Jen jeden bude vždy panovat
Bájný zakladatel přemyslovského rodu zrovna oral pole ve Stadicích, když k němu dorazili poslové kněžny Libuše. Vyzvali ho, aby přijal panství, které je jemu i jeho potomkům souzeno, a oženil se s nejmladší Krokovou dcerou. Prostého rolníka kupodivu tento životní obrat nijak nevyvedl z míry. Otku, čili silnou hůl, zpravidla okovanou, na oškrabávání hlíny z radlice, vetknul do země a vypřáhl volky. Ti po jeho výzvě, aby odešli, odkud přišli, navždy zmizeli. Přemysl ovšem na knížecí stolec nepospíchal, podle prvního českého kronikáře Kosmy napřed posnídal plesnivý chléb a kus sýra. K této chudé hostině přizval i zaražené vyslance mužů, kteří nechtěli, aby jejich spory nadále rozsuzovala žena. Líska se zatím zazelenala. Dvě ratolesti uschly a pouze třetí se hnala do výšky. Přemysl vyložil tento pohanský zázrak tak, že z jeho rodu vzejde mnoho pánů, ale jen jeden bude vždy panovat. Pak sbalil lýkovou mošnu a střevíce, převlékl se do knížecího roucha a odjel vládnout. Tato pověst, která se ústně tradovala po generace, v sobě skutečně nese odkaz předků, kteří naše území osidlovali v době stěhování národů. Přemysl totiž nestál za pluhem jen pro větší účinek vyprávění o prvním českém knížeti.
Putování praotce Čecha
„Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené,“ pravil prý praotec Čech na hoře Řípu, když po strastiplné pouti přivedl svůj kmen do nového domova. Alespoň mu tato nadšená slova přisoudil kronikář Kosmas. Nemýlil se v tom, že přesun obyvatel po tehdy hustě zalesněném území byl skutečně velmi obtížný. Naši slovanští předci se k odchodu z původních východních sídel, nejspíše někde mezi Vislou a Dněprem, odhodlali zřejmě pod tlakem přírodních podmínek. Hlavním důvodem nejspíš nebyl útěk z domova pod náporem kočovných kmenů, jak se občas objevuje v literatuře. Podle historiků se tehdy zhoršilo klima a vyčerpaná půda již nedokázala uživit rostoucí počet obyvatel. Jednotlivé rody se tedy vydávaly hledat úrodnější kraj. Nešlo tedy o nějaké tažení velkého zástupu, jak by se dalo podle pověsti o Čechovi soudit, ale o postupné osidlování krajiny, kde Slované nenarazili na větší sídliště jiných kmenů a na odpor silné ústřední moci.
Tuto podmínku Čechy splňovaly. Kosmas sice napsal, že „tato země za těch časů ležela nedotčena rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl,“ ale nelze se v tomto případě divit, že dřívější osídlení pominul či neznal. Za jeho časů, na přelomu 11. a 12. století, zesiloval tlak římských králů a císařů na české knížectví. Bylo zapotřebí jim odpovědět, že tato půda odpradávna patří Čechům. Jenže kdy bylo ono pradávno?
V hledání písemné odpovědi na tuto otázku moc možností neexistuje. Prakticky se odborníci odvolávají jen na dva autory. Prvním je byzantský dějepisec Prokopios z Kaisareie, který sepsal dílo O válce gótské. Jako písař doprovázel vojevůdce Belisara a zaznamenával vše, co mu připadalo důležité či zajímavé. K roku 512 popisuje dlouhé putování germánských Herulů ze středního Podunají, kde byli poraženi Gepidy, do původní vlasti ve Skandinávii. Táhli prý tehdy i »přes všechny slovanské národy«. Badatelé se snažili rekonstruovat tuto trasu a neshodli se, zda vedla přes Čechy, Moravu nebo karpatskými průsmyky na Slovensku. Každopádně však tato Prokopiova poznámka potvrzuje, že ve střední Evropě již v té době žily slovanské kmeny.
Podruhé se o nich dovídáme od stejného autora z období bojů o langobardský trůn. Jeden z uchazečů byl zavražděn a jeho syn Risiulf našel útočiště u Slovanů. S jejich pomocí bojoval na straně Gepidů proti Langobardům. Doplatil na příměří, po němž hrozilo, že ho Gepidi vydají svým bývalým nepřátelům. A tak utekl znovu do slovanského útočiště. Oblíbenou pasáží citovanou z Prokopia je Risiulfovo tažení roku 548 ke Gótům v severní Itálii, kdy stál v čele šesti tisíc slovanských a germánských bojovníků a úspěšně deptal byzantské vojsko. Rozborem rozmístění sídel všech stran zúčastněných na tomto konfliktu došli vědci k závěru, že přátelé bojovného Langobarda sídlili asi někde na slovenském nebo moravském území. Větší podrobnosti o sídlu Slovanů sice uvádí druhý autor Iordanis, původně člen družiny gótského krále Gunthigise, poté kněz působící v okolí Soluně, kde v polovině 6. století psal své práce o římské a gótské historii. Jenže někdy i přesný název místa je matoucí. To, co pokládali současníci za samozřejmou znalost, my nedokážeme umístit, protože dávná sídliště zavál čas. V tomto případě jde o zásadní bod zeměpisného určení - Mursijské jezero, které mohlo být podle odborníků hned na několika místech Evropy. Stopa po Slovanech, o nichž psal Iordanis, se ztrácí v dohadech.
Sláva ošklivých hrnců
Ozbrojení Slované bojující po boku neuspokojeného dědice trůnu Risiulfa by mohli svádět k předpokladu, že bájného knížete mohli poslové najít spíš s kopím v ruce. Jenže většina obyvatel, kteří se trousili na území Čech, kde bylo jádro budoucí přemyslovské domény, žila zcela jinak. Usazovali se v malých osadách na úrodných březích řek a v potu tváře obdělávali svá políčka. Nadřeli se opravdu hodně, protože jedno zaseté zrno jim dalo zpravidla jen dvě nová, v mimořádně úrodných rocích až čtyři. Dobytek se popásal v lese a nehnojená pole brzo přestávala rodit. Rodina musela nechat půdu odpočinout a primitivními nástroji si připravit nové polnosti. „To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám - jak se pamatuji - častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývaní příjemná,“ jásal podle Kosmy „starosta“ Čech. Vlastně Bohemus, protože náš první kronikář psal latinsky a v této řeči se země nazývala podle keltského kmene Bójů. Jazykozpytci samozřejmě touží zjistit, jak vůbec slovo Čech, kterým se obyvatelé ve své řeči nazývali, vzniklo. Jedna pravděpodobná verze hovoří o tom, že jsme si z indoevropského prajazyka přinesli slovo, jehož základ zněl kupodivu »kel« a znamenal pokolení či rod. Slované si ho změnili v průběhu věků na „čel“ a z něho se vyloupl jak člověk, tak třeba čeleď. A po přidání tzv. domácké přípony -ch se vyklubal Čech. Jenže právě Přemysl jím nebyl. Do kmene, který později ovládl zemi a sjednotil stát, se podle báje přiženil. Oral přece ve Stadicích, čili na území kmene Lemuzanů. Mýtická svatba však nijak neubrala na autoritě tohoto dynastického příběhu. Vždyť vytvořená personální unie dvou území rozdělených bojovnými Lučany ukazovala cestu jak dosáhnout klidného řešení expanze. Sňatkovou politiku využívali mnozí vládcové, i když se ani válkám v neklidném středověku vyhnout nemohli a mnohdy ani nechtěli.
Našeho údajného praotce jsme si tedy pojmenovali sami a jaksi dodatečně, abychom se nepřipravili o vzpomínku na stěhování národů, která nás přivedla do země zaslíbené. Ve skutečnosti hlavně potem vlhnoucí. Život v novém domově byl totiž velmi tvrdý. Archeologické výzkumy naznačují, že důležitou okolností ale opravdu bylo to, že poutníci narazili pouze na podobné samoty předchozích germánských obyvatel. Řídké zemědělské osídlení jim dalo šanci najít domov ve středu Evropy bez bojů. O postupu slovanských osadníků však lépe než vzdálení »váleční zpravodajové« informují nevzhledné hrnce. Podle hlavního naleziště dostaly název keramika pražského typu. Přemyslovi předci je hnětli v ruce a zdobením se nezdržovali. Jednoduché nádoby však vypovídají o tom, kde se nacházela první slovanská sídliště a umožňují zkoumat tehdejší způsob života. „Také nikdo neznal slovo mé, nýbrž po mnišském způsobu, vše, co měli, za naše ústy, srdcem i skutkem prohlašovali,“ líčí tehdejší život Kosmas. Kupodivu nebyl daleko od pravdy. Společnost šestého století na našem území ještě nebyla majetkově rozdělena. Ošklivé hrnce používali všichni tak, jako shodně obývali stísněné polozemnice s kamennými píckami. Kořeny Přemyslova rodu sice sahají do této doby, ale ta ještě nemohla zrodit bájného knížete. Vývoj však pokračoval a za zhruba sto let prodělala staroslovanská společnost na našem území prudký skok k sociální diferenciaci, která se v 7. století projevila ve výstavbě prvních hradišť určených samozřejmě pro místní mocenskou špičku.
Vymyslel si Kosmas bájného zakladatele?
S praotcem Čechem to byla vskutku spíše touha zdůraznit pradávné právo na její ovládnutí, co vedlo Kosmu k jeho vyprávění. Někteří lidé proto měli tendenci ho podezírat i z toho, že si zrovna tak vymyslel i Přemysla. Vždyť přece psal kroniku jako oslavu panujícího knížecího rodu. A mnohdy se rád blýsknul znalostí antických autorů. Zdá se však, že pověst o oráči má mnohem delší tradici a tentokrát ji pražský děkan jen rozvedl. V obecné podobě se báje objevuje v Kristiánově legendě z 10. století. „Ale Slované čeští, usazení pod samým rem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali,“ píše autor legendy, který příliš netíhne k oslavě dávných časů. Mimochodem jeho obrat pod Arkturem znamená pod jednou z hvězd Velkého vozu, tedy na severu. Až epidemie (tedy nikoli vzpoura mužů) způsobila, že se obrátili k hadačce o radu a podle ní se zařídili. Po založení Prahy postupovali podle jejích dalších pokynů: „Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku.“
Proti košatému Kosmovu podání se zdá toto zaznamenání přemyslovské legendy dost ochuzené. Vedle něho je však dalším podpůrným argumentem pro starobylost legendy i výzdoba znojemské rotundy, která vznikla Arktunedlouho po dokončení kroniky. V tamním cyklu zaujímá důležité místo rovněž orající Přemysl. Stěží by se na zeď dostal, kdyby byl pouhým novým výmyslem pražského děkana. Kdy a jak se tato pověst zrodila, se už nikdy nedovíme. Z dnešního pohledu se nám zdá neuvěřitelné, že se v přemyslovském rodu udržela po stovky let. Poznatky historiků z výchovy kněžiců a kraleviců na všech evropských dvorech však vypovídají o tom, že znalost rodokmenu včetně bájných předků patřila k tradičním lekcím. Budoucí panovník z něho čerpal přesvědčení, že jeho moc má hluboké kořeny.
Kronikáři Kosmovi nelze upřít, že legendu ověnčil naučeními, která měla nabádat Přemyslovy potomky k odpovědnému vládnutí. Bájný kníže prý lýkové střevíce uschoval kvůli tomu, aby knížata nikdy nezapomněla, odkud vzešla. A z pýchy nepromrhala majetek i čest. „Tím se stává, že se světská hodnost, jež bývá někdy k slávě, ztratí k hanbě. Ale chudoba, překonaná ctností, neskrývá se pod vlčí koží, nýbrž svého vítěze, jejž zprvu strhla do hlubin, povznáší k hvězdám,“ údajně řečnil Přemysl.
Tak to už si jistě Kosmas doplnil podle své představivosti. Nicméně základ pověsti je možné hledat v převažující činnosti starých Slovanů, kteří se na našem území usadili jako zemědělci. Je vlastně spravedlivé, že knížete si v bájích vybrali ze svého středu a vybavili ho ctnostmi, kterých si sami považovali. Vtělili do jeho postavy touhu po tom, aby vládce znal jejich dřinu a měl pochopení pro bídu, v níž žili. Přestože se odstěhoval za Libuší na hradiště mocných. Vtiskli knížeti do rukou svůj pluh, aby si ho museli připomínat i Přemyslovi potomci.
Vybrala Kamila Jurková
Zdroj: Haló noviny