TOČITÝ VÍR
Řeka od Bílku k Chotěboři neteče líně co noha nohu mine, ale má naspěch. Skáče a brká přes balvany, jako by nad ní někdo práskal bičem. Místy sotva popadá dech. Koryto je sevřené z obou stran zalesněnými stráněmi a vysokými skalami. Na nejvyšší je možno spatřit Čertův stolek.
A tady na tom divokém ocásku vody měl svůj domov vodník. Svoji tůňku udržoval čistou a celý úsek řeky měl pod kontrolou a se všemi pstruhy i raky vycházel po dobrém. A jak tak rejdil od rána do večera po řece, vracel se domů unavený a přece nerad. Nikdo ho tam totiž nečekal. Večeři si musel udělat sám, sám si přišít záplatu na všední fráček, podlepit staré boty, sám se sebou pohovořit a co bylo nejhorší, sám musel i spát. A to na milého vodníčka bylo moc.
Když k němu na návštěvu zavítal některý vodník ze sousedství, vždycky připlaval se svou manželkou a někdy i s houfem dětí. Vodník z Doubravky nevěděl, co dřív. Jestli je s jásotem přivítat, nebo zaplakat nad svým neštěstím. Jednou mu vodník až od Mladotic nabídl k okouknutí svou dceru. Holka byla feš a vodníkovi se moc líbila. Pořád po ní pokukoval, ale když s ní zůstal sám, nevěděl jak začít. V rozpacích kroutil šůsek a maličko koktal. Nevypravil ze sebe kloudné slovo. Holka měla fištrón a hned poznala, kterak se věci mezi nimi mají. Nakrucovala se před ním, aby mu dodala odvahy, ale vodník byl v těch věcech dočista nezkušený. Potřeboval se poradit, ale neměl s kým. Za jejím tátou nemohl, aby si ten ještě nerozmyslel, že ji takovému nekňubovi nedá. Holka si v zrcadle jeho tůňky navěsila na sebe barevné pentle a v jednom kuse se ho ptala, jak jí sluší. On si myslel, že moc, ale bál se jí to říct.
„Ukaž mi své dušičky,“ lísala se k němu.
Ale vodník z Doubravky žádné dušičky neměl. Hrníčky stály v poličce dočista prázdné. Co měl tedy dělat? Přiznat barvu se mu nechtělo, aby v jejích očích nevypadal jako nějaký nuzák.
Holka už mezitím okoukla v jeho domácnosti kde co a právě proto, že poznala, jaký je dobrák, si s ním drobátko pohrávala. Tu a tam s ním koketovala, tu a tam se kolem něho točila tak blizoučko, že vodníčkovi ucházel dech. Taky spolu plavali proti proudu mezi kameny a zpátky se drželi za ruce, protože je to neslo jako na tobogánu. Když se nedíval, nakoukla mu také do špajzky a podstrojovala mu pak samé dobroty, že se divil, kde že se tady vzaly.
Když mladotický vodník viděl, že by mohla být ruka v rukávě, ohlásil čas k návratu. A jako správný otec domluvil se ženichem čas svatby.
Oba mladí se hned tetelili radostí ze společného života, hned usychali smutkem, že se musí ještě rozejít. Když byli otec s dcerou připraveni na cestu, budoucí nevěsta svého milého sama objala a něco mu pošeptala. Poté vklouzli do vln. Vodníček je vyprovázel až k Dolnímu mlýnu a až na Valše se zastavil a dlouho se za nimi díval.
Zatím se připravoval na svatbu. Pořídil si nový klobouk, nový fráček a botky. Vyčistil kdejaký kořínek, kdejakou skulinu a čekal. A ve slíbený den se celý jak ze škatulky vypravil do Mladotic. Ale ouha. Rodiče ho přivítali plačky.
„Přichomejtnul se tady nějakej pobuda od Čertovky a holku nám unesl.“
A že byl doubravský vodníček plný lásky, dala mu sílu a odvahu, že si pro ni dojede. Na nic nečekal a plaval dál. Po proudu to šlo samo.
Než našel Čertovku, musel se několikrát ptát a ne zadarmo. V Praze to už nebylo tak snadné, břehy byly kamenné a vody jako v moři. Při vší smůle měl štěstí, že potkal jednoho, kdo toho dotyčného zloděje znal. Kousek s ním plaval a ukázal mu, kudy se dát.
„S ním raděj nic nemít,“ řekl. „Dál musíte sám.“
Vodníček z Doubravky nešel za ním na rovinu, ale lišácky ho vylákal ven. Počkal si, až vytáhne paty z domu a šup a už byl v jeho království. Jak uviděl svoji nevěstu celou uplakanou, přešmiknul provaz, kterým byla uvázaná, a už spolu kormidlovali po proudu k Labi a pak dál proti proudu až domů.
Doma se moc neradovali, protože čekali, že pražskému vztek zatemní mozek a bude tu jako na koni.
„Jen ať si přijde. Pustím se s ním do křížku. Dokud bude z vody vystřikovat bílá pěna, bude vítězit on. Zbarví-li se do červena, budu vítězit já. Tak si to moje milá pamatuj.“
Netrvalo dlouho a předpověď se vyplnila. Mladá vodnice byla schovaná, aby ji zase neodnesl a tak jim dvěma vodníkům nezbylo, než se dát spolu do křížku. Oba měli síly za tři. Voda se v tůňce vařila, stříkala do všech stran, mocnými gejzíry šla do výšky, hučela a řvala, až se skály otřásaly. Vodnici se podlamovaly nohy, tiskla si ruce na prsa, viděla jen bílou pěnu. Tu se v tůňce začala voda točit čím dál rychleji, bílá pěna klesala a barvila se do červena.
Najednou z tůňky vyskočil pražský vodník, jako úhoř se prosmekl mezi kameny a zmizel po proudu.