Návrat k triviu?
Budu rád, kdy¾ mne nìjaký skuteèný odborník na vzdìlávání doplní. Já nepíšu vìdeckou práci, jenom úvahu na téma nekvalita školství. 
Pokud mne pamì» neklame, od školských reforem Marie Terezie u¾ uplyne brzy 250 let. Je zajímavé si uvìdomit, jak tahle èasto pomlouvaná i dezinterpretovaná dáma ovlivnila za ètyøicet let své vlády naše zemì. Trùn na ní zbyl jenom královský, císaøovnou se nikdy nestala. I tak, ¾ena na královském trùnu byla v našich zemích skoro revoluce. Pøesto¾e jí její otec trùn zaruèil pragmatickou sankcí, musela o nìj doslova bojovat , vzpomeòme sedmiletou válku. Nechci se vracet ke sporùm historikù o význam a naèasování rozsáhlých správních zmìn královny a jejího syna Josefa II., který u¾ na císaøský trùn zasednout mohl. Po Marii Terezii zùstal základ školství, který snad trochu trvá dodnes, tedy dvojkolejnost øízení a také to, ¾e zavedla jako první povinné vzdìlání. Šlo o tzv. trivium, tedy výuku ètení, psaní a poètù. Mimochodem odtud i slùvko triviální, pokud se tøeba nìkdo pokusí vám naznaèit vaši duševní nedostateènost.
Teï patrnì širokou veøejnost dost šokovala zpráva, ¾e vzdìlanost našich dìtí rapidnì klesá, hezky èesky by se dalo tvrdit, ¾e jde zu grunt. A a» u¾ se nám to líbí, èi ne, nejvìtší a nejmarkantnìjší pokles vzdìlanosti mláde¾e patøí do let svobodných. Tedy do let, v nich¾ bychom se mìli rozmachovat k zítøkùm ne-li záøným, tedy alespoò svobodným a š»astným. S nevzdìlanou mláde¾í? Nechci to paušalizovat, vím, ¾e jsou školy výbìrové, které mají vysokou úroveò.
Jenom¾e i ve školství všechno souvisí se vším a ryba i tady smrdí od hlavy. Jistì jsou i uèitelé kvalitní a ménì kvalitní. Platí to o ka¾dé profesi. Ale i schopný uèitel ¾ije v nìjaké spoleènosti, podmínkách, morálním a právním vìdomí. Pokud na vrcholku pomyslného hodnotového ¾ebøíèku je zlaté tele úspìchu takøka za ka¾dou cenu, není v silách ¾ádného pedagoga to kormidlo otoèit do nelukrativních vod vzdìlání pro vzdìlání. Devalvovali jsme veøejnì akademické tituly v Plzni. Tì¾ko nìkdo pochybuje o tom, ¾e se tam mnoho politikù nevzdìlávalo, nìkteøí do té školy pomalu ani netrefili. Ale mlha pøede mnou, mlha za mnou. Nìkteøí rychlokvašení studenti sedí v parlamentu jako výkvìt národa, vše jde postupnì do ztracena. Všechno ale souvisí se vším.
Neruda ve svém slavném fejetonu napsal: „Rosteme zdola nahoru, rovnì jako strom a také stejnì pevnì.“ Odkud kam roste naše spoleènost? Rovnì? Pevnì? Jaké jistoty mají naši kantoøi? Sociální urèitì ne a spoleèenská presti¾ taky nic moc. Radost z práce? Nìkteré nevychované a nemotivované dìti ji o nì mohou rychle pøipravit.
Jak je v kraji teï zvykem, ministøi se støídají po dvou (obèas i ) ètyøech létech. Ka¾dý si pøivede nový tým odborníkù, jejich¾ prvoøadým cílem je prokázat, ¾e ti pøedchozí byli neschopní. Potom se školám rozešle nová vzdìlávací metodika, zapojí se jiné pøidru¾ené firmy kamarádù a kamarádù kamarádù. Ne¾ nové pokyny staèí øadoví kantoøi zpracovat, u¾ pøicházejí další, zaruèenì správné varianty. Kolik nových modelù u¾ kantoøi za dvacet let za¾ili. Vratislav Bla¾ek v hlubokém komunismu vlo¾il jednomu kantorovi do úst vìtu: Já u¾ uèil tøi dìjepisy a pokud mi pøiká¾ou uèit, ¾e Hus byl ¾idovský rabín, vùbec mne to nepøekvapí. Rosteme zdola nahoru, psal Neruda. Opravdu?
Marie Terezie, jak si vzpomínám, oddìlila správu škol od výuky na školách. U¾ tenkrát vìdìla, ¾e není dobré kvalitu výuky svìøovat místním konšelùm, kteøí platí školní škamny. Kvalita výuky by mìla být sledována centrálnì, odpovìdnì. U nás si ovšem partaje propachtovaly školství stejnì jako kulturu, jako stranické pašaliky, kvalita obsahu není svìøena odborníkùm, rozhodují partajní sekretariáty. Potom se nedivme, ¾e naše školství se pomalu vrací pøed Marii Terezii. Mo¾ná není daleko doba, kdy naši maturanti nebudou ovládat ani trivium.