné prodavačce, ušetřila. Tak proč bych si teď nemohla dovolit oběd v luxusní restauraci s výhledem na Petřín Hill?

Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové: “… úsměv prosím …”, kterou bohatě ilustroval barevnými kresbami Karel Klos. Knihu je možné si objednat na adrese:

Nakladatelství Laguna
Zimova 625/3, 142 00 Praha 4
Tel.: 602 322 387, 602 391 231
nebo e-mail: lagunaknihy@seznam.cz

***

Jaroslava Pechová

Narodila se 25. černa 1950 v Petrovicích u Rakovníka. Od roku 1958 bydlela v Rakovníku. V roce 1980 se přestěhovala do Olomouce. Od roku 1986 žije v Praze. Pracovala řadu let jako volná novinářka. Spolupracovala také s Čs. rozhlasem a s Union internationale de la Marionnette. Získala novinářské ceny za publicistickou činnost, ocenění za původní rozhlasovou dramatickou tvorbu a ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku 1996. Řada rozhlasových pohádek Jaroslavy Pechové je zařazena ve Zlatém fondu Čs. rozhlasu. Ve své tvorbě se stále navrací do kraje dětství - na Rakovnicko a Křivoklátsko.

Pro děti a mládež napsala knihy Pohádky na draka, O Perejdovi, O vykutáleném Melichárkovi, Strašuláci, Pohádky z mechového lesa, Pohádky ze stříbrné tůně, České pohádky, Čáry máry Bublifuk a leporela Hurá, jdeme do světa, Ukaž mi ovečku a Kapr přes palubu.

Pohádkové knížky pojímá Jaroslava Pechová jako jednotné soubory, jež se upínají k jedné postavě nebo ke skupině postav - pochopitelně jde o postavičky báchorečné. V knížkách ožívají skřítci, víly, vodníci, obři, hejkalové, plavajzníci, polednice, louženice a další postavičky z pohádkového světa. Pohádkové knihy plné osobité poetiky, spravedlnosti, humoru a upřímnosti jsou vždy bohatě ilustrovány předními ilustrátory, např. Zdenou Krejčovou, Editou Plickovou, Evou Sýkorovou.

Jaroslava Pechová ovšem není pouze autorka pohádek. Její zájmová a tvůrčí paleta je podstatně širší. Píše poezii, převážně intimní, rellexivní lyriku. Napsala básnické sbírky Láskám všem, Modré z nebe, Rajská zahrada, Na konci nekonečna, Střípky zázraků, Ostrov naděje, Toulky v nalezeném čase.

U příležitosti 70. výročí narození spisovatele Oty Pavla vydala úspěšnou knihu Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla, která doposud vyšla v pěti vydáních. Spisovatelka v ní s neobyčejným taktem, citem a pronikavou vnímavostí dovedla oživit atmosféru kolem tohoto prozaika a kolem lidí, s nimiž se na své krátké životní cestě potkal. Publikaci doprovázejí fotografie Milana Richtermoce.

Je také autorkou třinácti Hrníčkových kuchařek.

Je členem Obce spisovatelů ČR a Syndikátu novinářů ČR.

Více se o autorce dovíte http://www.databazeknih.cz/citaty/jaroslava-pechova-3835