Paradoxy češtiny (6)
Už v základní škole jsme se učili, že čeština má devatero druhů slov. Pamatujete si ještě? - Podstatná jména, přídavná jména, zájmena, slovesa, číslovky, příslovce, citoslovce, předložky a spojky. V současné době už je to zaokrouhleno na deset druhů, neboť jazykovědci sem přidali částice! Jistě nejméně na polovinu z nich by si asi vzpomněl každý z nás. Ale ruku na srdce, ve své řeči ba ani v písemném projevu toto rozlišení našich slov vůbec nevnímáme! Některá slova spojujeme v řeči dohromady oprávněně, jiná z pouhé lenosti při vyslovování. Přitom mezi jednotlivými slovy jsou nebetyčné rozdíly! Kromě v podstatě libovolně dlouhých či krátkých citoslovcí, které si vlastně můžeme tvořit „ad libitum“, máme oficiálně jen asi osm jednopísmenných slov, ať už spojek či předložek. Čtyři samohlásková – a, i, o, u, - a čtyři souhlásková – k, s, v, z. Češtině se přitom asi nehodilo mít ani za spojku ypsilon, i když jiné jazyky klidně samostatné „y“ používají, a také vůbec nevíme, proč mezi jednopísmennými slovy není „e“, když třeba španělština se ho vůbec nebojí a naopak ho hojně využívá. Možná ale bychom toto písmeno našli mezi citoslovci, když maminky vyžadují na batolatech jistý úkon, i když v tomto případě by asi těch „e“ bylo několik! Musíme si ale také uvést pravděpodobně nejdelší naše slovo - (nej ne vy krys ta li zo vá va tel něj ší ho! Má 13 slabik a 31 písmen! Přepočítával jsem to snad 10x, vyslovit ho lze jen s velikými obtížemi a také ho asi nikdy v reálu neuslyšíme. Přesto zdárně šlape na paty, ne-li přímo předbíhá, nejdelší jména ze staré Mezopotámie. Snad si vzpomenete – Nabuchodo…….. atd.
Na rozdíl od většiny jazyků zná ten náš slabikotvorné souhlásky „l“ a „r“, což „jinostránci“ nikdy nepřekousnou! A tak krásný jazykolam také najdeme ve slově zcvrnkl! Sedm souhlásek bez jediné samohlásky, dvě slabiky, jedna má hlásek pět, druhá jen dvě! Žádný cizinec to nevysloví ani za – no buďme slušní. Ovšem některá jména v Africe a v Indii také stojí za to! Vždy jsme litovali a obdivovali hlasatele v rozhlase a v televizi, jak se s nimi vypořádávají. Příště se posuneme ke značně nelogickému tvoření některých českých slov, tedy alespoň dle našeho názoru…
Pozor – nyní ale žádná změna – následují absolutní rýmy:
Honíme se stále za snem a pak jenom tiše žasnem.
Chceš-li dočkati se klidu, pak musíš promluvit k lidu.
Nevěřím už masám, proto jásám aspoň já sám!
Nemáme-li slušný stát, to pak není o co stát.
Je opravdu těžké věřit oslovi, i když nás ten osel slušně osloví!
Radostí nemohu plát, protože mám malý plat.
Dobrá zpráva přišla zprava, že prý sleva přijde zleva!
Jako všichni správní Češi, na slevu se vždycky těší!
Vždyť je to tak prosté, říkám to už posté – tak nás prostě proste!
Dříve než se naději, opět je po naději!
Pracovitost, včelí vůle, plno medu bude v úle.
Jestliže to není ničí, kdekdo to pak klidně ničí.
Když potlačil kulacké své pudy, hned se zbavil hospodářské půdy.
STB prý vlastně kryla – Hutku, Třešňáka i Kryla!