Pan Tatínek
(Nad právě vyšlou knihou Jiřího Macha Zle i dobře)

Nebývá u nás běžné, aby vyšla knížka o životní dráze Čecha, který velkou část svého života – od roku 1948 – prožil v Austrálii. Vrátil se po sametové revoluci do své původní otčiny, kde byl jeho rodině navrácen komunistickým režimem ukradený majetek. 75stránková publikace, jejímž obětavým editorem byl Václav Šplíchal, je dílem nespisovatele, po svých předcích vynikajícího podnikatele v Rychnově nad Kněžnou. To není klasická memoárová knížka, kterou vydala Nová tiskárna Pelhřimov. Letošní aktivní třiasedmdesátník Jiří Mach ji psal postupně a těžce léta. Její název Zle i dobře vystihuje s až bezelstnou upřímností a otevřeností životní dráhu hocha z vážené rychnovské rodiny, těžce postižené dvěma totalitními režimy – fašistickým a komunistickým. Maminka Židovka nepřežila v prosinci 1943 Osvětim (její jméno je na pomníku obětem holocaustu před rychnovskou synagogou), tatínek se dostal taky do koncentračního tábora za spolupráci s Američany (z něj se dostal nemocný TBC až v roce 1945). V kapitolce Shledání s tátou o tom autor píše: Jednou strýc s sebou přivedl pána, kterého jsem neznal. Byl hrozně hubený, vyčerpaný, strejda k mému velkému překvapení řekl, že je to můj tatínek. Já jsem se naivně zeptal: To je pan Tatínek? Nepamatuju se, že jsem to slovo kdy slyšel, bylo to pro mě cizí slovo.

Sledovat osudy Jiřího Macha (i jeho tatínka, který se musel po válce tři měsíce mimo domov léčit) je velice poučné. Nakonec tatínek usoudil, že bude dobré, aby obě děti – Jiří a jeho sestra – přijaly tetino pozvání do Austrálie (emigrovala tam v roce 1939).Odletěly tam v říjnu 1948 v jeho doprovodu s oficiálním svolením našich úřadů, ale protože postupně začínal tuhý komunistický režim, s dětmi v Austrálii zůstal. V případě návratu, pokud by se komunistickému režimu nepodrobil, by mu totiž hrozilo vězení a to by už nepřežil. Tam bohužel ve svých 48 letech tragicky zemřel.

Kniha je lidským dokumentem života jednoho činorodého člověka, ale i doby polistopadové. Sledujeme totiž návrat Jiřího Macha do demokratického Československa začátkem 90. let. Mějme na paměti, že desítky roků nepromluvil česky, a přesto z restituované mezitím zkrachovalé a zpustošené textilní továrny Pleas vytvořil v centru okresního města novodobé prosperující obchodní centrum LIMA se dvěma desítkami větších či menších obchodů (na snímku). Tento životní úspěch však byl vykoupen ztroskotáním jeho manželství s mimořádně milou Australankou Lesley, s níž Limu založil. Bohužel se tu v Čechách setkával často s typicky českou závistí, ale naštěstí i se vstřícností - raději na dokreslení citujme: Začalo běhání po úřadech. Byl jsem velmi vděčný, když se mě ujal starý pan Rokl (otec Rudolfa Rokla, slavného muzikanta a Jiřího Rokla, pozdějšího starosty města, pozn. kr), kamarád mého otce, který se mi nabídl pomoc s restitucí. Česky jsme uměl jen pár slov, Československo jsme také neznal. Hledání úřadů po Praze, Plzni a Hradci Králové mně také dělalo velké potíže. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak bych vyplnil všechny ty potřebné žádosti a formuláře.

Do této knihy vložil Jiří Mach srdce, lásku a upřímnost a příkladnou skromnost. Jen prací a zase jen poctivou prací realizoval svoje sny a předsevzetí. Řeknu to naplno: Klobouk dolů před Jiřím Machem.

Kniha, která stojí nejen za čtení

Právě vydaná 175stránková publikace Jiřího Endlera Příběhy brněnských hřbitovů, kterou vyšla díky nakladatelství Šimon Ryšavý Brno 2010, je poučná nejen pro místní (ostatně její vydání podpořilo statutární město Brno), ale i pro ostatní čtenáře. Samozřejmě v ní jsou fotografie náhrobků a krátké výstižné texty o osobnostech spojených s Brnem (za ty desítky jmenujme namátkou alespoň Gregora Johanna Mendela, Oldřicha Mikuláška, Aloise Mrštíka (vztekem naplňuje našince příběh tohoto „hrobu“, dnes už bohužel jen v uvozovkách – nádherná secesní urna z tmavozeleného hadce podle návrhu jeho přítele Franty Úprky zmizela a dodnes po ní – a tedy po spisovatelově popelu – není ani stopy. Smutná tvář autora Roku na vsi a spoluautora Maryši na pomníku Zdeňka Řehořka je mementem) či Hugo Haase (představitele doktora Galéna z Čapkovy Bílé nemoci nebo Načeradce z Poláčkových Mužů v offsidu).

Jsou tu pohřbeny osobnosti, které mají vztah i k jiným regionům - vyberme východočeský: např. sochař Josef Kubíček, rodák ze Slatiny nad Zdobnicí na Rychnovsku, jeho a bratrovy artefakty zdobí Masarykovu chatu na Šerlichu v Orlických horách, nemluvě to tom, že ji projektoval v Brně také pochovaný architekt Bohuslav Fuchs, Jan Skácel (první a od té doby jediný nositel Novinářské ceny rychnovského rodáka Karla Poláčka), jazykovědec Josef Dobrovský - kdopak ví, že jeho rodiče Doubravští (!) byli ze Solnice, spisovatelka Helena Šmahelová (rodačka z Řestok u Chrudimi), legendární bezruký Frantík, správně František Filip z Jamného nad Orlicí na Orlickoústecku (o něm je řeč i v legendárních televizních Básnících) či Vlastimil Moravec. Kdopak si připomene tohoto rodáka z vesničky Spy u Nového Města nad Metují, vítěze Závodu míru Berlín – Praha – Varšava v roce 1972, o dvě vteřiny před sovětským závodníkem Něljubinem. Zemřel 1985 pod koly na silnici nesmyslně se otáčejícího kamionu.

Je tu pochován (ústřední hřbitov, 29/ 57-58) i Bohumil Blecha, předseda MNV v Dyji u Znojma, který se z první světové války vrátil zraněn, za další války se zapojil do protinacistického odboje, přežil měsíce samovazby ve Vratislavi i koncentrační tábor Flossenbürg, až v Norimberku unikl smrti přesně v den, kdy měl být popraven – město bylo právě osvobozeno americkou armádou. To přece byl biologický otec Bohumila Hrabala, který má svoje kořeny – přes Blechovy – v Rychnově nad Kněžnou až do svého prapraprapradědečka. V souvislosti s Bohumilem Hrabalem uvádí Jiří Endler i málem zapomenuté (na náhrobku léta uvedeno ani není) jméno Bohuslava Kiliána. On by si toho nikdo nevšiml, ale tento opravdový pábitel byl starším bratrem matky Bohumila Hrabala Marie Kilianové. A přece to byl on, kdo se ujal v roce 1923 špičkové brněnské revue Salon a 1932 založil časopis Měsíc (a rok poté německy psaný ekvivalent Der Monat), expedovaný do 20 zemí světa a do nějž psali mj. Brecht, Feuchtwanger, bratři Mannové a jiní tehdy „protiněmečtí“ autoři).
Sluší se říct: Dík, je to záslužná práce.

Josef Krám