Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nezkrotná Dášenka aneb Ty svině jedna, já tě zabiju!

Na vesnici se žije přece jenom trochu jinak než ve městě. Pravda, je tady víc práce a tvrdší podmínky, ale to mi nikdy nevadilo. Všechno jsem dělala ráda, jenom na seno jsem si nikdy nezvykla. Jen jsem se podívala na hrábě, už jsem měla ruce plné puchýřů. K tomu se přidali komáři, mouchy a podobná havěť, kterou pot přitahoval. Prostě nemělo to chybu. Jenže seno byla doména naší babičky, a kdyby padaly trakaře a na chleba nebylo, seno se prostě pro klid v domě udělat muselo. A nejlépe hned teď, protože včera bylo pozdě. Sušení sena jsem z hloubi duše nenáviděla, vadilo mi, že je ho všude plno. Hlavně tam, kde nemá co dělat. Ale pivko, na které se po práci pravidelně chodilo do hospody, to chutnalo znamenitě. Když však bylo hotovo, to už byla jiná. Seno bylo uloženo na půdě, krásně šustilo a vonělo na dálku sluníčkem, létem a modrou oblohou. A když mě potom manžel popadl a hodil láskyplně do té voňavé nádhery, bylo všechno zapomenuto. Musím však přiznat, že když nám po čase naši ušáci navzdory očkování a novým, vybíleným králíkárnám jeden po druhém hromadně vychcípali a seno se tak stalo zbytečností, což musela uznat i babička, spadl mi kámen ze srdce.

Peněz nebylo nazbyt, a proto jsme si koukali pomoci co nejvíce vlastními silami. Dali jsme se i na chov prasátek. Prvotní důvod byl samozřejmě ekonomický, ale užili jsme si s nimi i spoustu legrace. Hlavně s jednou sviňkou, s Dášenkou. Manžel, jako zaměstnanec JZD, fasoval obilí a brambory, na poli se po sklizni napaběrkovala kukuřice, takže vyživení pašíka už nestálo tolik. I přesto, že jsme vykrmili asi šest prasat, zůstaly naše zoologické zkušenosti mizivé. Jednou se dokonce stalo, že jsme selátku dali ženské jméno a až při zabíjačce se zjistilo, že to byl kanec. Jména naše selátka dostávala hned při příchodu do naší rodiny a podle toho, kdo měl ten den podle kalendáře zrovna svátek. Při vybírání jmen je navíc spousta možností. Třeba soused se neřídil kalendářem, ten prasátko pojmenoval podle svého pana šéfa – vznešeným jménem Viktor. A když se sousedovi v práci něco nepovedlo nebo měl pan šéf jenom špatnou náladu a přenášel ji zákonitě dále na své podřízené, tak se měl chudák Viktor zle. Se žrádlem dostával i šťouchance lopatou s patřičným komentářem. Přesto se zabíjačky ve zdraví dožil. Ne tak tomu bylo u nás. Naše pěkně kynoucí a růžovoučká Dášenka se jí málem ani nedožila.

To všechno bylo tak. Jednou při krmení mi Dášenka náhodou z chlívku utekla a na volném prostranství na odděleném dvorku s králíkárnami a slepicemi se jí velmi zalíbilo. Vůbec se nehodlala vrátit do svého příbytku. Radostně pobíhala po celém prostoru a zryla rypákem všechno, co se dalo. Než se mi povedlo nahnat ji zase zpátky do chlívku, stačila udělat pořádnou spoušť. Přestože to byla jenom chvilka, byly výsledky jejího řádění zdrcující. Místo toužebně očekávané nedělní siesty a kafíčka u televize jsem dávala ten binec do pořádku. Milanovi jsem pochopitelně nic neřekla, darmo by si ze mě dělal legraci. Dášenka pěkně rostla, přibývala a blížil se datum zabíjačky. Všichni jsme se už těšili na černou polévku, řízky, ovárek, tlačenky, jitrničky a další dobroty. Já byla spokojená a v duchu jsem viděla nacpaný mrazák a pár bezstarostných měsíců. Jenže manžel ne. Ten neměl tak přízemní zájmy, jako já. Chtěl náš chovatelský úspěch přivést k úplné dokonalosti a začal usilovně přemýšlet. Doufala jsem, že ho nic nenapadne, ale ejhle!

 
 
„Víš co, Hani,“ řekl jednou opět v neděli odpoledne po pořádné bouřce, „ona by se Dášenka potřebovala proběhnout. Pohyb je přece zdravý a jenom jí prospěje. Počkej, jak bude potom ještě lépe žrát.“

V tu ránu jsem si vzpomněla na svůj zážitek a přeběhl mi mráz po zádech.
„Nedělej to,“ varovala jsem ho, „nech ji tam, kde je. Nepouštěj ji, nevíš, co ti udělá. Vždyť i takhle je dost pěkná.“
On se však odradit nenechal, když už měl takovou vznešenou myšlenku. Po zralé úvaze se v bílém nátělníku, trenýrkách a pantoflích vypravil za Dášenkou, aby jí dopřál zdravotního proběhnutí. Viděla jsem, že komu není rady, tomu není pomoci, a už jsem se proto dál nijak neangažovala. Byla jsem však škodolibě zvědavá, jak se bude Dášenka chovat, a tak jsem se šla také podívat. Oddělený dvorek s Dášenčiným chlívkem měl vydlážděnou jenom přístupovou cestičku. Jinak tam byla jenom hlína a ta po dešti pod nohama jenom mlaskala.
„Jen pojď, Dášenko, pojď se proběhnout, to ti udělá dobře!“ pravil mile manžel a s vybízejícím úsměvem otevřel dveře chlívku.

Dášenka vystartovala jako střela a to co, provedla před nedávnem mně, nebylo nic ve srovnání s tím, jak se předvedla teď. Měla k tomu ovšem daleko lepší podmínky a opravdu se snažila. Začala rozrývat a bourat, co se dalo.

„Tak to ne, Dášeno,“ snažil se situaci zachránit Milan, „koukej mazat zpátky!“ Začal ji nahánět, ale kdepak by se mu to povedlo. Dášenka byla o hodně rychlejší a jemu se navíc v tom marastu pěkně smekaly pantofle a několikrát skončil tvrdě na zemi. A kde se nestačil zmazat tímto způsobem, tam pomohly pantofle. Za chvilku se ani nepoznalo, že patří k bílé rase. Dášenka radostí kvičela a lítala kolem dokola jako divá. Poslední dřevěný chlívek a kurník pro slepice padly jako domeček z karet. Při jedné parádní otočce se trochu více opřela do králíkárny a ta se okamžitě poroučela k zemi i se svými obyvateli. To už pán tvorstva nervově nevydržel, popadl ohromnou sekeru a začal řvát:
„Ty svině jedna, já tě zabiju hned teď a nebudu ani čekat na řezníka!“

 
 
Byl to nezapomenutelný pohled. Manžel, jako zuřivý černošský bojovník, mával hrozivě sekerou nad hlavou, honil Dášenku po celém dvorku, a kdyby ji dostihl, určitě by svou hrozbu naplnil. V tom marastu se nedalo ani chodit, natož běhat. Tam se dalo už jenom klouzat a dávat si pozor na pády a případné zlomeniny. Bláto stříkalo na všechny strany, Dášenka hbitě uskakovala, neustále si udržovala patřičný náskok a Milan nadával, jak jenom uměl. A uměl to dobře a nahlas. Mezi tím lítaly poděšené slepice, menší kusy z rozbitých chlívků a všelijaké krámy, které se na každém vesnickém dvorku vždycky vyskytnou. Prostě nedělní idylka jako vyšitá, která vylákala ven i sousedy. Nakonec se Dášenka asi přece jenom unavila a zaběhla sama do svého chlívku. Moje lepší polovička, bláto nebláto, s neuvěřitelnou rychlostí přiskočila a chlívek s viditelným ulehčením pořádně zavřela. Už se zdálo, že vše šťastně dopadlo. Dášenka skončila živá ve svém zděném chlívku, králíkárna to ustála na třech nohách a ušáci nestačili utéct, slepice nám sousedi vrátili a manžel si při pádech naštěstí nic nezlomil. Jenže to bych nebyla já, abych si do něj nerýpla a neocenila jeho výkon. A tak jsem na dovršení vyhraného boje u vrátek pronesla s roztomilým úsměvem okřídlenou větu, která u nás potom zdomácněla. Říkala se vždycky, když se někomu něco nedařilo udělat a druhému šikovnějšímu se to povedlo hned na poprvé:
„Tak vidíš, táto, když to umíš, je to brnkačka!“

Ovšem raději jsem ihned vyklidila bitevní pole, protože rozzuřenému manželovi se sekerou v ruce bylo v té chvíli jedno, jestli je to sviňka anebo já. Ženská jako ženská. Milan se po hodné chvíli ve vaně a po dobré večeři trochu uklidnil a já byla ráda, že jsme s Dášenkou sváteční odpoledne obě ve zdraví přežily. Tím u nás bylo zdokonalování chovu prasátek pomocí zdravého pohybu definitivně odzvoněno.

 
Hana Štainerová
* * *
Ilustrace © Roman Kelbich

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 11.03.2021  19:02
 Datum
Jméno
Téma
 11.03.  19:02 chdfnpaytf xtortgtmrd