Jak jsem mohla být nevěrná
Jsem silné, ale souměrné postavy. Občas mě nějaký doktor nadzdvihne tím, že mi radí, abych zhubla. Moje kamarádka je na tom podobně. Vrátila se z Roudnice nad Labem, kde se za 1 200 Kč za týden hubne. Moc se jí to líbilo, a tak mi to srdečně doporučila.
Než se vyjede, tak musí být potvrzení od lékaře. Šla jsem k našemu závodnímu údržbáři a říkám mu, co chci podniknout. Podíval se na mne z podbrýlí a řekl: „Co si od toho slibujete, paní inženýrko?“
Já skromně odpověděla: „- 4 kg.“
Doktor se usmál: “Prosím Vás, to je přeci jedno velké lejno, ale když myslíte!“ a šoupl mi na přihlášku razítko.
Přijela jsem do Roudnice v ranních hodinách. Na náměstí jsem se ptala na sportovní areál. Lidé se na mě významně usmívali a ukazovali mi na most, tam už to prý uvidím. Bylo to na ostrově. Krásný sportovní areál a za ním chatičky na ubytování.
V chatičce č. 6 už byla moje spolubydlící. Moc sportovně nevypadala, ani tlustá nebyla, velká prsa, velký výstřih, dlouhé odbarvené vlasy spletené do drdolu, modré, zmalované oči. To jsem zvědavá, co z tebe vyleze holka, v duchu jsem si říkala při představování.
No a pak to začalo:
Ráno v 7 hod budíček, běh lesem, rozcvička.
Snídaně: ¼ krajíčku chleba, nízkokalorický trojúhelníček, čaj neslazený.
Cvičení: kondiční gymnastika, džezgymnastika.
Oběd: 10 dkg hovězího, 2 brambůrky.
Odpolední klid do 14 hod.
Svačina: bílý jogurt.
Večeře: 10 dkg hovězího, ¼ krajíčku chleba – vážení.
Po večeři: volno, sauna, vinárna, atd.
Za poslední chatičkou byla vinárna. První večer jsem tam nešla, druhý večer taky ne. Zato moje spolubydlící se vracela v pozdních hodinách. Přišla, naklonila se nad postelí a začala ze svého velkého poprsí vytřásat cigarety, ne ledajaké, ale Ameriky!
Třetí večer mi to nedalo a šla jsem se do vinárny podívat. Příjemné prostředí, reprodukovaná hudba, moje spolubydlící obklopena místními donchuany, pilo se Roudnické bílé vínko, výborné. A jak jsem to tak kolem sledovala, tak jsem začínala chápat, proč se na mne na tom náměstí tak významně usmívali, když mě posílali do tohoto hubnoucího střediska!
Když jsem vyšla ven, tak jsem měla pocit, že tam šukají i patníky u cesty. Je to asi nějaký pud sebezáchovy. Člověk, když nejí, tak má prostě velkou potřebu.
Moje spolubydlící, ze které se vyklubala barmanka z Teplic, ji měla ohromnou! Cvičení ji přestalo zajímat, oznámila, že má zánět lýtek, přes den spala a v noci plnila plán na 500%. Amerik bylo stále víc.
„Kam na to chodíš?“, nedalo mi to. „Ale chytila jsem hostinského z vedlejší vesnice, dneska přijde do vinárny, tak přijď.“
Šla jsem. Barmanka ho měla v prádle. Dědula měl svůj nos zabořený do velkého poprsí mojí barmanky a houpal se v rytmu diska. Při nádechu vykřikoval: „Všichni jste moji hosté“, a byli jsme! „Jede se ke mně do hospody“! Kde se vzala, tu se vzala auta a celá společnost se přemístila do venkovské hospody. Kde to bylo, dodnes nevím.
Hospoda byla velká. Barmanka si stoupla za pípu, točila pivo, mně někdo šoupl kytaru a všichni tancovali. Vedle pípy stála velká sklenice s kyselými rybami a my, vyhládlé holky, jsme se na ni vrhly a rukama jsme to do sebe cpaly a zase se zpívalo a tancovalo a já jsem dospěla ke svému vrcholnému číslu, kdy zpívám Svatí pochodují, měla jsem na sobě svůj béžový kalhotový kostýmek s krásným hnědým vyšíváním, který mi přivezla kamarádka z Holandska, ona tam pro mne občas něco vybere z popelnic, abych mohla reprezentovat, protože tady na mne nic nešijí, je to moc materiálu, a tak jsem tam stála na stole řvala ty svoje žalmy a všichni tleskali a tu vidím, jak na mne kouká takový hezký kudrnatý kluk, celý u vytržení a čeká, až si sednu, a tak jsem si sedla a on povídá: „Víš, já mám doma manekýnu, já jí dávám tři tisíce, já jsem kapitán od labské plavby, ale dneska, dneska bych chtěl tebe! Půjdeš se mnou na šíf? Co piješ?
No, a já jsem šla. Piju ráda pivo, a tak se nafutroval pivem a šli jsme hledat šíf. Parkoval mimo přístav, aby měl větší diety. Hledali jsme, prolézali jsme lesem, můj holandský kostýmek byl vorvaný, ale šíf né a né najít. Tma pomalu ustupovala a v mlze na řece Labi jsme ho najednou zahlédli. Radost byla veliká, ale bohužel na šíf bylo spojení po 6 m dlouhém prkně. „Milý kapitánku, tam mě nedostaneš“, povídám.
„Ale jen se neboj, dělej všechno po mně.“, řekl a vydal se vratkým krokem na prkno. Věděla jsem, že to nemůže dobře dopadnout. Ještě nebyl v půli a spadl mi do Labe bohužel i s pivem, které ho táhlo ke dnu. Za dlouhou dobu se vyšplhal na břeh. Bez piv, mokrý jako myš a zkoušel to znova po čtyřech. A letěl zas.
„Kamaráde, povídám, co s kapitánem, který netrefí na svůj šíf a ještě mi utopil piva?“ Zamávala jsem mu, když se po třetí řítil do vody a jala jsem se v ranním oparu hledati sportovní areál.
To už kyselé ryby po celodenním půstu v mém břiše prováděly neskutečné pohyby! V dáli se objevila blonďatá víla. Nahatá, jen dlouhé vlasy jí zakrývaly bujaré poprsí a kolem ní horda nahatých mladíků, pomalovaných skvrnami černé naftové labské vody. Šaty nechali na druhé straně, areál je prý na této. Mně už to bylo jedno. Mému oblečku by neuškodila ani labská voda. Bylo mi tak zle, kyselé rybičky chtěly ven! Lezly ze mne všemi dírami, a tak jsem si oddechla, ještě že jsem nebyla nevěrná, ten by chudák dopad!
No, chatičky jsem nakonec našla. Zhubla jsem opravdu jen o 4 kg, a když odečtu to lejno, jak řekl náš pan doktor, tak jsem nezhubla nic, ale zato jsem viděla tolik tvarů lidských zadnic, až člověk žasne, co ta příroda je schopna vytvořit! A některé dokonce zhubly o 10 kg.