Jako vždy poměrně dlouho váhám, jak začít každou další trochu provokativní chválu a tentokrát se pokusím začít několika jazykovými paradoxy. Také jste si všimli, že v naší milé češtině nezačíná ani jedno slovo písmenem „ X“? Všechna slova na „X“, která používáme, jsou slova převzatá.
Přitom některé jazyky, jako třeba řečtina, si v této liteře přímo libují. Xanto-, xeno-, xero-, xylo, to jsou předpony jimiž slovníky cizích slov přímo hýří!
Mým vlastním paradoxem je pak fakt, že jsa vzdělán přírodovědně, tíhnu čím dál tím více k disciplínám humanitním a při tom jsem vlastně pouhý „monoglot“, který jakž taž tak vládne pouze dvěma jazyky, z nichž ten jeden je jazyk v mých v ústech!
Také paradox má své „x“, i když naopak na konci a je to také slovo pocházející z řečtiny. Je snad všeobecně známo, že to znamená něco jako náhlé, neočekávané tvrzení, které překvapivě spojuje různé rozporuplné, ale v konečném vyznění smysluplné výroky. A myslím, že je jasné, že paradoxy musí být chvályhodné pro každého, kdo má rád smysl pro cokoliv neočekávaného, zejména pro neočekávaný humor. Nesmyslnost paradoxu je totiž pouze zdánlivá! Slovo paradox pak výrazně zpropagoval i sládek ze známé hry Václava Havla – Audience, a vůbec má leccos společného s milou absurditou.
Paradoxy hrály velmi významnou roli v dějinách filozofie a staří Řekové se v nich přímo vyžívali. Každý asi slyšel pravděpodobně nejznámější starořecký paradox o Achillovi, který nemůže nikdy dostihnout želvu, protože mu k ní sice stále čím dál tím menší, leč stále ještě nějaký kousek cesty zbývá. Teprve modernější matematika tento paradox vyřešila objevem limity. Tím ale nemíním unavovat, připomenu raději další zajímavý starověký paradox lháře: „Člověk, který o sobě říká, že lže, buď lže a tedy nelhal, anebo skutečně lhal, a pak mluví pravdu.“ Hezká jsou ale i současná paradoxní rčení: „Na diskotéky už nikdo nechodí, protože je tam stále narváno. Anebo: „Otevřu oči, vidím, že nic nevidím a hned vidím na čem jsem.“ Poučný je i následující paradoxní dialog: „Proč se nekoupeš?“ „Neumím plavat!“ „Já tě to naučím.“ „Na to jsem už starý.“ „Na učení ale není nikdy pozdě“ „Tak to mám ještě času dost!“ Některé paradoxy se ujaly i jako anekdoty. Třeba ta, která u nás kolovala po srpnu 1968: „Tchoř se vnutí do nory malého zajíčka, protože prý tam je smrad. Usadí se v ní a tvrdí, že neodejde, dokud ten smrad z nory nevyžene!“
Nejchvályhodnější a také nejpotřebnější jsou ale paradoxy přírodovědné. Na příklad Blais Pascal už polovině 17. století objevil základní hydrostatické zákony na nichž stojí celá moderní hydraulika.
Pascal přišel nejen na to, že tlak v kapalině se šíří rovnoměrně všemi směry, ale také že tlak na dno nádoby nezávisí na množství kapaliny, ale pouze na její hustotě a na výšce jejího slupce. Právě ten druhý objev byl nazván Pascalovým paradoxem. Pascal naplnil velký dřevěný sud vodou, do malého otvoru v horním víku vložil úzkou trubici a do ní postupně lil vodu. Velký sud se roztrhl, když hladina vody v trubici dosáhla určité výšky a té vody bylo velmi málo ve srovnání s množstvím kapaliny v sudu. Ale pojďme dále.
V současném světě vidíme kolem sebe paradoxy, kam jen naše oko pohlédne. Připomínat je ale raději nebudu, protože do tohoto seriálu bohudíky nepatří a většina z nich jistě příliš chvályhodná není.
A nakonec se budu rouhat. Za největší, přímo katastrofický paradox považuji to, že vývoj světa a vývoj lidstva zřejmě někdo nenastavil, nebo něco nenastavilo nejlépe, což je řečeno samozřejmě velmi eufemisticky! Je to renonc tak obrovský, že pro něj nenalézám slov! A tak i když kdekdo ví, jak by měl svět lépe fungovat, vždy to dopadne tak, že drsní, nebo naopak kluzcí a všehoschopní hajzlíci hravě porazí bázlivé, jemné, skromné a schopné slušňáky! Tím tedy nakonec dochází k dalšímu paradoxu, že tuto chválu zakončuji paradoxem možná velmi nechvályhodným, ale jednou k tomu dojít muselo! Však jsem také za každou z posledních pěti vět umístil vykřičník!