Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O Jiøím Šlitrovi a garmošce

 

o Fondovi ze Zbabìlcù, ale i o jiném. Na konci i o tom, ¾e Šlitr byl Svìrák. Èestný pionýrský.

 

Setkání s letošním èilým pìtaosmdesátníkem ing. Josefem Teleckým z Nového Mìsta pod Smrkem, nejbli¾ším Šlitrovým spolu¾ákem z rychnovského gymnázia, s ním¾ se vídám rok co rok, letos opìt v Rychnovì nad Knì¾nou na festivalu Šlitrovo jaro, nemohlo zaèít jinak ne¾ otázkou na letošní roèník: Jak se Vám v Rychnovì líbí?

 

Josef Telecký: Pøijet na Šlitrovo jaro je v¾dycky velikánská radost, a to ze dvou dùvodù. Pøednì si tu osvì¾uju vzpomínky na študentská léta, kdy jsem sedìl pøed Jirkou Šlitrovým v lavici, a za druhé si tu zase pøipomínám, jak je Rychnov dobré mìsto, kdy¾ doká¾e udr¾ovat tyto tradice po dlouhá léta. Ono to v souèasné dobì není jen tak a za to opravdu velký dík.

 

Kdo pøijel ze spolu¾ákù?

Víte, ze spolu¾ákù je nás u¾ velmi málo. Sešli jsme tu vlastnì jenom tøi, a z toho jeden byl polovièní spolu¾ák. Byl tu Jarda Patoèka, odvìký Rychnovák, omlouvala se Alenka Moderová, nyní Izáková, teï Hradeèaèka. Nemá to sice daleko, ale necítila se zdravotnì, a pochopitelnì nemohl pøijet Jirka Štekl, lékaø z Banské Bystrice. Po zimì mu znaènì vynechává zdraví. Ze Švýcarska ale pøijel in¾enýr Vladimír Šilhánek.

 

To by ten, jak øíkáte, polovièní spolu¾ák? Ten, co je na snímku se Šlitrovou dcerou?

Pøesnì tak, ten s námi chodil a¾ do kvinty, všude jste se na nìj doptal jeho študentským jménem Šikin. Jeho rodièe se stìhovali - otec byl voják - a zhruba v polovinì kvinty nás opouštìl do Náchoda. Pozdìji Jirka Šlitr namaloval dokonce takové recesistické parte – antidatované do prosince 1939 - k jeho odchodu: Hlubokým ¾alem zkroušeni, oznamujeme, ¾e nás opustil pan Vladimír Šilhánek, ¾ák V. B reálného gymnázia, dále úèastník všech podnikù tøídy, vynikající hráè woley-ballu, princ z Pieschweitzù, palice kudrnatá. Odešel po pìtiletém zápase uprostøed boje, pln mladé síly, a zanechal nás samotné, zdrcené bolestí z jeho pøedèasného odchodu. Jen vùle bohù ho vyrvala z našich øad, z naší tøídy, která ho tolik ctila a milovala a kterou miloval i on. Osud ho zavanul do neznámé zemì, odkud k nám mù¾e jen o prázdninách na kole.

 

Ta neznámá zemì, kam se dostal, byl pøece Náchod a tam se setkal s mladým študákem Josefem Škvoreckým?

Souhlasí. Mìl to štìstí, ¾e se s ním dostal do kontaktu. A táhli to pak spolu, ostatnì je zamontován jako Fonda ve Zbabìlcích a taky v Prima sezónì. Vláïa nepøijí¾dí ze Švýcarska, kde ¾ije, jenom sem do Rychnova, objede i kamarády z Náchoda a pøíbuzné a naèasuje to tak, aby se dostal i na Šlitrovo jaro.

Snad jen doplním. Setkal jsem se s ním loni pøi zahájení Šlitrovy výstavy na zámku v Rychnovì a tenkrát mnì øekl: „V roce 1968 jsme zakládali spoleènì s doktorem Ludvíkem Spoleènost pro lidská práva v Praze a já jsem si tehdá vzpomnìl na Jirku Šlitra, ¾e bych ho mohl získat za èlena. Tak jsem ho šel navštívit a øíkal mu to. On øíkal: My máme pøipraveného nìco jinýho s Václavem Havlem. No jo, to máte pøipravený, naše spoleènost u¾ je povolená, tak¾e bys tam moh vstoupit. No jo, to budete chtít nìjaké peníze, ne? Já jsem øíkal, na to bysme rádi, proto¾e já jsem dr¾el kasu. Øíkal: Tak kolik? Tak normální èlenové stovku a ty prominenti tak pìt set. Tak nám dal 500. Tak Šlitra jsem získal pro nás.“ Ale vra»me se prosím k Vám a Jiøímu Šlitrovi. Vy jste nastupoval na rychnovské gymnázium do sekundy v roce 1937. Tak¾e jste spolu za¾ili údobí záboru, kdy tu pochodovala nacistická armáda.


 

Ano, já se s Jirkou seznámil v dobì, kdy¾ pøišel k nám do tøídy po zabrání našeho pohranièí – byl toti¾ rodákem ze Zálesní Lhoty u Jilemnice. Dál budu citovat z naší tøídní kroniky Sebranka 1942: Vpadl do tøídy tak trochu jako zjevení, pøišel jako nesmìlej, tichej chlapeèek, takové dì»átko tiché, do tøí neumí poèítat. Jen¾e tichá voda bøehy mele – poznali jsme brzy, kolik pravdy je v tom pøísloví. Jirka se pomalouèku vybarvoval. Co o jeho povaze øíct? Kluk veselá, pro ka¾dou švandu ušitá, ¾ádný sígr. Jak vypadal? Nebyl tlustý, ani tenký, ani velký, ani malý a nebyl hloupý. Zalo¾il tøídní orchestr, napsal mnoho taneèních skladeb, které budou s oblibou hrány a zpívány – ano, tak jsem to u¾ tehdy napsal. Kreslil non plus ultra, jeho první láskou byl jazz, pro nìj trpìl, pro nìj bojoval. Druhou jeho láskou byl sníh; ly¾e, kristiánky, patièky, rychlost, celý podzim cvièil pøi tìlocviku náklek. A tøetí jeho láskou – non audeo dicere.

 

K té Šlitrovì lásce ly¾ím doplním, co vím od letošního dìvìtaosmdesátníka svì¾ího Rychnováka Zbyška Støedy, trojnásobného vítìze Poháru Orlických hor v letech 1948 – 1951. Ten se v roce 1944 pøestìhoval do Skuhrova nad Bìlou a i tam díky pochopení Josefa Porkerta, majitele továrny a strýce Jiøího Šitra, mìl mo¾nost trénovat sjezd a slalom na krátkém, asi 250 metrù dlouhém lesním prùseku s pìti zatáèkami nad plovárnou, tehdy ještì se studentem Jirkou Šlitrem. Je pravda, ¾e si kopec nejdøív pìknì ušlapali a pak teprve jezdili. A nahoru šlapali. Ale teï dovolte po¾ádat Vás o pár slov ke tøídnímu orchestru.

 

Také v tomto pøípadì si vezmu k ruce Sebranku, a ještì kousek Vám z ní pøeètu. „Vydali“ jsme ji – já ji napsal a Jirka ilustroval - v roce1942. Na karikaturách, které jste z ní sem vybral, je Jirka u mikrofonu, já s fotoaparátem a Zdenìk Šebesta v brýlích. Ale teï hovoøí Jirka Šlitr: Proè by se u nás nesešel orchestr? Proè by nemìlo být mezi tøiadvaceti studenty nìkolik muzikantù? ®e nemáme zájem o klasickou hudbu? ®e se nám líbí jazz? Tak hrejte d¾ezovinu. Co, ¾e byste tím ústavu udìlali ostudu? Tu si uøíznete, kdy¾ nebudete hrát vùbec. Tak, kluci, nehloupnìte, a pøineste si ka¾dý zítra svùj nástroj, sejdeme se u nás. Tenkrát bydleli v pøízemí vilky nad zámeckým parkem. A Jirka Šlitrù nemluvil jen do vìtru, símì padlo na úrodnou pùdu. Na první zkoušku pøišlo sedm sextánù. Zkouška nijak slibnì neskonèila, orchestr mìl slabé obsazení, málo èlenù i málo nástrojù. Chybìla basa, harmonika i plechové nástroje. Kdy¾ máme poøádnì hrát, musíme si nìjak pomoci. Poslechni, Sejku, ty necháš housle plavat, poøídíš si trubku a nauèíš se na ni hrát. Dìdek by místo zpívání mohl také dìlat nìco u¾iteènìjšího. Nemohl bys sehnat saxofon? Dìdek slíbil, kdy¾ ne saxofon, tak prý alespoò ¾e si nìkde opatøí pozoun. Taky se mám na nìj nauèit hrát? Byla jeho další starost. No, tak to zkusím. Zbývá basa a harmonika. Nemohl by nám vypomoci Majda? Ten hraje na basu. Snad by to šlo, aspoò do zaèátku, pozdìji u¾ uvidíme. – Vás to baví, co tu ètu?

 

Jéje, dokonce ¾ivì vidím Šlitra na svìtové výstavì, jak hraje na rùzné nástroje. Tohle, o èem tu hovoøíte, je pøece prehistorie a ta mì náramnì zajímá.

 

Budi¾, máte mít, co jste chtìl, a pokraèujme ve ètení ze Sebranky: Tak ještì harmonika. Jirka na ni umí sám dobøe hrát, kdo by ale potom brnkal na piáno? Maruška Nedvídková z kvinty hraje na harmoniku. Opravdu? Nevíš, jestli by s námi chtìla hrát? Já se jí zeptám, zaøiï to. Maruška nedìlala ¾ádné drahoty, naši kluci ji pøivítali s otevøenou náruèí – to obraznì…

 

Ona tahle Maruška, dcera rychnovského mlynáøe a sestra pozdìji významného malíøe Lumíra Nedvídka, pøece byla Šlitrovou studentskou láskou. Nemluvì o tom, ¾e pak z ní byla evropsky proslulá pra¾ská docentka Horáková v oboru ¾ilního lékaøství. Nedávno zemøela, je pochována na rychnovském høbitovì.

 

To je taky pravda, ale pokraèujme: Maruška hrála v našem orchestru stále. To u¾ Jirka Ontl pøevzal part basisty a Sejkus se nauèil na trubku, Jarèa stíral kytaru jak Irmanov. A Dìdek? Stále jen zpíval. Zkoušel u¾ saxofon i pozoun, ale darmo mluvit. Já jsem ho jednou, kdy¾ se uèil, poslouchal pod okny. Teprve za ètrnáct dní jsem se dozvìdìl, ¾e hrál Modravé dálky.

 

A orchestr se pomalu stal chloubou tøídy.

Poprvé vystoupil na veøejnosti pøi dívèí mikulášské nadílce, všichni èlenové pilnì cvièili písnièky, které jim Jirka pilnì rozepisoval, chodili do zkoušek – a kdy¾ u¾ opakuju slova, taky pilnì. Hráli nejmodernìjší šlágry, ale i tøeba Lásku nehnìvanou anebo Vyznání lásky. Pøi Vyznání hrál mistrnì sólo jak Paganini Zdenìk Šebesta. Šesta, to byla jeho pøezdívka, býval o prázdninách prùvodcem cizincù v Rychnovì a jeho nejvìtším potìšením bylo obklopit se haldou starých spisù, odborných èasopisù a bádat v dìjinách svého kraje, zkoumat erby hradù a zámkù atd. No a v tøídním orchestru, jak jsem øekl, byl houslista.

Já ho znal jako vá¾eného rychnovského právníka. U¾ mezi námi bohu¾el taky není. Ale zpátky ke Šlitrovi – pøed Vánoci 2008 mnì od Vás, pane in¾enýre, pøišel balíèek se dvìma CD a v nìm vlo¾ený lístek: Milý pøíteli, neèekejte ¾ádnou HI-FI kvalitu, ty desky byly hodnì ohlodané. Nemám, bohu¾el, pøesný èasový údaj, pamì» mi øíká o podzimu 1945, nahrávaèka byla skuteènì vlastnoruènì vyrobená a jako zesilovaè poslou¾ilo rádio dvoulampovka. Od všech nahrávek mìl duplikáty Šlitr, ale bùhví, jestli se u nìj zachovaly. Tak¾e ty mé jsou dnes asi unikátem, ovšem jen historické hodnoty. Proto¾e mi ka¾dým rokem pøibývá na høbetì další køí¾ek, je nejvyšší èas, abych tyto své poklady, dosud ¾árlivì støe¾ené v šuplíku, dal do rukou Vám, který sbíráte støípky rychnovské. – S radostí jsem pøijal ta dvì cédéèka s historickými nahrávkami – to první nese název Kdy¾ se rodil Rychnovský dixieland jazzband a to druhé Sebranka, fotografie a kresby oktávy B maturitního roèníku 1943 od kvarty do maturity. Za vše jsem Vám v mailu podìkoval, a jak víte, zaøadil do svého DVD prùvodce Rychnovem.

 

Dìkuju, snad jen doplním k té vùbec první nahrávce orchestru Jiøího Šlitra, tehdy rodícího se Rychnovského dixielandu, z nìho¾ pozdìji vznikl Šlitrùv slavný Czechoslovak Dixieland Jazz band. Ty snímky byly natoèeny amatérsky v bytì doktora Frauenberka na malou papírovou desku,urèenou pro tehdejší diktafony a proto ten silný základní šum drá¾ky. Na prvním z nich postupnì pøedstavuju èleny jeho orchestru a na konci i Jiøího: Ten mládenec, co hraje na piáno, aèkoliv se ho o to nikdo neprosí, se jmenuje Jirka Šlitr. Ale vrátím se do let tìsnì pováleèných - kluci se rozjeli do svých povolání, Jirka je zaèal stahovat, a tak v Czechoslovak Dixieland Jazz bandu u¾ v jiném slo¾ení, ne¾ mìli na gymnáziu a pak ve Skuhrovì nad Bìlou – mimochodem kdopak ví, ¾e Šlitr tam zalo¾il Rytmickou skupinu Závodního klubu Porkertových závodù Skuhrov nad Bìlou, tady ji máte na snímku - hráli ti, co ovládali nástroje dobøe a mohli hrát dixieland. Mezi nimi v onom Czechoslovak Dixieland Jazz Bandu, který byl slavný na Mezinárodní výstavì rozhlasu MEVRO 1948, byl i Mirek Rücker z rychnovských Chaloupek. Ten pøece potom pískal klarinet a saxík u Vlacha, ale pøedèasnì umøel. V jednom starém filmu s Vlachem je Mirek vidìt dvakrát.

 

Dovolte vrátit se do májových dnù roku 1945, dojel jste za Jiøím Šlitrem do Skuhrova nad Bìlou.

Vím, na co nará¾íte, nikde jsem o tom nepovídal, jen vy o tom víte. To bylo jedno z pøekvapení, které jsem s Jirkou za¾il. Tam ve Skuhrovì v kvìtnu 1945 na kládách ruští vojáci, ti prostí ruští kluci, hráli na harmošku svoje písnì. My jsme k nim s Jirkou pøišli, on si pøisednul na ty klády a poloèesky polorusky si od nich vypùjèil harmošku. Zaèal na ni preludovat, pak spustil Caravanu, jeden ruský chlapec vzal trumpetu a pøidal se k nìmu! To znamená, ¾e oni i v té dobì váleèné jazzovou hudbu znali, tak¾e pro nì Elingtonova Caravana nebyla nìco neznámého.

 

Kdy¾ je øeè o Skuhrovì nad Bìlou: Našinec jede do Orlických hor, profrèí touto vesnicí a ani ho nenapadne, proè by se mìl právì tady zastavit. Doporuèuju hned za mostem podívat se na tzv. starou Porkertovu vilu vpravo ve smìru na Deštné v Orlických horách, by» za minulého re¾imu pøestavìnou a ani park za ní u¾ nenajdeme. Vy to víte, ale kdo jiný? Tady pøece našli Šlitrovi s dìtmi Olgou a naším Jiøím bydlení, kdy¾ museli opustit po mnichovském diktátu svùj domov v zabraném pohranièí. Babièka Jiøího Šlitra Anna Porkertová (1868 – 1911) byla toti¾ dcerou zakladatele skuhrovské firmy Josefa Porkerta, tak¾e azyl našli u vlastní rodiny. Pokraèujme ale dál - tato Anna si vzala za man¾ela inspektora tabákové re¾ie v Sarajevì Rudolfa Janiczka (1860 – 1901) a mìli spolu dcerku Pavlu. Nu a tato Pavla Janiczková se vdala za uèitele Josefa Šlitra ze Zálesní Lhoty na Semilsku, v ní¾ se jim roku 1924 narodil syn Jiøí. Nenápadný secesní hrob Anny a Rudolfa Janiczkových, babièky a dìdeèka Jiøího Šlitra, najdeme na skuhrovském høbitovì v sousedství hrobky Porkertových.

 

Dík za pøipomenutí. Vrátím se k Sebrance, tak si øíkala naše tøída, která odmaturovala na reálném gymnáziu v Rychnovì nad Knì¾nou roku 1943 a pro ni¾ vytiskla vlastním nákladem Násobilka s.r.o. VII. B kroniku tøídy od primy do septimy. Na zaèátku oné knihy se za¾loutlými listy ve formátu A4 o této s.r.o. píšu ne jako o spoleènosti s ruèením omezeným, ale o spoleènosti výpomocné, ale i to je kus studentské recese, prostì jsme si sami rozmno¾ovali uèební texty a po dvacetníku za list prodávali i jiným tøídám. Získaný peníz pak poslou¾il k nákupu materiálu na tisk Sebranky. To dílko, rozmno¾ené na blánách, jsme vytiskli ve 30 exempláøích – pro ka¾dého spolu¾áka, tøídní profesorku Kateøinu Dostálovou i profesory. Ostatní zùstaly v rezervì pro dobu pøíští. Jednu z tìch Sebranek tak dostal po návratu z koncentraèního tábora náš profesor èeštiny a francouzštiny Václav Hejn.

 

Èím zakonèit? Pøezdívkami.

Jsem pro. Profesor Václav Hejn mìl pozoruhodný zvyk, ¾e nikoho neoslovoval jeho jménem, ale pøezdívkou. Èím kdo víc vyèníval z prùmìru, tím mìl pøezdívek víc. Jirka si peèlivì vedl jejich seznam, a tak ještì dnes za nìj mohu hrdì oznámit, ¾e jich mìl ze tøídy nejvíc. U mne má zapsáno pøezdívek pìt, ale u sebe – 32. Tady jsou: Svìrák, Èíòan, Šibal, Šilhák, Sládek, Šídlo, Šuman, Stìhule, Koïous, Špilar, Šmilovský, Støípek, Šlitrák, Šlitøík, Šlitras, Šlejška, Skøivan, Syrovátka, Souèek, Stýblo, Stejskal, Štichauer, Švihák, Zrubèák, Trdlík, Lump, Lotr, Zloèinec, Sluka, Trucovník, L¾íèaø a le Souffleur. Pro ty, kdo neumìjí francouzsky: le souffleur [èteno suflér] = foukaè skla; pøenesenì nápovìda, našeptávaè.

 

Josef Krám

  

Další èlánky autora:
Já chci také hvìzdu
Zmiják
Políbila ji múza
Pium falsum
Byl Ferda Mravenc v Rychnovì?
Rozhovor s Luborem Boøkem
Unikátní nález
O Rychnovácích, co unesli váleènou loï
Bezruký Frantík 
Nejen o kristiánce
Padna na Jelenu
Rychnov není v Rusku
Jetti v hrobì
K narozeninám Lubora Boøka
Za Jiøím Šlitrem
Být profík se vyplatí
Jsem pohyblivý jako veška
Katovna v pustém lese
Hoøeòák z Lázní Bìlohrad
Hrabalení aneb Blecha z Rychnova
Muzeum hraèek
Interview over sea

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 10.05.2009  10:53
 Datum
Jméno
Téma
 10.05.  10:53 Vìra
 10.05.  08:49 hera